Věda zkoumá „tunel do věčnosti“

Zážitky blízkosti smrti očima vědy

Člověk žije s vědomím, že jednou zemře. Tato neradostná pravda stojí v pozadí našich skutků, záleží nám na kvalitě vyměřeného života – snažíme se jej naplnit prací, skutky, požitky tělesnými a psychickými, replikujeme se, abychom žili do jisté míry ve svých dětech, některým jedincům se podaří vytvořit předměty nebo díla, které je přežijí. Tak se chová nejen jednotlivec, ale i celé kultury a civilizace. Druhou cestou jak minimalizovat stres ze smrti jsou náboženské představy posmrtného života, idea nesmrtelné duše. Je pravděpodobné, že tyto představy v pradávnu vznikaly také proto, aby člověka v hrůze ze smrti utěšily. A všechna náboženství velká i marginální, sekty i okultismus se o takzvané mystérium smrti a o život věčný opírají, stejně jako hrají roli ve fenoménu, pro nějž vzniklo označení „zážitky blízkosti smrti“. Tyto zážitky věřícím nejen poskytují důkazy pro jejich víru v posmrtný život, ale zbavují je i obav z umírání.

Zatímco nemocný básník Jiří Wolker říká: Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého. Co zlé je, to umírání je, zážitky blízkosti smrti (anglicky near-death experience) jakoby naopak svědčily o tom, že umírat je úžasné. Do středu pozornosti veřejnosti se dostaly poprvé zásluhou Elisabeth Kübler-Rossové, která se věnovala problémům smrti a umírání. Především ale po publikaci knihy amerického lékaře a filosofa Raymunda Moodyho „Život po životě“ v r.1975. Moody v ní publikoval zprávy o předsmrtných stavech, které sbíral od svých pacientů. Popisované zážitky nejsou hrůzyplné, naopak. Jeho kniha vyvolává představu, že umírání může být mystickým, smiřujícím a povznášejícím prožitkem přechodu do dalšího bytí. Podle Moodyho jsou zážitky u lidí i s různou anamnézou podobné, podivuhodně homogenní. Typická je představa tunelu, se světelnou září na jeho konci, do níž pacienti vstupují. Často se u nich objevovaly pocity odloučení od vlastního těla, tzv. zážitky mimotělové, někdy před jejich zrakem proběhl celý jejich život, setkávali se s blízkými zemřelými nebo svatými. Zážitky blízké smrti nejsou příliš vzácné - popisuje je pětina osob, které postihl například infarkt, srdeční zástava nebo jiná kritická situace. Jde o povznášející, euforický, mystický zážitek, který člověka povýší, zasvětí, hluboce ovlivní jeho další „přidaný“ život. To jsou závěry, k nimž často dospívají nejen ti, kteří mají za sebou zážitek blízkosti smrti, ale i čtenáři knih Raymonda Lodyho. Reakce na jeho knihu Život po životě i na další, které následovaly, byly ale rozporné.

Jaké prožitky ve své knize jeho respondenti popisují?

Mnozí se ve stavu klinické smrti pohybovali tunelem vstříc nevídanému jasu a světelné postavě. Cítili přitom blaženost a nekonečnou harmonii. Světlá postava v bílé říze jim kynula vlídně rukou, vítala je na onom světě. Slyšeli hudbu, zvonky, šumění. Někdy spatřili své tělo z nadhledu, v jiných situacích se dalším zrychleně promítl v obrazech jeho život. V závěru bývali taženi zpět do života, většinou pocitem povinnosti vůči svým blízkým, nedokončeným dílem. Takové zážitky si obvykle každý pamatuje jako příjemné, euforické.

Zážitek blízkosti smrti tak, jak ho podal ve své knize Raymond Moody podporuje u lidí tíhnoucích k trascendenci a náboženské víře mystické a spirituální představy. Naproti tomu mnozí psychologové, psychiatři a fyziologové o jeho nasbíraném materiálu prohlašovali, že jde o pouhé halucinace. Skutečnost je ale složitější.

Americký psycholog Kenneth Ring shromáždil výpovědi 102 osob, kteří přežili infarkt myokardu a zažili syndrom blízkosti smrti. 60 % z nich zažilo nezvykle silný a konejšivý pocit klidu a míru, 37 % se vidělo být odloučeno od svého těla, 23 % prožívalo pohyb temným tunelem, 16 % z nich se přibližovalo ke světlu a 10 % do nezvykle silného a přitom neoslňujícího světla vstoupilo. Ring zjistil, že vznik a průběh těchto zážitků u jednotlivých osob neovlivňují demografické rozdíly, tedy věk, pohlaví, vzdělání, stav nebo sociálně ekonomické postavení. Často jde ale o lidi s velkou představivostí, úzkostnější a neurotičtější než je běžný průměr. Bývají to osoby, které měly problémové dětství, jsou vnímavé, a tedy to bývají častěji introverti nebo ti, s nimiž se špatně zacházelo, bývali často nemocní a vůbec měli těžký život. Další podmínkou, která přeje takovému zážitku je fakt, že dotyčný ví, nebo je alespoň přesvědčen o tom, že umírá, a je déle než minutu v bezvědomí, v mnoha případech na resuscitačním oddělení, to má totiž zásadní zásluhu na tom, že se dotyčný vrátí zpět, mezi živé. Protože Ring nevyvozoval ze svých poznatků spirituální závěry, byl jeho výzkum prvním krokem k tomu, že se tento syndrom stal předmětem zájmu seriózních vědců, psychologů a lékařů. Mnozí badatelé tohoto jevu se domnívají, že předsmrtný prožitek může být úzkostnou reakcí na hrozbu smrti.

Co se děje v umírajícím mozku?

1. Především se mění poměr krevních plynů, kyslíku a kysličníku uhličitého. Při různých stupních bezvědomí provázejících předsmrtný stav přestává v určitém okamžiku mozek dostávat dostatečné množství kyslíku. Na jeho nedostatek je velmi citlivý hlemýžď v uchu, a jeho zvýšená aktivita má za následek produkci různých zvuků, především zvonění, šumění, někdy ale i nedefinovatelnou hudbu. Kyslíkový deficit je spojen s hyperkapnií – zvýšeným obsahem oxidu uhličitého v krvi. Už v padesátých letech L. J. Meduna, psychiatr na univerzitě v Illinois podával pacientům směsi kyslíku a kysličníku uhličitého v různém poměru. Vyvolal tak u nich pocit lásky všehomíra, dále sugestivního přesvědčení chápání všeho, pocity souznění a extáze. Větší množství CO2 v krvi mělo za následek vidění kruhů vtahovaných do trubky nebo nálevky, tanec jasných barev, pocit oddělení vědomí od těla. Pocity euforie, popisované obvykle lidmi, kteří přežili klinickou smrt, mohou podle odborníků souviset s nedostatkem kyslíku. Když přestane pracovat srdce, rychle klesá hladina kyslíku v krvi a naopak přibývá oxidu uhličitého. Pro nastartování zážitků blízkosti smrti je důležité, jak rychle k úbytku kyslíku v krvi dochází. Zjistilo se, že podobným zážitkům nepřeje, je-li úbytek náhlý, v takovém případě člověk upadne prostě do bezvědomí. Je-li pomalý, mozek zase stihne její důsledky postupně kompenzovat. Jen středně rychlý úbytek kyslíku je klíčový pro vznik předsmrtných zážitků.

2. Částí mozku, která je na snížený krevní tlak obzvlášť citlivá, je spánková oblast. Zásobují ji totiž nejtenčí cévy na samém konci rozvětveného krevního řečiště. V hloubce spánkového laloku přitom sídlí limbický systém, který zodpovídá za naše emoce. Například piloti stíhaček při prudkých změnách směru, kdy vzniká přetížení a mozek se částečně odkrvuje, často pociťují příjemnou závrať a euforii. Podobné pocity mívají také lidé s nižším krevním tlakem, když rychle vstanou.

3. Do mozku přestanou zvnějšku proudit smyslové informace, a začne si tedy vytvářet své vnitřní obrazy, vznikají halucinace. Halucinace ovšem není nic mlhavého, naopak, má pro halucinujícího všechny rysy reality, a není ani příliš vzácná, jak se běžně soudí. Přechodné halucinační zážitky může mít i jedinec netrpící žádnou duševní poruchou. Halucinační zážitky psychicky zdravých osob při absenci smyslových podnětů zvnějšku – tedy při tak zvané smyslové deprivaci jsou známou činností mozku.

Se smyslovou deprivací pracuje experimentální psychologie již od šedesátých let. Pokusné osoby leží v naprosté tmě ve zvukotěsné místnosti do chvíle, než se objeví halucinace. Častý je intenzivní pocit vznášení. Podobné experimenty potvrzují teorii britského neurologa Jaksona, který už ve třicátých letech minulého století tvrdil, že paměť a vnitřně vytvářené obrazy jsou brzděny proudem smyslových informací. Pokud informace z vnějšího světa nepřicházejí, nebo je člověk nevnímá, je například v bezvědomí, mohou vznikat halucinace. O takových zážitcích vypovídají i lidé, kteří byli na čas uvězněni ve tmě a tichu, například při závalech. Je znám případ dvou horníků, kteří byli šest dní uvězněni 300 stop pod zemí v naprosté tmě a tichu, Vypovídali pak, že vnímali podivná světla, viděli dveře, mramorové schody, ženy se zářivými těly a nádhernou zahradu…

4. Do mozkomíšního moku jsou uvolňovány endorfiny, vnitřní hormony zklidnění a slasti. Ty omývají mozkové a míšní buňky, potlačují bolest, navozují pocity radosti, míru a klidu. Jejich zvýšená hladina byla především vystopována u lidí, kteří poté vypovídali o zážitku jakési revize vlastního života v obrazech, a o vizích jiných světů. Endorfiny tvoří skupina takzvaných opioidních peptidů (endogenních morfinů). Vznikají štěpením prekursorové bílkoviny v mozku, pankreatu, placentě a pravděpodobně i v dalších tkáních. Působí jako neurotransmitery a neuromodulátory. Váží se, podobně jako morfin, na opiátové receptory v plasmatické membráně cílových buněk a mají i podobné účinky: příznivě ovlivňují náladu, tlumí bolest a ovlivňují výdej některých hormonů. Viz např. přehledný úvod Alice Skoumalové Biochemie hormonů odvozených od aminokyselin a proteinů.

5. Dochází ke zrušení běžného útlumu, mozek je vybuzen a jsou potlačeny zábrany ve zrakové kůře. Změny v metabolismu mozku mají za následek nervový šum. Další a další buňky jsou aktivovány, což navozuje vnitřní vidění intenzivního světla, které samozřejmě neoslňuje, protože nemá nic společného s očima, takže mívá za následek zážitek extáze.

6. Někdy dojde k zážitku odosobnění, k takzvaným mimotělním zážitkům. Termínem mimotělové zážitky, anglicky out-of-body experience, se označuje pocit odloučení od vlastního těla. Jedinci s tímto prožitkem vyprávějí, že viděli své tělo z výšky a jakoby z pohledu druhé osoby. Takové pocity nejsou vzácné, zažil je ve svém životě téměř každý. Objevují se někdy v průběhu snů, při snění během dne a často je prožíváme i ve vzpomínkách. Dostavují se i při poruchách vědomí po těžších traumatech nebo pod vlivem narkózy a také pod vlivem drog. Někteří lidé takové zážitky popsali, když se zotavovali z těžkého stavu na hranici života a smrti. V tom případě tedy tyto zážitky patří do rámce tzv. „zážitků blízkosti smrti“. Parapsychologové a esoterici se domnívají, že mimotělové zážitky dokazují existenci astrálního světa, do kterého ve chvíli zážitku vstupuje naše astrální tělo. Tento názor odpovídá představám spiritistů, theosofů a antroposofů o existenci čtyř složek lidského těla, těla fyzického, éterného, astrálního a vlastního „Já“. Ale například švýcarský neurolog Olaf Blanke se domnívá, že k takovým prožitkům dochází, když se mozku nedaří správně zkombinovat různé smyslové vjemy: informace od dotykových senzorů, které tělu říkají, že ležíme, signály od vnitřního ucha, které zodpovídá za rovnováhu a pomáhá určit polohu těla, sluchové vjemy, což může být dialog lékařů nad pacientovým tělem. Mozek sice funguje a všechny tyto informace přijímá, ale nedokáže je správně zpracovat a interpretovat.

Podle vědeckého zjištění nejde o nic nepřirozeného ani patologického, ale jen o projev aktivace některých oblastí mozkové kůry, ke které dochází z nejasných důvodů ve chvílích sníženého nebo oslabeného vědomí. Mimotělové zážitky lze totiž navodit i stimulací mozkových center elektrickými impulsy, a to v oblasti závitu gyrus angularis, ležícího na hranici pravého spánkového a temenního laloku mozku. Nejde tedy, jak se domnívají esoterici, o potvrzení dualistické koncepce lidského těla o samostatné existenci těla fyzického a duchovního, těla a duše která může existovat nezávisle na těle fyzickém.

Podmínkou takového zážitku je, aby si dotyčný byl vědom, že je blízko smrti a aby byl také alespoň krátkou dobu v bezvědomí.

Zážitky blízkosti smrti se objevují i v jiných situacích

Pod vlivem halucinogenů, například LSD lze prožít někdy kompletní předsmrtný zážitek se všemi příznaky, což je při prožívání mezní hranice mezi životem a smrti spíš vzácné. Už sto let stará studie shrnuje výpovědi pacientů, kteří se podrobili chirurgickému výkonu s pomocí éteru - používal se dříve jako anestetikum. Také oni zažívali „vjezd do tunelu“, hučení, nadpozemské světlo. Obdobný vliv na změny v mozku má hašiš a oxid dusný - takzvaný rajský plyn, který zase nejčastěji umožňuje zážitek odloučení od těla. Také otravy alkoholem mohou přinášet zážitky tohoto druhu.

Některé předsmrtné prvky tohoto fenoménu zažívají lidé při akutním ohrožení – horolezci při pádu, lidé v autě blížící se k předpokládané srážce. I když vyváznou bez újmy, mozek se v takovém momentu chová jako ve chvíli umírání nebo při požití některých drog. Popisované zážitky a pocity nemusí bezprostředně souviset se skutečnou smrtí - spíš jde o souhru určitých fyziologických podmínek, při kterých ale život nemusí být vždy v ohrožení. Thomas Lempert z Kliniky Rudolpha Virchowa v Berlíně provedl pokus se skupinou dobrovolníků, kteří se sami přivedli do mdlob kombinací rychlého dýchání a naopak zadržování dechu. Mnozí z nich pak popisovali euforické stavy, mimotělní zážitky, vstupování do jiného světa a setkání s tajemnými bytostmi.

Také studie amerických vědců z Virginské univerzity v Charlottesville ukázala, že ze zkoumaných osob, které se ocitly v krizové situaci a následně popisovaly zážitky blízké smrti, by polovina přežila i v případě, že by jim nebyla poskytnuta první pomoc.

Tento fakt svědčí pro podezření, že podobné nebo totožné zážitky může nastartovat okamžitý psychologický stav ve chvíli psycho-fyzického poplachu.
Dalším spouštěcím faktorem zážitků blízkosti smrti je v některých případech epilepsie spánkového laloku nebo i jen jeho nestabilita, což není nijak vzácná odchylka. Výzkum několika neurologů potvrzuje, že v takových případech se někdy dostavuje odlišné smyslové vnímání, „odstup od těla“ nebo pocit déjá vu – člověk se ocitne v situaci či prostoru, o němž se domnívá, že už ji zažil, že ho důvěrně zná, i když objektivně tomu tak není. Viz např. (Grof, 2004): Nejpozoruhodnější je přesvědčivý pocit, že člověk už něco takového zažil (dejá vécu) nebo viděl (dejá vu).

Kanadský vědec Michael Persinger se aktivitou spánkového laloku dlouhodobě zabýval. Všiml si mimo jiné toho, že lidé trpící častěji jeho nestabilitou bývají mnohdy přesvědčeni o svých jasnovidných, telepatických či léčivých schopnostech. Přesvědčují okolí také o tom, že komunikují s „univerzálním vědomím“. Došel k závěru, že náboženské a spirituální prožitky se přirozeně vztahují k aktivitám spánkového laloku.

Limbický systém považují odborníci za „centrum duchovních prožitků“. Jeho umělá stimulace elektrickým proudem navozuje transcendentální pocity. Silné duchovní prožitky a zjevení popisují také pacienti trpící temporální epilepsií - tedy druhem epilepsie, která má sídlo ve spánkové oblasti. „Předpokládá se, že touto chorobou nejspíš trpěla například Johanka z Arku, proto byly její činy podpořené hlubokými náboženskými prožitky,“ říká odborník na epilepsii profesor Pavel Mareš z Fyziologického ústavu AV ČR.

Při záchvatech epilepsie se někdy objevují záblesky hluboce zasetých vzpomínek, jindy má epileptik pocit, že je vševědoucí, což je přesvědčivý zážitek podobný déjá vu – již viděného. Vědomí toho, že něco znám, je stejně jako mnoho dalších pocitů kontrolováno nervovou aktivitou v limbickém systému mozku. Pokud jsou skutečnosti a znalosti opravdu známé, je aktivován hippokampus, který danou skutečnost signalizuje. Ale tentýž mechanismus se zapojí i při abnormální situaci, jako je například epileptický záchvat, takže pak může dojít k falešné představě, že znám, poznávám, i když skutečnost je jiná. Další epileptici mohou zase při záchvatu vidět zemřelé příbuzné a přátelé. Tyto zážitky byly jistě příčinou toho, že se ve starověku epilepsie považovala za božskou nemoc, ve středověku pro změnu za posedlost ďáblem.

Látkou, která vyvolává popisované zážitky je také ketamin, krátce působící, halucinogenní droga, používaná jako disociativní – rozštěpující anestetikum. Používá se v kombinaci se sedativy. Experimenty s použitím samotného ketaminu přinesly zajímavé poznatky: při jeho nitrožilním podání 50 – 100 miligramů se většinou dostaví zážitek, který má všechny rysy spojované se zážitky blízkosti smrti – pocity klidu a radosti, představu odpoutání od těla, tunelový zážitek, telepatický rozhovor s nějakou světelnou bytostí a vnoření do zářivého a přitom laskavého světla.

Kristus vítá, Jamadútové unášejí

Že jde o ryze lidské a nikoliv nadpozemské zážitky, o tom svědčí jejich sepětí s kulturou, která dotyčného prosycuje svými symboly a hodnotami. Američanům se v takových chvílích zjevuje spíš matka, a odchodu na onen svět se nebrání, neboť není násilný, ale naopak lákavý, což je hodnota, kterou navozuje křesťanský ráj. Indové - hinduisté mívají při  přechodu do „jiných světů“ spíš traumatizující zážitky, protože podle jejich náboženství poslové krále smrti Jama, Jamadútové, člověka v komatu násilně unášejí. Muslimy vítá na onom světě častěji otec, i na onom světě je důležitější než v naší kultuře dárkyně života. Také děti ve všech kulturách mívají v takových situacích zážitky s tunelem, světlem a vítáním zemřelých bytostí. Často jsou to místo blízkých dospělých, kteří většinou ještě žijí, zvířátka, která v jejich blízkosti zemřela.

Světlo na konci tunelu

Efekt letu tunelem a přibližování se k jásavému světlu je jistě sugestivní zážitek, který se zřejmě díky Moodyho knížkám dostal mnohokrát do literatury a filmu. Pokud jde o vidění tunelu, najdeme odpověď na tuto záhadu ve zrakové kůře, která zodpovídá za zpracování zrakových informací. Svou roli také hrají soustředné kruhy na sítnici, což je vlastně výběžek mozku do zadní části oka.

Když je potlačen útlum zrakové mozkové kůry, její buňky jsou náhodně aktivovány, a produkují nervový šum. Čím více buněk je aktivováno, tím silnější je světlo, které zraková kůra simuluje. Soustředné kružnice na sítnici v nás vyvolávají v takových chvílích pocit pohybu. Jakmile se lékařům na jednotce intenzivní péče podaří dodat mozku opět kyslík, člověk je skutečně i pocitově tažen zpět do života. Je to přirozené završení ustáleného příběhu, který si lidský mozek od nepaměti vytváří, aby se vyrovnal s traumatem smrti nebo ohrožení. Zachránění lidé si návrat do života vysvětlují tím, že je zpět zavolali jejich blízcí, nebo nedokončené dílo. Ale v této hře o život vyhrává lékař, ruku v ruce s nezbytným kyslíkem. Pokud nevyhraje, o žádných předsmrtných zážitcích se už nedovíme.

Význam výzkumu zážitků blízkosti smrti

Výzkum v oblasti zkoumání mozku v popsaných extrémních situacích má svůj význam. Lékaři, traumatologové dokážou zachránit mnohé orgány a obnovit jejich funkce - také díky špičkovému přístrojovému vybavení. Mozek je v těchto dramatických minutách nejcitlivější, a je dobré vědět, co se v něm pravděpodobně odehrává. Krevní odběry dávají odpověď na koncentraci krevních plynů a endorfinů, pomáhá i zobrazení mozku nejmodernějšími metodami. Zážitky blízkosti smrti a poznávání jejich fyziologických příčin jsou důležité pro traumatologii, neurologii, psychiatrii a další obory. Přináší nové poznatky, které zasahují do problematiky drogové závislosti.

Díky výzkumu mozku v extrémní situaci, kdy mozek navozuje mystické zážitky, věda v kontrastu s nimi konstatuje, že zážitky blízkosti smrti nijak nepotvrzují existenci života po smrti.

Dokonce sám Raymond Moody se ve své poslední knížce Kdo se směje naposled distancuje od předešlého paranormálního vyznění svých knih, a nabízí čtenářům představu, že hry s nadpřirozenem jsou jen cosi jako zábavné atrakce. Moody je zřejmě nekonzistentní autorská osobnost, která ignoruje realitu, ale ráda vlaje od extrému k extrému. Patří k běžným absurditám světa, že podobné osobnosti vyvolávají zájem milionů hledačů pravd a duchovního vytržení, a vůbec, značkují svou dobu. Někdy, jako v tomto případě, mohou iniciovat nastartování seriózního zájmu, který se na bizarní interpretaci jevu podívá očima vědy.

Poznámka

Moody Raymond je americký doktor filosofie a psychologie, ale především parapsycholog, který proslul sepsáním několika knih z této oblasti, ale největší úspěch získal knihou „Život po životě“ z r.1975, která popisuje „zážitky blízkosti smrti“. Své paranormální studie prováděl ve svém soukromém výzkumném ústavu v Alabamě, který nazývá „John Dee Memorial Theater of the Mind“. Moody navazuje na J. Deea z 16. století, který se hleděním do skleněné koule díval do minulosti a budoucnosti a přivolával tak také duchy. Ve svém ústavu měl Moody speciálně zařízenou zrcadlovou místnost, kde jeho hosté vyvolávali duchy svých zemřelých přátel. Moody také po hypnotické seanci uvěřil v možnost reinkarnace. Sám měl prý devět předchozích životů. Výlety do minulých životů podle něj mají léčebný efekt, umožňují zbavit se depresí, fóbií nebo závislostí. Od r.1998 je Moody vedoucím katedry pro studium vědomí na Univerzitě v Las Vegas v Nevadě. Několik jeho knih bylo přeloženo do češtiny.

Úspěch ve veřejnosti měly obrovský. Realita je ovšem jiná. Život je konečný, z biologických důvodů možnost dalšího života a reinkarnace je vyloučena.

Literatura:

Raymond A. Moody Život po životě, 1991, Eminent
Raymond A. Moody Úvahy o životě po životě 1991 Odeon Praha.
Raymond A. Moody Světlo po životě, Odeon, Praha
Raymond A. Moody Kdo se směje naposled, Volvox Globator
Vědci zkoumají zážitky „ze záhrobí“ 2. prosince 2006, Lidové noviny
The Skeptic´s Dictionary, www.skepdic.com
Kultura smrti - Zuzana Marie Kostićová http://glosy.info/texty/kultura-smrti/ 20. února 2005
Erich Fromm – Anatomie lidské destruktivity
Vratislav Schreiber – Hormony a lidská mysl, nakl. Triton, Praha 2004
F. Crick – Věda hledá duši, Mladá fronta 1997 Praha
Radim Uzel – Máme boha ve svých genech? http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006013006