Ten muž zemře

Moje první próza, novela Ten muž zemře (166 stran) líčí novinářské prostředí a jeho aktéry krátce po roce 1989. Hrdiny jsou Filip a Janek, dva novopečení novináři, přátelé s kontrastní povahou a životními prioritami. Kniha vyšla v Českém spísovateli v roce 1996, nakladatelství ale v témže roce zkrachovalo. Z nákladu 3000 výtisků se stačilo prodat jen několik set, zbytek byl přemístěn s dalšími tunami knížek do nedobytného skladu. Další osud této knihy s odpudivým „uměleckým“ obalem mi není znám.

Ukázky

…sušená treska má zasloužený trest

Evka byla větší než drobnější Italové hemžící se kolem ní, přesto natahovala krk. Měla na sobě pytlovité kalhoty, rozvinutou tloušťku halila do rozměrné blůzy.
Celá ta léta se v Itálii živila tlumočením. Podle všeho její manžel cukrář žárlil na společenskou prestiž, kterou její profese stopově obsahovala. Jeho si nežádali z ambasády a neobcoval s velkopodnikateli a manažéry. Vychovalo ho prý přísné patriarchální prostředí, v němž rodinu reprezentoval vážený muž a matka se bez odmlouvání držela plotny a domácnosti. Byl tomu modelu oddán. Už v dobách, kdy jako kluk respektoval suverenitu a rozkazovačnou povahu otce, těšil se na svou budoucí rodinu, v níž bude hrát stejně důstojnou roli. Před dvanácti lety navštívil Prahu a náhodně se seznámil s Evkou. Bylo jí jen devatenáct let a žila ve skromných poměrech. Dalo se očekávat, že za přemístění do svobodného světa bude náležitě vděčná. To bude ta pravá, usoudil mylně.
Později, znejistěn společenskou aktivitou své ženy a její nezávislostí, stal se velikým odmítačem. Všechno, co chtěla ona, nechtěl on. Doufal, že ji tím unaví, že bude rezignovat a zpokorní. Dávno mu došlo, že měl tenkrát Evku hlavně vysvobodit z českých normalizačních poměrů. Její cit byl jen zpočátku vřelý, později si vyčítala, že mohla počkat a vdát se "ven" za lepší úlovek, a protože takt nebyl její silnou stránkou, řekla to nejednou ve vzteku i svému někdejšímu vysvoboditeli.
Poté, co se stal cukrář opačníkem, přestala s ním navíc téměř mluvit. Oslovovala ho, jen když potřebovala peníze. Teď už žil Sandro jinde a s jinou. Rozvod se po italsku táhl, plný zjitřujících a ponižujících tahanic. Klasická situace. Včetně vychytralé pubescentní dcery, těžící z boje o její přízeň. Byla sice ráda, že žije s matkou, už proto, že jí sloužila a hýčkala, ale bavilo ji dráždit Evku tvrzením, že je s tátou "největší kamarádka". Za tuto vypočítavou příchylnost plnil otec její nenasytnou peněženku. Filip ten ubíjející, triviální příběh znal, byl mu bývalou milenkou pokaždé znovu odvyprávěn, když navštívila Prahu.
Dávno už spolu nespali. Jejich erotické vzplanutí z předrevolučních časů ztratilo žár snad právě proto, že ho Evka zahrnovala téměř výhradně informacemi o stavu svého manželství, vztahů v něm, o svých nelibých pocitech a zmarněných snech. Často se opakovala. Jako většina lidí své problémy ráda s přáteli rozebírala namísto toho aby je řešila. Filip se na ni proto nemrzel, věděl, že v tomhle není o mnoho lepší. Jen se při těch setkáních čím dál tím víc nudil. Teď se konečně může z pouhé setrvačnosti přežívající vztah něčím naplnit.

Sledoval sladkou, temperamentní, zkorumpovanou, mafiánskou Itálii s nedávno silně devalvovanou lirou zatím jen z oken rychlíku. Směřovali do Damanhuru, záhadné komunity, již Evka před časem objevila a mluvila o ní pouze s nadšením. Teď se ale natáhla na volné sedadlo a celých dlouhých devět hodin prospala. Dálky za oknem byly rozlehlejší než v Čechách, obzor lemovaly vysoké, řídce rozestavěné kopce, zakončené často hradem. Čekali v hale nádraží téměř hodinu, než si je Damanhuřané vyzvedli, aby je odvezli do svého bájného údolí.
Před třinácti lety začali zdejší usedlíci prodávat nemovitosti a stěhovali se do měst za prací. Tehdy sem přišla skupina přátel, koupili první usedlost, začali pěstovat "nepráškovanou" zeleninu a protože se jim dařilo, přikoupili s dalšími přáteli další statek. To byl začátek Damanhuru, vysvětloval cestou šedovlasý muž, který se nechal oslovovat jako Bizon. Aby totiž obyvatelé této komunity demonstrovali svůj vztah k přírodě, zvolil si každý jméno živočicha nebo rostliny, o níž se domnívali, že se jim podobá.
Podhorským vůním kralovala medová vůně žlutě kvetoucích keřů. Na hladině vzpomínání se chvěly rozmazané obrazy z dob dětství a z rozlehlých časů bezstarostných prázdnin. Zatoužil být sám. Usmál se omluvně na Evku, odmítl vstoupit rovnou z auta do restaurace a odkráčel v lehkém transu do zčernalé neznámé krajiny. Šel proti blednoucím červánkům a pamětí mu náhle prosákla jedna z básní, kterých znal kdysi desítky:
Zastavit před sluncem Brnění času odložit Na bílý mrak se položit A pít průzračný křišťál vzduchu světla Jiskru jež na kraj sklenky slétla Leč všechno prchá před rukama A tak tu budu žít vždy sám...
Vrátil se za tmy. Večeře s několika představiteli Damanhuru právě končila zmrzlinou s jahodami, tu ještě stihl. Byl čas nasednout znovu do auta a nechat se odvézt do penzionu o tři kilometry dále. Nocí chřestila sarančata, vůně se zchladily a prořídly.
Ubytovali ho v jednom pokoji s nosatým Claudiem a Evku s třemi dalšími účastnicemi kursu v druhém, větším. Claudius neměl ani čas vybalit a byl ženami unesen na kus řeči do jídelny. Filip se vymluvil na předešlou noc ve vlaku a osaměl. Měl radost, že unikl seznamovacímu večírku. Věděl, že kurzisty čeká nářez. Evka je dosyta vyspalá a ulovila posluchače, kteří ještě nikdy neslyšeli o sobectví, podivínství a křupanství římského cukráře. Budou chtě nechtě držet dlouhou noc.

Ráno započal pro Evku a ostatní přihlášené kurs pronikání do minulých životů.
Prastará víra v převtělování procházela v Evropě novou módní vlnou. Měla jistý půvab a báječnou schopnost chránit před strachem ze smrti. Neměla ale šanci dostat se přes val Filipovy skepse, zvláště vůči všemu líbivému a snadnému. Na trhu ideologií, filosofií, náboženství, záhrobních představ a sekt toho bylo dost k mání. Doba přála jurodivým a fantasmagorické teorie a věrouky nacházely téměř vždy nějaké stoupence. Bylo spravedlivé, že na rozdíl od některých islámských zemí a na rozdíl od dob inkvizice si každý mohl svobodně vybrat, čemu chce věřit. Filip ovšem na tomhle tržišti nic výměnou za svůj odstup a skepsi koupit nechtěl. Také proto, že žil dlouhá léta v prolhaném komunistickém světě, získal odpor k vírám jakýchkoli ideologií, natožpak k dogmatům. Když chtěl jednou v dopise příteli Váchovi popsat míru své přístupnosti vůči vnějšímu světu, napsal: Dokážu se opojit jen přírodou, erotikou a hudbou, dojímají mě děti, dobrosrdečnost a lidská solidarita a trochu věřím o sobě pochybujícím přírodním vědám, o nichž bohužel málo vím.
Víkendové kurzy pronikání do minulých životů stály čtvrt milionu lir, což odpovídalo čtvrtině průměrného měsíčního platu. Byla to přijatelná cena. Navíc se kurzisté mohli těšit na čas strávený v osvěžující krajině. Těšit se samozřejmě mohli, ale věci se vyvíjely jinak, což je protivná vlastnost skutečnosti, která na těšení a sny zásadně nedbá.
To, co se o zdejší komunitě, čítající kolem šesti set většinou mladých lidí, od Evky dozvěděl, bylo snové až barvotiskové. Damanhuřané podle ní vytvořili ráj na zemi. Netajila se tím, že by byla šťastná, kdyby ji mezi sebe přijali. Začít tak úplně nový život, snila. Tak trochu se znovu narodit! A ještě k tomu mezi přátelskými, talentovanými lidmi, kteří jsou plni účasti a zájmu o druhé a mají nekonvenční, ale rozumná pravidla. Třeba manželství uzavírané na jeden rok, které se obnovuje, jen je-li vztah kvalitní. Kdyby tenhle opatrný zákon platil v celé Itálii, jak by jí teď bylo!
Že si vedli dobře ekonomicky, bylo vidět na každém kroku. Statky jejich obce zářily novou omítkou. V restauraci, která jim sloužila i jako společná jídelna skvěle vařili z vlastních, starobyle vyráběných surovin. Měli své víno, konzervárna vyráběla směsi koření, kořeněné oleje a zajímavé zálivky od nich kupoval i americký Bílý dům a vyvážely se až do Japonska. Vlastnili barvírnu a přádelnu, v níž na tradičních dřevěných stavech vyráběli z přírodních vláken látky barvené přírodními barvivy. Studovali tradiční techniky na takové úrovni, že jejich zkušeností využívaly a platily za ně leckteré italské textilní továrny. Chovali krávy, ovce a vyráběli skvělé sýry. Založili si dílnu, v níž tvořili vitráže z barevných skel spojovaných olovem.
Recept na prosperitu byl jednoduchý. Jejich společnost byla výběrová, přijímali mezi sebe jen odborníky, talenty. Potřebovali-li ekonoma, výtvarníka, filosofa, kuchaře, ekologa, mohli si vybrat toho nejlepšího, zájemců bylo dost. Nedosti na tom, přijali ho jen na zkoušku a půl roku pozorovali jeho počínání. Před problémovými jedinci je chránil také vnitřní zákon nedovolující přijmout alkoholika, narkomana a dokonce i kuřáka. Pili ale denně své víno, jedli maso, spojovali se do dvojic. Vypadali šťastně a nebylo vzácností slyšet je prozpěvovat.

"Takže dobře. Když myslíš, že má maličkost bude čtenáře zajímat," upejpala se Evka, které samozřejmě lichotilo, že bude v reportáži citována. Odkašlala si a spustila do diktafonu: "Takže co si od studia minulých životů slibuju, jo... No dá se tim samozřejmě vysvětlit leccos z mýho života nynějšího. Hledám odpovědi, že. Ten mechanismus je známý. To snad ani nemusim řikat, ne? Tak dobře. Nechť je čtenář poučen. Platí zákon, že člověk v následujícím životě vždy pyká za zlo, které způsobil v životě předchozím nebo že je odměněn nějakým štěstím, milostí, když se choval dobře. Takže já teď třeba s tim svym cukrářem pykám za nějakou nepravost v minulém životě."
"Čtenář bude tvým cukrářem poněkud dezorientován," dobíral si ji Filip: "Ale ty jsi přesvědčena, že jsi viděla jeden svůj minulý život v takzvané regresivní hypnóze, vyprávěj raději o tom."
Tuhle vzpomínku měla Evka nejraději:
"Ano. Ale promiň, rozčiluje mě, že říkáš takzvaná. Jestli chceš ke všemu přistupovat s nedůvěrou, budou ti věci jen unikat a nikdy nic nepochopíš," poučila ho přísně. "Ale k věci. Tlumočila jsem na konferenci parapsychologů z celého světa a seznámila jsem se tam s charismatickým mužem a velmi slavným hypnotizérem Minoričem. Je původně Jugoslávec ale dlouho už žije ve Státech. Překládala jsem pak pro něj nějaký text a on mě za to uvedl do regresivní hypnózy, což je jeho odbornost a..."
"Vem to zkrátka," řekl nezdvořile, ale profesionálně Filip. Evka totiž trpívala na slovní průjmy a čím déle ji znal, tím byl kupodivu proti té záplavě méně snášenlivý. Své verbální chrlení milovala a vyžívala se v něm. Bránila si jej v obratných, zautomatizovaných manévrech. Například aby ji nikdo nepřerušil, nadechovala se mezi větami jen krátce a na řečnické otázky si odpovídala okamžitě. Snažila se nepustit protivníka k řeči nebo mu umožnila jen krátkou repliku. Mluvil-li druhý, dívala se často znuděně stranou a kousala si netrpělivě ret. Když jí posluchač unikl, jala se alespoň telefonovat na všechny strany a drnčela do ucha nešťastného účastníka telefonní sítě klidně celou hodinu.
"Ale bez úvodu to moje vyprávění ztratí smysl, čtenář by měl vědět, kdy, kde, a za jakých okolností... No dobře. Takže ten charismatický Minorič mě dostal do hluboké hypnózy. Našla jsem se při ní ve starém Egyptě a stála jsem na nějakém vyvýšeném místě nad ohromným schodištěm. Za mnou byla taková ta pyramida, no stupňovitá, nevim, jak se tyhle jmenujou. A dole pod tim schodištěm se rojili lidičky a vypadalo to, že mi přinášejí nějaké dary a oběti. Typla bych se tak na kněžku nebo na manželku faraona a nejspíš..."
"Není ti divné, že téměř každý byl v minulém životě někým výjimečným nebo alespoň žil dobrodružně?" přeťal jí řeč novinář. "Ještě jsem neslyšel, že by kdokoliv řekl - byl jsem malý pavouk žijící za kurníkem v Dolní Lhotě. Nebo - byl jsem poštovní úředník malého vzrůstu, mým největším dobrodružstvím v životě byla věčná zácpa. V ničem jsem nevynikal, oženil jsem se s hodnou a tělnatou ženou a zemřel na zápal plic v osmdesáti.- Takových normálních, obyčejných lidí je naprostá většina. Proč vy, nahlížeči do minulých životů, býváte faraony, kněžkami či jinými výstředníky, Evko? A proč ti to není divné?"
"Já za to nemůžu," pokrčila rameny. "Nic si nevymýšlím. Takhle to prostě bylo. Proto tady taky jsem, abych se posunula v tom poznání o kousek dál. Chtěla bych se dostat zase do toho starýho Egypta, třeba tomu přijdu na kloub a..." Evka drnčela s okolními cikádami a Filip vypnul diktafon i pozornost.
Seděli na terase u restaurace a čekali, až je lektorka kursu zvaná Mihule sezve k seanci. Bylo svěží, slunné ráno a okolní příroda vydechovala opět jinou vůni - rozeznal čerstvě posečený plevel a nepominutelná byla vůně pečených baklažánů táhnoucí se od kuchyně. U vedlejšího stolu diskutovaly u kapučína zbylé kursistky s kurzistou Claudiem.
Jedna z účastnic byla stižena zlou chorobou - vyzáblé tělo měla pokroucené jako starý kořen, obličej i ruce znetvořené jakoby zafixovanou křečí. Dělalo jí velké potíže mluvit, špatně chodila a byl div, že udržela v nepřirozeně přetočených a zkroucených pařátcích příbor. Od Evky věděl, že má "asi roztroušenou sklerózu či co" a zkouší kdeco v naději, že se její stav zvrátí. Regresivní hypnózu hodlala absolvovat především proto, aby si prý byla jistá, že zkusila opravdu všechno. Evku takto laxní přístup k mystickému zážitku znechucoval, považovala to za jeho znevážení. Nemocné se nikdo raději na nic neptal, nastal vždy problém s tím, jak jí porozumět, běžné funkci zřejmě vzdoroval i jazyk.

Konečně. Kurzisté sedí připraveni ve sklepní místnosti pod restaurací. Jenže hned první informace instruktorky je pro ně zklamáním. Hypnóza nebude. Je prý nebezpečná a ostatně nepotřebná, lektorka zná jiné, šetrnější metody jak se dostat do podvědomí. Už před měsícem poslali do Achnatonu svou fotografii, nad níž prý dumali místní mágové a vypracovali každému příběh minulého života. Teď jde jen o to, aby se do něj strefili ve své intuici kursisté, tím bude pravdivost vize potvrzena.
Jedna z žen se Evce svěřila, že v převtělování moc nevěří, ale těší se, že si přes víkend odpočine v čisté podhorské krajině. Netušila, že kurzisté stráví téměř celý víkend ve sklepní místnosti bez oken. Vylézali jen k jídlu, na krátkou procházku a po pozdní večeři kolem desáté byli odvezeni do penzionu. Dlouhé hodiny meditovali, kolektivně mručeli a uhadovali navzájem své vlastnosti a příběh v minulém převtělení. Mihule je sugescí vedla k pocitu, že se jim nad kořenem nosu otevírá třetí oko. Mechanismus hádání byl ovšem dětsky prostý. Podoba zúčastněného souvisela údajně s tím, kým byl dotyčný v minulém životě.
Claudius s velkým nosem, černý a pošmourný, byl "odhalen" jako bývalý Arab. Chodil prý s karavanami po poušti a měl nos na to, kde je voda. Zahynul poté, co se napil ze studny, v níž byla voda znehodnocena mrtvým zvířetem. Mateřsky vyhlížející žena s poněkud negroidními rysy byla samozřejmě v minulém životě černoška. Během nekonečných hodin ve sklepě k ní ostatní přimysleli kupu dětí a znalost bylinek. Z dámy frivolního vzezření, se vyklubala někdejší lehce dostupná barová zpěvačka. Asi proto, že byla blondýna a měla poněkud staromódní účes z vln, zasunuli její příběh do let předválečného Německa. Zamiloval se do vás mladý poručík a ze žárlivosti vás zastřelil, završili dramatem limonádový příběh. Frivolní žena byla tak třeskutou romantikou potěšena. Sklopila koketně oči a hlesla, že teď už konečně ví, proč jí vždy dělalo dobře flirtovat s muži a cítila se jako doma v barech. Všichni měli radost, jak pěkně jim to vychází.
Jenže co s nemocnou? Domluva s ní byla mizivá. Ze všeho nejvíc se podobala zkroucené sušené rybě. Kdo zaujatý hledáním "pravdy" tohle první vyřkl? Sušená treska. Už během prvního dne poskládali přítomní její příběh. Podle spravedlnosti převtělování, podle zákona odměn a odplaty usoudili, že Sušená treska trpí v tomto životě nevyléčitelnou chorobou za to, že byla v minulém životě zlá. Ubližovala lidem. Byla v severské zemi dělnicí v továrně na zpracování ryb. Kdosi ji nakonec zapíchl nožem na kuchání tresek, protože mu velmi ublížila. Tuhle skládačku dávali všichni ti dobrodinci dohromady několik hodin, za usilovného vymejšlení, otevírání třetího oka a kolektivního mručení. Bylo by to komické nebýt vytřeštěných očí nemocné.
Reportér vydržel ve sklepě jako trpěný pozorovatel sotva dvě hodiny. Když viděl, jak strašně se tu mrhá časem a s jak mizivým efektem, prchl na slunce, toulal se po Damanhuru a fotografoval.
"Ta fantazie!" posmíval se, když mu Evka o politováníhodném minulém životě Sušené tresky vyprávěla. Urazila se.
"Náhodou je to logické. Proč by se na člověku nemohlo zračit něco z toho, čím byl kdysi?"
A proč ano !? zaúpěl v duchu.
"Ta nehoráznost - říct člověku, který trpí, že to má za trest," musel říct Filip. "To je mi milejší křesťanské milosrdenství."

Čím víc se toho o Damanhuru dozvídal, tím více ho dráždilo, že mu domorodci nedovolí do jejich světa proniknout. Byla to běžná hra na schovávanou, která se hraje s novináři. Damanhuřané chtěli, aby o nich napsat oslavnou reportáž, Filip chtěl vědět i o vadách na kráse. Pouhému oku zjevné nebyly. Osada kvetla a potkával sympatické obyvatele s jiskrou v oku.
Nebyla mu zřejmá například otázka místního náboženství. Pod širým nebem se tyčilo sloupořadí s kolorovanými sochami. Za ním se rozkládal pro cizince zakázaný posvátný háj. Obřady prý mají pohanský ráz, zahrnují prvky tance, zpěvu a rostlinných obětí. Ukázali mu fotografii, na níž se tančící domorodci v bílých a rudých tógách stáčejí do obrovské spirály. Spirála byla jejich hlavním symbolem. Představuje sílu země, prozradili mu.
"Trochu se inspirujeme starým Egyptem, z něj jsme si vypůjčili i jméno naší komunity. Ale na vytvoření vhodného náboženství naši experti dosud pracují," řekli mu. "To, co vám ukazujeme, jsou jen jednotlivé prvky, které musíme ještě pospojovat."
"Copak se dá náboženství vymyslet od stolu?" divil se Filip. "A na co je vůbec potřebujete? Nestmeluje vás dostatečně společná práce a uspokojení z úspěchů?"
Odpověděli mu, že člověk náboženství a obřady potřebuje. Musí se upínat k vyšší autoritě, miluje slavnosti, při nichž obcuje s bohem či s bohy v jakékoliv podobě.
"Myslíte si snad, že já coby ateista mám méně radosti ze života, že jsem o něco ochuzený?!" provokoval Filip a vzpomněl si na to, jak vydatným pramenem radosti je pro něj erotika nebo také práce. "To je samozřejmé. Ateisté jsou velmi ochuzeni. Ale nevědí o tom," řekl mu na tvrdo, ale s milým úsměvem Bizon.
"Na takové věci se jich, proboha tě prosim, neptej," zasyčela Evka, která rozhovor tlumočila s krajním odporem. "Urazíš jejich náboženské cítění."
"Slyšela jsi, že se na něm teprve pracuje. Ostatně jak může člověk spontánně lnout k víře, kterou pro něj kdosi, koho denně potkává, vymyslí? Třeba jim v tom dokonce pomáhá počítač!"
I když nebyla o přetlumočení téhle věty požádána, Evka tak učinila. Jenže tiskový mluvčí Damanhuru byl kliďas. Usmál se:
"My skutečně počítač při vytváření naší víry využíváme. Jsme dynamičtí a moderní. Ostatně také proto prosperujeme."

Nedělní odpolední siestu trávil Filip procházkami po okolních kopcích. Rostlinstvo v popoledním žáru vydechovalo kořeněné vůně. Vypadalo exoticky, ale nebylo tak laskavé jako mateřídouškové meze, louky, stinné lesy a mechové polštáře v krajině Čech. Tyčily se tu hřbitovní cypřiše a rostly tisy, bodlinaté keře a ostrá tráva. Předpokládal, že si o samotě srovná myšlenky, vymyslí další taktiku, dostane nápady. Jenže slunce se mu nemilosrdně opíralo do černých vlasů. Když si položil dlaň na temeno, měl pocit, že se spálil. Mozku přehřátí rozhodně neprospívalo. Zaradoval se, když objevil vydatný stín pod rozlehlým tisem. Lehl si pod něj, a umořen vedrem usnul.
Kurzisté a lektorka rozrušeně diskutovali před restaurací. Rozběhnout se po kraji? Jet na nádraží? Nebo se věnovat naplňování programu ve sklepě? Sušená treska totiž zmizela, aniž komu co řekla. Nikdo to nevyřkl, ale ta možnost visela ve vzduchu: Co když si zoufalá nemocná něco udělá?
"Proč na takovou akci vůbec přijela!" zlobila se Evka. Měla by si položit jinou řečnickou otázku, uvažoval Filip: Proč těžce nemocnou vůbec přijali, a když už se tak stalo, proč se nad ní nikdo neslitoval? Potřebovali tolik její peníze? Museli jí říkat v "zájmu pravdy" tak nehorázné věci?
Už proto, že by se za této znervózňující situace nedokázali dost dobře na pronikání do minulých převtělení soustředit, kursisté se rozhodli, že budou neštasťnici hledat. Rozběhli se na všechny strany.
Asi po hodině bloumání po kopcích ji objevil Filip. Seděla nepřirozeně schoulená pod převisem skály a dívala se na něj očima vyděšeného zvířete. Došel opatrně k ní, usedl u jejích nohou a aniž přemýšlel nad tím, co má udělat, vzal její pařátek do svých dlaní a hladil jej, jemně hnětl ztuhlou a pokroucenou ruku. Vzlykla, schoulila se mu na klín a divoce se rozplakala. Strnul, zasažený soucitem. Zoufalství ženy ho unášelo divokými vlnami lidského neštěstí, odvěké nepravedlnosti vládnoucí všemu živému. Oči se mu také zalily slzami, přitiskl si ženu na hruď a hladil ji po zdeformovaných zádech. Když se utišila, svedl ji beze spěchu dolů. Do večera opustila Damanhur.
"Měli byste na ten nepříjemný zážitek zapomenout," doporučila Mihule.
"Abychom mohli dokončit v soustředění naši práci."
"Neměli byste na ni zapomenout," řekl spíš pro sebe Filip. Evka ohrnula ret a výzvu nepřeložila.
Vlak uháněl zpět k Římu tklivým podvečerem. Filipovi nebylo do řeči. Uvědomoval si, jak je to po celý život stejné - zvídavé očekávání je téměř vždy vystřídáno rozčarováním, skepsí, někdy i znechucením.
Poznávání reality nás nepřestajně přivádí k vystřízlivění z nadějí, z naivity, z nekrocených představ.

…stigmatizovaný
Zpáteční cestu prospal tentokrát Filip. Po třech hodinách se probral, protáhl se a promnul si oči, které nejdříve zaznamenaly Evčinu vyčítavou a přitom dychtivou tvář. V kupé seděl kromě nich prošedivělý muž a četl noviny. Horký italský den vyšuměl a zpokorněl. Za okny vlaku se nad obzorem odehrávalo červánkové drama plné prosvětlené krve, lososově růžových škrtanců a sytého blankytu. Oknem natékala důvěrně známá vůně posečené trávy a propojovala přítomnou chvíli s dávnými dny prázdnin. Spánek ho odpáral od nevábných myšlenek posledních hodin. Bylo by skvělé si ten stav čistě vymetené mysli ještě podržet a žít chvilku jen smysly, jimž svět kolem přichystal hostinu.

"Ty si klidně usneš," pokusila se Evka o laškovný tón, "a musíme se přece domluvit na toho Andrea Savarina. Zas nevíš, o co jde, viď? Přece ten stigmatizovaný. Svatý muž!"
"Proboha, ten..." Filip se rychle probral, aby mohl zmobilizovat svůj odpor.
"Jo, ten. Víš přece, že jsem nás u něj už objednala! Byl už dvakrát v televizi a nepočítaně v časopisech. Ví o něm celá Itálie. Tvrdí se, že má nejspíš přes svého duchovního učitele styk s mimozemšťany. Varuje lidstvo, aby se chovalo rozumnějc, jinak... Co se ti na tom proboha nelíbí?"
"Víš, Evko, já už nějak nemůžu. Nemůžu pohlédnout do tváře dalšímu z té party dogmatiků, vážných jak posvátné krávy, a nesmět mu říct, pane, jste duševně chorý nebo podvodník. Nejenom to. Ještě mám o něm psát. Jo, vzpomínám si. Četl jsem ty šílené bláboly. Jenže měj se mnou slitování. Už nemůžu! Nechci! Nepojedu nikam. Uděláme raději rozhovor s tím soudním grafologem."
Evčin hlas získal ostrost a naléhavost cirkulárky: "To přece nejde, říct, že nikam nepojedeš, když ten muž na nás čeká! A navíc je to vzácnost, že nás přijme. Nemá pro novináře dveře dokořán. Co by za to dal jiný publicista! Nemůžeš mít pro ten váš plátek lepší materiál! Já se z tebe zblázním!"
Tvář jí zrůznil užaslý vztek. Zvrátila hlavu, mohutně vzdychla a obrátila oči v sloup. Ital na Filipa potají zamrkal. Červánky dodoutnaly, bylo po parádě a pohodu během pár minut zryl bezmocný vztek. Bývalí milenci se chvilku měřili s chladnou nenávistí. Jenže v Evčině výbuchu byla dávka logiky a té Filip těžko odolával. Na co si to hraju? pomyslel si sklesle. Jsem bulvární novinář nebo ne? Bylo naprosto evidentní, že takový výjimečný materiál šéfa potěší. Že je pro Supernovu to pravé. Viděl na plakátku doma u Evky krvavé pracky toho postiženého, položené trpitelsky na bílém rouchu. Cákance krve, masivní strupy na hřbetech rukou a oddaný, svatý pohled ve fešácké tváři. Žádný český novinář se zatím s žádným stigmatizovaným nesešel. Filip navíc věděl, že bude moci reportáž napsat podle svého vkusu, a že se bude moci vyptat expertů na tenhle koneckonců zajímavý jev. S povzdechem vytáhl z báglu připravenou složku, a začetl se do propagačních materiálů stigmatizovaného:
Jeho mysl byla až do onoho okamžiku zatížena smutkem, že i den svých 33. narozenin musí strávit v práci. Náhle jako by se povznesla do stavu překračujícího veškeré lidské hranice.
Byl "zasažen" jako Saul na cestě do Damašku?
Byl povolán boží vůlí?

V první chvíli mě napadlo, že jsem se zbláznil, zatímco v hloubi duše jsem cítil hluboký klid, takový vnitřní mír, jaký jsem nikdy nepocítil. V hlavě mi vířila spousta otázek, na které jsem vzápětí s překvapující rychlostí nalézal odpovědi. Žasl jsem sám nad sebou, neboť složité úvahy, které se odvíjely v mé mysli, byly zcela v rozporu s mou ubohou školní výukou (vyšel jsem z páté třídy). Padl na mě strach, ale jakýsi vnitřní hlas mi říkal: Neboj se. Zeptal jsem se, co se mi vlastně přihodilo. Tvé Probuzení, vysvětlil Hlas. A pak, po všechny následující dny celých jedenáct let, nezůstala žádná otázka nezodpovězena a můj rozhovor s Hlasem nabýval na složitosti a poučnosti. Onen vnitřní Hlas mě zasvěcoval do geologie a kosmologie a sděloval mi záhady vesmíru. Oživil v mé paměti vize minulosti a mých předešlých životů. Jako bych se opět ocitl v oněch nádherných epochách, kdy moudrost a láska byly pilíři prastarých civilizací. Já, který jsem nikdy netíhl ke kreslení, jsem náhle pocítil tuto potřebu. Některé z mých kreseb měří až šest metrů. Zobrazují tvar a rozmístění světadílů v epoše lemurské a v období Atlantidy, jakož i v dobách ještě dřívějších. Mé vědomí se den po dni otevíralo, rozšiřujíc se vědomím zjevených pravd.
Dal jsem lidstvu, kolik jsem mohl, aniž bych za to byl cokoliv žádal či kladl podmínky a meze. Vždyť jsem tak musel! Nebyl jsem ničím jiným než poslem. Nyní morální, spirituální i vědecké pravdy jsou vám k dispozici. Jen Bůh ví, kolik obětí jsem musel překonat a kolik úkladů přestát. Nabídl jsem svůj odkaz všem: nyní ať lidstvo na sebe vezme svoji zodpovědnost.
Posel mezi Kristovou vesmírnou lodí Sha a lidstvem Sandro Savarin

Text pro něj obětavě přeložila Evka a teď se mu zkoumavě dívala do tváře. Z jejího výrazu si přečetl obavu z posměchu a odhodlání čelit mu všemi prostředky. Rozhodl, že se ještě pokusí získat čas a nebude na přečtené reagovat, což bude vůči překladatelce méně surové. Zkušenost mu napovídala, aby nechal první dojmy potichu odeznít. Bezprostřední a nekompromisní reakce se hodí tak do akčních filmů. Jenže Evka byla neodbytná bojovnice a čelně zaútočila:
"Jasně. Ty řekneš, že je to blázen. Což se dá říci o každém, kdo vidí svět jinak. Jasně, řekneš, že si sám lichotí a vidí se jako nějaký spasitel. Jenže všimni si, s jakou pokorou? Nic z toho nemá. Jen trápení a posměch tak zvaně rozumných."
"Ještě počkej, přečtu si všechno," vyhnul se odpovědi Filip a pokusil se s nevalným výsledkem o úsměv.
Z NEBE NA ZEM
MOCNÝM TÉTO ZEMĚ A NÁRODŮM TÉTO ZEMĚ
Od Krista z vesmírné lodi Sha a jeho andělů
Kdo má uši, ať poslouchá, kdo má oči, ať vidí
Pohleďte!
Krev, která prýští ze stigmat tohoto blahoslaveného služebníka Kristova Světla, je životodárnou a sluneční mízou zachovávající ty, kteří jsou povoláni, a vytrvají-li v dobru, budou vyvoleni.
Je ale také pravda, naprostá pravda, že tento boží zázrak krve je apokalyptickým znamením ohlašujícím čas velkého utrpení lidstva Země, které se zasvětilo zkáze.
TŘETINA LIDSTVA ZAHYNE V DŮSLEDKU VELKÉHO TRESTU !
Tato krev dopadne na vás a na vaše děti. Blahoslavení mírní a vyvolení ať se nebojí. Zaslíbené království na Zemi bude jejich.
Drazí pozemšťané, vaše apatie, váš nezájem a vaše cynická nezodpovědnost vám způsobí vážné a bolestné následky. Vaše planeta, v důsledku vaší vědy zbavená svědomí, je ve velmi kritické situaci. Řekli jsme vám a mnohokráte zopakovali, že se řítíte do neodvratné sebezáhuby. S velkou lítostí pozorujeme vaši lhostejnost vůči našim mnohočetným varováním.
Asteroid o průměru 800 m proletěl 23. 3. 1989 kolem Země ve vzdálenosti asi 800 tisíc kilometrů. Byl odchýlen před srážkou se Zemí nebeskou láskou svaté Panny Marie. Bylo to poslední varování, dříve než přiletí další asteroid o průměru 18 000 km. Následky jeho pádu si snad umíte představit... Fúze atomu vodíku za studena byla naše nebeská pomoc v naději, že vaše společnost se vzpamatuje a zřekne se všech prostředků ničení.
PAMATUJTE!
Máte jen čtyři roky vašeho času, abyste se vzpamatovali.
Odmítnete-li i tuto další výzvu nebeské lásky, bude to znamenat konec vaší falešné, škodolibé, násilné, krvežíznivé a ničivé generace. Blíží se konec této zvrácené generace a On - přítel Blahoslavených, posel Slunečních Božstev se uchyluje do úplného ticha úvah, závěrů a rozhodnutí až do chvíle, kdy bude spravedlivý soud vykonán.
"Není mi jasné, kdo to vlastně napsal. Ten stigmatizovaný? Andreo Boltisamo?" Začal opatrně Filip.
"Už jsem ti to říkala, jenže ty mě asi moc neposloucháš. Přece Sandro Savarino. To je ten jeho duchovní učitel. V den 33 narozenin, všimni si - ve věku, v němž ukřižovali Krista, se mu dostalo milosti jakéhosi prohlédnutí. Byl Hlasem mimo jiné vyzván, aby se dostavil do kráteru jedné vyhaslé sopky a tam se setkal se zářícími bytostmi a spatřil něco jako létající talíř. Byl pak s nimi ve styku prostřednictvím Hlasu a osobně se s nimi setkal ještě 28krát. Chodil za nimi do toho kráteru. Stal se přítelem Andrea Boltisamo a když spolu jednou navštívili Lurdy, dostal tam Andreo zvláštní záchvat a od té chvíle se mu začala dělat stigmata. Nejdřív byly rány malé a krvácel nepatrně, ale je to čím dál tím horší. Dnes už krvácí několik hodin denně a je otázka, jak dlouho to vydrží."
"Evko, máš vysvětlení pro to, proč jsou ty letáky plné výhrůžek, zloby, nenávisti? Nevadí ti to?"
"A co když s námi Kdosi opravdu ztratil trpělivost? Což nevidíš, co se na světě děje? Jak se lidi chovají? Jak ničí přírodu, která je jejich matkou?"
"Na světě se děje to, co odjakživa a lidé jsou takoví, jako byli vždycky. Jenom jich je nyní x krát víc než před staletími. Aktivita těch šesti miliard lidí má dnes vyšší obrátky a je víc vidět. Nejspíš na obrušování humanity a altruismu má lví podíl i fakt, že je nás tolik. Mnozí jiní savci se chovají stejně, musí-li sdílet ve velkém počtu malý prostor. Každý potřebuje mít své teritorium. Jinak v něm častěji naskakuje agresivita, nepokoj, nepřátelství."
"Tak podívej se," začala se zlobit Evka. "Za Andreem se přistěhovala asi stovka lidí. Založili společnost pro záchranu lidstva. Vydávají časopis Svaté stigma. Organizují Andreovy zájezdy po celém světě. To všechno jsou podle tebe blázni? Mluvila jsem s jeho tajemníkem a slyšela jsem v životě málo tak rozumných lidí. Andreo vystupoval v Africe, na Ukrajině, setkával se s významnými politiky, dokonce s Gorbačovovou! Na setkání s ním se párkrát dostavily desetitisíce lidí, museli pro ně najmout sportovní stadiony. To všechno byli šílenci, že?"
Vlak už chvíli projížděl periferií Říma, svěžest a dálky byly zapomenuty. Šum pneumatik, výkřiky klaksonů, přesýpání bonbónově barevných neonů. Drobně se rozpršelo, ale vzduch se zatím neochladil.
Filip si připomněl přítele Janka, který ho před půl rokem konečně seznámil s psychiatrem Martinem Suchánkem. V tom pátečním podvečeru pableskoval poklidný džez a oblíbené, aťsi kýčovité červánky proškrtaly prostor odlesky červeného zlata. Z kuchyně voněly Mančiny pečící se buchty. Psychiatr upil vychlazený ryzlink a navázal na Filipovu úvahu vysvětlením, které se teď nutně připomnělo: Není vzácné, že šílenství se přenáší z člověka na člověka podobně jako silné emoce. Nakazí během okamžiku plný sportovní stadion lidí a během několika měsíců vymývání mozků může postihnout celé národy. Lidi jsou totiž sugestibilnější víc, než se obecně předpokládá. Jsou podvědomě připraveni jít za tím, kdo je účinně, to jest přes emoce, osloví. Jsou-li ty emoce projevem patologicky změněné psychiky, nemusí to lidem vůbec vadit. Většině to nedojde. Navíc šílenství v jistém smyslu masy fascinuje. Je karikaturou výjimečnosti. Fascinují psychopati, hysterici a schizofrenici. Když už jsou u moci, psychiatr se k nim jako lékař nedostane. Vzpomeňme Stalina. Vzpomeňme Hitlera. A kdysi Nera. Šílených vůdců byly v dějinách desítky, ne-li stovky. Filip to Evce zopakoval. Mávla odmítavě rukou.

Na prahu bílé vily s kaskádami popínavých muškátů ležel obrovský kocour s citronovýma očima. Srst se mu antracitově leskla a jakmile se ho Filip dotkl, nastartoval v něm motor se zvukem vrtulníku. Rád by se s impozantním tvorem víc potěšil a spřátelil, ale tajemník stigmatizovaného je zval vehementně do stínu procovské kanceláře.
Byla to klidná a nenáročná práce. Horký den provonělo blízké moře. Italština se zpěvavě vznášela v prostoru s vodopády pevných a rytmických slov. Evka neúnavně tlumočila. Tajemník se choval rozumně, to jest mluvil klidně a rozvážně a nezmiňoval Krista v lodi Sha ani kráter s létajícím talířem a zářícími bytostmi. Když se na ty bizarní obrazy Filip přesto zeptal, pravil prostě, že jsou součástí jejich víry a s vírou se nedá polemizovat. Interiér vily byl vyzdoben s okázalým přepychem. Muž přiznal, že má sice jen nevelký příjem coby důchodce, ale jejich malé církvi posílají lidé ze všech koutů Itálie peněžité dary. A protože on je mimo jiné také tiskovým mluvčím, jeho dům by měl reprezentovat. Máte velké štěstí, dodal nakonec slavnostně. Zítra se má Andreo setkat na břehu moře s Pannou Marií. Oznámil to již před měsícem a vyšlo to v novinách i v televizi, takže se dá očekávat, že přijede spousta lidí.
Běžný pokojík v bytě činžovního domu. V obýváku poněkud nepatřičná vůně kadidla. Pastelkový obrázek nakreslený Andreem ve chvíli osvícení: Kristus v růžové kosmonautské kombinéze levituje před létajícím talířem. Na pohovce nehybně leží vousatý muž úhledné tváře. Je přikrytý bílou látkou, na níž se jeho ruce s koláči čerstvých, temně rudých strupů vyjímají jak zraněná zvířata na sněhu. Hovoří tiše a vyčerpaně. Opakuje pouze citáty a výzvy z letáků. Je dobře naučený a odříkává text s kněžskou intonací. Žádá Filipa coby novináře, aby varování ufonského Krista oznámil lidstvu. U jeho nohou celou dobu malebně klečí křehká, oddaná manželka. Audience za deset minut končí. Tajemníkem poučená Evka přistupuje ke svatému muži, pokleká a se sepjatýma rukama chvilku hledí na kopie Kristových ran.
Řada je na Filipovi. Kleknout si nedokáže, ale přinutí se sepnout dlaně a hledí chvilku na masivní strup. Pak se náhle zadívá do očí ležícího. Zřetelně vyzařují samolibé uspokojení. Jejich výraz je tak čitelný a ďábelsky ješitný, nic neskrývající, že Filip má chuť zapřít se patami, nikam nechodit a přinutit bývalého prodavače tkaniček do bot, aby kápl božskou. Andreo stáhl prozrazující úsměv z tváře a instaloval na ni výraz utrpení a milosrdenství, odkoukaný z kostelních obrazů. Tajemník je vystrkal do předsíně.

Našli si malý a po italsku rozkošnicky vybavený penzion s banánovníkem na dvorku. Zdálo se, že jsou jedinými hosty. Ale co se nestalo! Majitel nesoucí do pokoje čisté ručníky překvapil Evku při převlékání do plavek, nevydržel to a plácl ji na holou. Zcela šokována se otočila, hotova vlepit mu pořádnou facku, ale setkala se s obdivným pohledem a upustila od svého záměru. Během pěti minut pak omládla o pár let. Z koupání v moři sešlo. Vypnula poprsí, nechala se svým spontánně jednajícím ctitelem pozvat na kapučíno s dortíkem a její ostrý hlas prohřála radost. Filip je vrkat na terase a odkráčel přes piniový lesík k moři.
Usedl na pláži, nadechl se vůně vody a do mysli mu vstoupil pocit volnosti a míru.

Městečko se hodinu od hodiny zalidňovalo. Už od rána autobusy a auta vyvrhovaly lidi lačné zjevení Panny Marie. Zatím bloumali po obchodech a posedávali v restauracích. Objevili se paraplegici na vozíčcích, slepci a těla pokroucená částečným ochrnutím. V převaze byly starší ženy. Před druhou hodinou se davy slévaly uličkami k moři. Místní obchodníci postavili podél pláže stánky s občerstvením, růženci a s obrázky Panny Marie v rámečcích z mušlí. Na pobřeží se tyčila malá tribuna s mikrofonem. Stál na ní Andreo, tajemník a další dva muži.
Konečně nadešla chvíle, na kterou všichni čekali. Andreo vztáhl ruce k obloze a dav asi dvou tisíc lidí utichl. Ze stigmat začaly stékat pramínky krve, několik žen nahlas zaštkalo a pár stovek diváků kleslo na kolena do písku. Andreo se rozhovořil v heslech a krátkých frázích s naléhavou intonací. Evka neochotně tlumočila do Filipova diktafonu. Mohla si zažít extázi a místo toho ještě ruší ve vytržení okolostojící. Korpulentní paní v černém na ně dokonce zasyčela. Ale když spatřila diktafon, došlo jí, že je přítomen zahraniční tisk a učinila omluvné gesto.
"Krev, která prýští z těchto ran, je životodárnou a sluneční mízou zachovávající ty, kteří jsou povoláni a vytrvají-li v dobru, budou vyvoleni," Litanie pokračovala ještě dvacet minut v témže duchu. Krev z ran stékala po holých pažích k bíle ovázaným loktům, které čím dál tím víc rudly. Děti se odebraly ke stánkům prošustrovat kapesné. Slunce pálilo na temena hlav. Někteří diváci se posadili do písku. Konečně Andreo dospěl ke kýženému závěru a exaltovaně, s pohledem upřeným do oblohy nad mořem zvolal:
"Panna Maria neposkvrněná a čistá se blíží, aby dala znamení těm, kteří budou vyvoleni."
Oči všech se zahleděly do oblohy nad hladinou moře. Z několika hrdel se vydral výkřik. I Filipa se zmocnilo vzrušení a připustil, že kolektivní psychóze se těžko odolává. V davu bylo možné vycítit ohniska dramat - jak se Filip později dozvěděl, několik lidí dostalo zřejmě epileptický a pár hysterický záchvat. Prodírali se k nim připravení zdravotníci. Moře bylo klidné a hledělo si svého, pod čarou obzoru je brázdila jachta.
Evka si stlačovala rukou prsa a v očích jí plula extáze velká a zranitelná jako vzducholoď. Byla zjevně mimo sebe a návrat do reality jí dělal potíže.
"Vidíš něco?" musel se jí zeptat Filip.
"Mám takový pocit, takový... Viděla jsem zářící postavu. Ale tak nějak... Asi vnitřním zrakem. Bylo to úžasné!" vydechla nakonec.
Část lidí zůstala klečet v písku, modlila se či meditovala.
Přišel k nim tajemník a položil Evce ruku na rameno. "Je tu kolem dvou tisíc našich příznivců. Už osm lidí nám sdělilo, že Pannu Marii skutečně vidělo," přeložila s dojetím.
"Není to málo?" otázal se Filip.
"Nikoli mnozí budou vyvoleni," řekl novozákonním jazykem tajemník a uhnul očima. Bylo jasné, že Filip k nim patřit nebude. Evka se rozdrmolila o svém vidění. Vášnivě gestikulovala a hlas jí bublal vřelostí a vděkem.
Vzrušený, tmavý dav vřel na banánově žluté pláži, hladina moře jemně zrnila pod vánky, dálky a výšky šlehaly do ztracena.

Neviděl jsem Florencii, litoval se během noční jízdy autobusem. Neprohlédl si ani Řím a neviděl žádný z těch slavných obrazů ani sochy a stavby, o nichž vyprávějí tlusté knihy o dějinách umění a nad nimiž snil v dobách dospívání. Zato jsem zažil bizarní tyátr hodný plátna Felliniho, utěšil se Filip. To, co zažil včera odpoledne na pláži, byl strhující vír davové psychózy. Nebude si zastírat, že cítil vzrušení a v jednu chvíli si dokonce přál, aby i on viděl proti obzoru světlou postavu a alespoň náznak vesmírného korábu. Jeho skeptický duch vrčel v koutku vědomí jak vystrašený pes. Zmohl se jen na to, že se Filipovi v tom vedru zježily chloupky na rukou na důkaz nepatřičnosti pocitů, které na něj dav přenesl. Podobně asi akci prožíval i mladý muž se starořímským profilem. Husté, černé a vlnité vlasy, široká ramena, silné, cukrově bílé zuby. Seděl poblíž na invalidním vozíku. Jeho dokonalou tvář prosvětlovala extáze s nadějí střídaná skepsí a studem. Nikdy na něj nezapomenu, umínil si Filip a asociace mu připomněla obraz Sušené tresky.
O týden později navštívil psychiatra Suchánka.
"Ukažte,“ bral doktor do ruky fotografie stigmatizovaného s nadšeným zájmem. "To bych jednou rád viděl na vlastní oči. Taková vzácnost! Škoda, že nejste psychiatr.“
K eventuální diagnóze se vyjádřil velmi opatrně:
"Stigmata patří s největší pravděpodobností do blízkosti hysterie, podobně jako například hysterická těhotenství. Při takových vypjatých stavech je organismus někdy schopen měnit vlastnosti tkání. Třeba jejich prostupnost. Stigmatizovaných bylo v celé křesťanské historii sotva pár desítek. Samozřejmě k mechanismu fyziologických změn jejich organismu patří psychický předpoklad, že se sami vnímají jako svatí, vyvolení a nedotknutelní. Takže, bohužel, nikdy se nedali k dispozici lékařské vědě, včetně psychiatrie.“
"Třeba by vás potěšila informace, kterou jsem se později dozvěděl z italského tisku. Ten duchovní vůdce stigmatizovaného je už měsíce hospitalizován na psychiatrické klinice s diagnózou schizofrenie.“
"No přesně to se dalo předpokládat! Ale vzácný případ to zrovna není. My tu máme v léčebně také několik kontaktérů s mimozemšťany. To je mezi současnými schizofreniky celkem oblíbený blud. Do jejich chorobných představ se totiž často promítá to, co ve společnosti zrovna frčí. Za inkvizice to bylo například obcování s ďáblem - tuhle představu vlastně nabídla schizofrenikům sama církev. Dá se předpokládat, že jich tehdy dost skončilo na hranici. No ale stigmata, to je vzácná a málo prozkoumaná záležitost. Vy jste je viděl tak zblízka... A zužitkujete to setkání zřejmě jen pro článek, který sotva přežije týden. A navíc vyjde, promiňte, ale v tom vašem obskurním plátku. Škoda, že nejste psychiatr,“ řekl ještě jednou lékař a zatahal se za knírek.
"I mě to mrzí,“ řekl upřímně Janek. Shrnul si do tašky fotografie a odebral se nazlátlým podvečerem domů. Napsat konečně ten článek, který sotva přežije týden.

…ten muž zemře

Za oknem se odvíjela nepovzbuzující, únorová krajina, což ovšem na Vinického naladění nemělo nejmenší vliv, stejně jako fakt, že je sobota a on vstával kvůli práci v pět ráno. Novinařina se mu v posledním roce stala stejně vášnivou potřebou jako loveckému psu hon. Nechápal kolegy pro něž znamenala jen výdělečnou činnost a přistupovali k ní rutinérsky, s odpudivou machou.
Snažil se neusnout, bylo by to nekolegiální a mohl by nakazit Jardu. Filip Vinický byl unášen po špatné noci nevlídným jitrem favoritem řízeným jeho oblíbeným fotografem Jaroslavem Pěnkavou. O reportáži, na niž už po šesté ráno z Prahy vyráželi, měl své pochybnosti. Ale pochybnosti byly na místě před každou takovou akcí.
"Nespi, chlape," utrousil brilantně řídící Pěnkava. "Vyprávěj mi třeba, kde ses včera tak zřídil."
"Učinil jsem jen dietní chybu," rozmrzele odtušil Filip. Proseděl večer s přítelem Váchou a s kamarádkou Karinou a jejím samečkem v Jihočeské restauraci na Veletržní. Byla to plodná schůzka, z níž vysršelo kolem desítky nápadů. Probrali novinky v genetice, embryologii, etologii a medicíně. S Karinou se chytli a nakonec téměř shodli v otázce feminismu. Pravoslav Dort loboval za propagaci jurodivých a byl ostatními odstrkován a přezírán, jak je jeho věčným údělem. Dietní chyba spočívala v tom, že pil budvar. I když věděl, že ho po tomhle chutném, nasládlém pivě bolí pokaždé hlava. Jiné pivo u Jihočechů neměli a u Houbaře o pár metrů dál, kde čepovali plzeň, bylo narváno. Ráno ho překvapilo, že hlava nebolí, ale třeští.
"Moje hlava je ořech v kleštích," dodal téměř básnicky redaktor. "A můj žaludek kyblík starých odpadků stoupající šachtou." To ovšem neměl říkat, protože si to barvitě představil. "Zastav! Budu asi blít." Pěnkava udělal v mrazivém svítání pár opatrných dřepů. Vinický se šoural podél pangejtu a představoval si, že je křehkou nádobkou, vánoční ozdobou či pavučinou, kterou může roztříštit výkřik, lehký dotek, ba i smělá myšlenka. K předpokládanému nedošlo.
Když zastavili v Trutnově před ordinací lékaře na jehož seanci byli pozváni, zavřel na pár vteřin oči, probral se svými zmučenými útrobami a třeštící hlavou a s téměř radostným, nemilosrdným masochismem si zavelel: Teď! Od této chvíle se měl navzdory všem překážkám soustředit na práci. Násilím projasnil zachmuřenou, bolestí staženou tvář.

MUDr. Bořivoj Adamčík o sobě sdělil, že je gynekolog, jehož kolegové z profese vyštípali. Co děláte teď? zeptal se Filip a dostal očekávanou odpověď: trochu si hraju s nedreálnem. Dělám regresivní hypnózu, pracuju s energiema...
Je to charismatický muž, varoval před časem Vinického Pravoslav Dort. Sameček od Kariny Votavové byl handicapován nejen svým jménem. Nyní, kdy kdekdo rozkvetl novými možnostmi a novou potřebou vyhlížet zdravě a svěže, tento muž více než dříve vypadal neduživě, prostomyslně a zranitelně. V poslední době už téměř nežil v tomto světě. Myslel, povznesen a dojat, na auru, kladné vibrace, astrální těla a světy, na minulé životy, posmrtný tunel a světlo na jeho konci. Většinu svého platu probendil v kursech holotropního dýchání a v magické společnosti Modrá alfa. Jak měl chvilku času, snažil se rozvíjet pravou mozkovou hemisféru, v níž chtěl probudit síly imaginace, inspirace a zvláštních schopností. Nepřipouštěl si pochybnost, že jakékoliv hemisféry některých jedinců velkých výkonů prostě nejsou schopny. Vyslovoval se zasvěceným, falešně skromným úsměvem slovo duchovno. Duchovno, duchovní... vychutnával ta slova, opájel se jimi. A myslel si, nenechte se klamat mým zevnějškem. To, že jsem nepatrný úředník s úzkým hrudníkem a s pokleslými rameny, o mně nic nevypovídá. Jsem duchovní člověk. A je mi lhostejné, že humpolácký hmotař to není schopen ocenit.
"Je to charismatický muž," opakoval znovu nadšeně Vinickému, který sklopil oči, protože nesnesl jeho rozzářený pohled. "Prokoukne tě jak skleněného. Nech si od něj udělat regresivní hypnózu. Mě dostal do starého Říma. Byl jsem zřejmě senátor či nějaký patricij. Vzpomínám si na nádherné fresky v lázních, kde mě masírovaly núbijské otrokyně... Mystický zážitek! Samozřejmě dělá i běžnou údržbu - odejme ti špatnou energii a dodá dobrou. Všimni si, jak si čistí ruce nad ohněm, aby tu špatnou spálil. Má věčně plnou ordinaci. To víš, ale na úřadech se s tím nechlubí. Jinak by mu vzali diplom," ušklíbl se hořce nad materialistickou Lékařskou komorou.
"Já se na ten zázrak dojedu podívat," slíbil Filip Vinický a pomyslel si, starý, dobrý Dort se už úplně zbláznil.

Doktor Adamčík přivítal pány publicisty v útulné ordinaci. Nebyla sterilně bílá a neosobní. Podobala se s koberci a hnědým nábytkem obýváku, ovšem stěny zdobil svalovec bez kůže, otevřená břišní a hrudní dutina a průřez lidským mozkem. Hostitel se pohyboval čile a cílevědomě, choval se jako přísný režisér, s nímž se nediskutuje. Na všechno dojde, odbyl Vinického, kterého zajímala posloupnost příštích dějů.
Urostlý, líbivý lékař ve věku kolem čtyřicítky měl nepřehlédnutelný talent k ovládání lidí. Vinický ten recept znal. Být vždy suverénní, sebevědomý. Držet se zpříma, mluvit úsečně a neplýtvat zdvořilostí, neptat se lidí na jejich mínění, neptat se jich nejlépe na nic. Zato předstírat, že o nich leccos vím. Ale proč se kombinaci tohoto psychologického triku s pěkným chrupem, rovnými zády a hereckým talentem říká charisma...
Reportérům byly ledabyle představeny další osoby. Pan František jako médium, jeho manželka jako Hlas, blonďatá křehká Eliška s přítelkyní Boženkou, která si přišla pro zážitek z minulého života, jako citlivci. Vedle doktora Adamčíka usedl mladý, rozpačitý vynálezce. Chtěl si nechat od přítomných, majících pletky s nadreálnem, otestovat chladicí jednotku, která nechtěla fungovat a jejíž vývoj prý už pohltil mnoho desítek tisíc.
"Tak prosím, prosím, posadíme se do kruhu, ták," velel Adamčík a rozesadil přítomné kolem vynálezcovy chladicí jednotky, kterou položil na kovral u jejich nohou a kdovíproč ji obložil oblázky. Za posvátné pozornosti ostatních byla křehká Eliška uvedena do hypnózy. Lékař polohlasem poučil Filipa:
"Tady pan Levotný se pokusí zjistit, co je v tom instrumentu špatně, proč to nefunguje. Eliška na něj bude v hypnóze působit a... Helejte, až to budete psát, ať se v tom slovo hypnóza neobjeví. Na to maj prej nárok jen psychologové a psychiatři. Já mám atestaci na ženský choroby."
"Proč nehypnotizujete rovnou toho Levotnýho?"
"Takhle je jeho ponor větší," řekl hlubokým hlasem Adamčík a dodal: "My teda nevíme, jak to propojení funguje, možná nějak přes astrál. Fakt je, že to šlape. Von se zřejmě nějak napojí na informační pole Země. Nevim, jak to dělá, ale holt to umí. Je to prostej člověk," zašeptal redaktorovi do ucha, až to zalehtalo. "Prodává v železářství. Ale těmhle chudejm duchem jsou občas přidělený zvláštní schopnosti." Manželka pana Františka, tělnatá osoba v tlustých ponožkách, nahlédla do zápisníčku a oslovila svého taťku:
"Vstup do své laboratorní hladiny. Napoj se na centrální mozek lidstva. Dej mi znamení, až tam budeš."
Pěnkava opatrně vstal, popadl Nikona a začal tančit svůj tajemný, spěšný foťácký balet. Vousy mu nadšeně trčely.
Pan František se zakabonil a jeho tvář se nakrabatila námahou. Vinický marně zaháněl představu média trápícího se s vyprazdňováním, výraz obličeje byl tentýž. Médium s námahou vydechlo téměř skautské:
"Připraven."
"Tvoje mysl je teď ve specifické hladině. Na tvé obrazovce je chladící jednotka," snaží se ho zorientovat manželka, v hantýrce zasvěcenců nazývaná Hlas. "Pokus se vstoupit do materiálu."
"Jsem zde. Vše se pohybuje a víří, těžko se orientuji. Zřejmě jsem mezi atomy. Už to vidím. Chyba je v zasunutí. Příliš to zde rotuje. Měl by sestávat z několika dílů a fungovat asi jako dalekohled.
Přibližovat a vzdalovat hodnoty podle potřeby. Je tam špatná koncepce. Došlo tam k logické chybě, je na vstupu a výstupu. Dochází tam k přetečení primáru do sekundáru. A a a... nemohu... vše víří, musím pryč, vyveď mě ven!" vykřiklo médium.
Vynálezce, který si činil poznámky do notýsku a nesouhlasně či v znechuceném úžasu přitom vrtěl hlavou, udělal gesto, jako by se chtěl k Františkovi vrhnout. Adamčík však položil na jeho paži velitelsky dlaň:
"Vyleze sám. Není v hmotě poprvé. Ona se někdy utká s vědomím a dělá to neplechu. Ale astrální tělo je inteligentní, poradí si s tím."
A skutečně, inteligentní astrální tělo se zřejmě vrátilo do pana Františka, otevřel oči a podíval se bez výrazu na přítomné. Ale inteligence se bohužel v jeho tváři nezračila ani teď. Prodavač hřebíků si postupně prohlédl svědky svého jasnozření, jako by se snažil na ně upamatovat. Vynálezce přitom sklopil oči. Před velitelským Adamčíkem uhnul zase očima František. Když dorazil v prohlídce obličejů k Vinickému, přelétl jeho tvář stín a oči mu ztvrdly. Reportér si uvědomil, že zapomněl z obličeje včas stáhnout pobavený výraz.
Adamčík se k němu obrátil a navrhl:
"Helejte, mrkneme se na vás, ju? Sjedeme si zdravotní stav."
Vtom vešla atraktivní a orientálně pokorná lékařova manželka a nalila všem šálek kopřivového čaje. Vinický tekutinu vděčně přijal a bez ohledu na odpornou chuť se zhluboka napil s nadějí, že bylinky jsou tu od toho, aby pomáhaly. Po minutě se musel omluvit a odkráčel na toaletu. Tam poctivě vydávil vše, co se dalo, až po žaludeční šťávy, a dokonce i pocit trapasu z právě prožitého. Umyl se, vypláchl si ústa a vykloktal krk, párkrát se zhluboka nadechl. Bolest hlavy mizela jak odjíždějící rychlík, ještě vzdálené zadusání a je čisto, peron po dešti, pípání ptáčků, vůně orosených růží. Prostoupila ho vlna radosti a vrátil se s širokým úsměvem.
"Tak jedem," zamnul si netrpělivě dlaně lékař.

Eliška dostala příkaz napojit se na opět tlačícího Františka, ten má tentokrát ovšem před sebou dlouhou cestu:
"Dostáváme se do fáze vizualizace," spustil rutinovaně Adamčík.
"Pomaličku, pomalu plujeme na okraj vesmíru... tááák." Lékař se odmlčel, aby mohli všichni vychutnat závan nekonečna a věčnosti.
"Nevnímáme dnes vesmír, budeme vstupovat do bytosti. Jmenuje se," lékař se rychle podíval na vizitku,"Filip Vinický, bydlí ve městě, které se dnes nazývá Praha. Nacházíme se v roce 1995... Už jste tam? Stačí, když kývnete hlavou."
Ticho v místnosti je plné očekávání, dokonce i Pěnkava ztajil dech a v napětí si tiskne foťák k hrudníku. Filip se pozastavil nad zřejmou logickou chybou ve scénáři - proč se astrální tělo pana Františka hrnulo na okraj vesmíru? A proč pomalu? Když, jak se vzápětí ukázalo, mělo vstoupit do těla vzdáleného necelé tři metry? Usoudil, že v této fázi blábolení je už úplně jedno, co se praví.
"Vstupte do těla tohoto muže!" poručil náhle velitel seance.
Vinický sebou nesouhlasně zavrtěl, ale nedalo se nic dělat, astrální František se mu už zřejmě proháněl cévami, hopsal mu po nervech a prohlížel drůbky.
"Ten muž má dobrou povahu," pochválilo ho médium. "Má rád lidi. Ale tak nějak povrchně. Má značné zdravotní problémy. Neví o tom. Ne, on to neví!"
"Jakou má chorobu," optal se věcně Adamčík.
"Řídnou mu kosti. Celá kostra je v rozkladu. Drží pohromadě jen velice málo."
"Jaká složka tam chybí?"
"Všechno," odpovídá fatálně a pohotově František. "Celej systém je rozbit. Nedá se už nic zachránit, kosti nepracují. Ten muž brzy zemře. Rozpadá se. On to neví!"
Šokovaný reportér se rozhlédl po ostatních. Hleděli na něj jakoby zdálky, jejich tváře prostoupil úlek a soucit. Viděl, že ho odepsali. Kolem se přehnal van brzkého rozkladu jeho biologické matérie. S námahou potlačil mužskou potřebu přikročit k zlomyslnému sýčkovi a pořádně s ním zatřást nebo ještě líp, jednu mu vrazit.
Kupodivu předpovědí brzkého skonu diagnóza neskončila. Na nesmyslnou otázku - co je tam ještě špatného? - jako by úmrtí nebylo dost špatné, František s radostnou ochotou odpovídá, že: štítná žláza je napojená na spodní část mozku a vůbec, v mozku jsou chyby, mícha přebírá některé jeho funkce a vymyká se kontrole na centru.
"Ale přece jen," nevzdává se poněkud zaskočený lékař, který asi tak morbidní proroctví nečekal, "nepomohlo by něco? Léky nebo bylinky... Podívejte se do kartotéky."
Médium bleskově projelo kartotéku informačního pole Země a povzdechlo si:
"Nic tam nevidím."
"Což nějaký letopočet?" drží se naděje Adamčík.
Snad letošní letopočet úmrtí? poškleboval se v duchu Vinický.
Frantu nedůstojné žebrání o trochu naděje už otrávilo. Rozhodl se trapné handrkování ukončit:
"Vynořuje se Rádce. Vidím ho. Říká, že nemá smysl, aby nemocný měnil stravu nebo způsob života. Nedá se už nic udělat pro jeho záchranu.
Akorát na ledvinové kamínky by mohl brát jistou bylinku..."
"Jak vypadá? Jak se jmenuje?" snaží se pomoci lékař.
"Je taková malinkatá, nejspíš kopřiva, taková hubená, namodralá..."

"Musím s váma mluvit. O samotě. A radši hned," obrátil se reportér k principálovi předvedeného divadla.
"Prosím," řekl upjatě Adamčík, který nebyl zvyklý na takové rezolutní výzvy. V čekárně bylo prázdno a teplo, za okny zářilo zubaté slunce a vzduch měl růžovošedý nádech.
"Doktore, nemáte pocit, že ten František není v pořádku? Mluví jako blázen."
"No, já nejsem psychiatr. Víte, všichni tihle vyvolenci jsou trochu mimo normu. Ale on ví, o čem mluví. Jen běžná slovní zásoba nestačí popsat ty mystické zážitky. Jestli vás sebrala ta diagnóza... Ono je to někdy může hodit o čtyřicet let dopředu a vidí vás coby starce. Tohle nemáme ještě vymakaný.“
"Můžete pro mě něco udělat?" optal se redaktor.
"A co?" zvážněl lékař v očekávání úzkostné prosby.
"Pošlete mi sem, prosím, toho vašeho Františka."
"Jak myslíte," odvětil varovně lékař, podle jehož soudu se ten redaktorský frajírek choval neadekvátně situaci.
Tvář pana Františka vypadala i zblízka uhnětena hrubou rukou. Nebyla pěkná a nebyla ošklivá, nedal se z ní vyčíst věk ani povaha, neměla osobitost. V očích měla jen výraz znechucení. Na sobé měl bundokošili. Rád by novináři rozhovor odepřel, ale neměl k tomu kuráž."To vy takhle klidně lidem říkáte, zřejmě coby léčitel mající informace z nejvyšších míst, že brzo umřou, že nemají naději?" vypálil bez úvodu Filip. "Co kdyby tomu někdo věřil? Třeba mladá maminka. Zoufala by si a možná by spáchala sebevraždu."
"Vy ste velice materialistická osoba," rozhodl se léčitel otázku ignorovat a zaútočit ze své vznešené pozice. "Já jsem duchovní člověk. Takže kdyby mi někdo řekl, že zítra umřu, nevadilo by mi to."
"Jak jste to myslel, že kosti nepracují? Víte, že je to blábol? Znáte trochu anatomii? Funkce systémů a orgánů?"
"Já todle všecko znát nemusím," vyprskl pohrdlivě vševědoucí. "Já prostě jen řikám pravdu. Protékají skrz mě informace všehomíra. Ale o něčem takovym nemáte vy ani ponětí!"
"Kolika lidem jste už prorokoval blízkou smrt?"
"Nebudu vám už odpovídat! Já... já... Vy ste zlej a neduchovní člověk!"
"Já že jsem zlý?" užasl Vinický. "Nechme toho," povzdechl si s pohledem upřeným do neurčita a zmáčkl apaticky vypínač diktafonu. Citlivec vyběhl z čekárny. Filip přistoupil k oknu a zadíval se do ulice. Obchody měly za chvilku zavírat a lidé pobíhající mezi nimi zrychlili krok. Náhle se zachvěl, sáhla na něj smrt. Bylo by dost šílené, kdyby měl ten hlupák pravdu. Přestože věděl, že ji nemohl mít, že blábolil prokazatelné nesmysly, nebylo mu dobře. Ležela na něm tíha nenávistného prokletí.
Když se vrátil, zjistil ke své radosti, že médium zmizelo se svým Hlasem druhým vchodem. "Šel domů. A zapomněl se s vámi rozloučit,“ informovala ho s úsměvem Eliška. Ulevilo se všem.
Lékař se zřejmě rozhodl přebít nepříjemný dojem z morbidního výstupu svého senzibila novými zážitky z oblasti nadreálného duchovna. Uvedl do hypnotického spánku slečnu Boženku. Měla milou, důvěřivou tvář a pěkná prsa. Snažil se jí vsugerovat fakt, že se dostává do jednoho ze svých minulých životů. Výsledek se po půl hodině přece jen dostavil. Pomalu, mdle a s námahou přiznala, že jede na saních, zřejmě tažených koňmi.
"Je kolem hodně sněhu?" vyzvídal lékař.
"Je."
"Neběží za tebou vlci?"
"A a ano."
"Ohrožují tě?"
"Jo."
Dalších deset minut se z ní pokoušel vymámit informaci, co vlci dělají. Nebylo to k ničemu. Nakonec to vzdal a nabídl jí jednu z možností:
"Prokousl ti jeden z nich krk?"
"Ano," vykřikla nešťastnice.
"Zemřela jsi?" nedá jí pokoj Adamčík.
"Ano."
"Co děláš teď?"
"Ano."
"Vznášíš se nad tělem?"
"Ano."
Rozhovor plný sugestivních otázek a přitakání měl minutové zámlky, a táhnul se snad půl hodiny. Mechanismus je jasný, uvědomil si Filip. Lékař se ptá tím způsobem, že nadhodí situaci, obraz, který dívka vzápětí prožije a potvrdí prožité. Navíc dialog vyšel z její první věty: je mi zima. Na niž zareagoval otázkou - nejedeš na saních? Ano. A manipulace se rozjela. Ví o tom triku, nebo sugestivních otázek užívá v dobré víře, že to tak má být? Ale stejně je od něj ošklivé, že tu důvěřivou dívku doráží tak úděsnou smrtí. Pochopitelně, potřebuje aby "zemřela" co nejdříve, převtělila se a mohla si střihnout další smrt. Taky proto, aby redaktorskej něco viděl. A konečně žasnul. A pozapomněl na tu hloupou diagnózu.
"Helejte, redaktore, já vám ještě udělám diagnózu sám, rád bych se na to mrknul, nějak se mi to, co říkal Fanda, nezdá. Položte se mi!"
Vinický měl chuť poslat lékařského léčitele do háje, ale pak pomyslel na svou reportáž, povzdechl si a poslušně ulehl na lékařské kanape. Lékař nad tělem rychle přejížděl rukama, pobíhal kolem něj, čaroval mu nad obličejem a Filip se dostával do transu.
Mávání kolem těla a hlavně v okolí obličeje způsobuje lehký trans, v němž se dá pak sugescí leccos navodit. Velice rádi tohoto triku užívají léčitelé, poučil ho před časem o mesmerovských passech kamarád, hypnotizér Zíka. A ještě dodal: Často ti mužové sami nevědí, jakého efektu tu vlastně dosahují. Všimni si ale, že se do lehkého transu můžeš takhle dostat třeba u holiče.
Doktor teatrálně vztáhl ruce nad plamínek olejové lampičky a poučil ležícího:
"Zbavuji se teď špatné energie, kterou jsem vám odebral."
"Kladná energie vám teď z rukou nezáří?"
"Ale ano," přiznal podrážděně lékař a uvědomil si, že to neví. Třeba měl říci, že ne.
"A tu oheň nespálí? To znamená, že je schopen je od sebe rozpoznat a je třeba i nadán vůlí?"
"Helejte, já nevim, proč to takhle funguje. Já to prostě cejtim. A to je často víc než vědět," odbyl ho Adamčík a znechucen zapomněl doladit mu diagnózu.
Vinický se vylámal z transu a posadil se. Jeho myslí otřásal bláznivý, zoufalý smích: A nekecáte, doktore? Nežvaníte, protože je to dobrý džob? Protože je prima ovládat lidi, nahnat jim strach a pak si zahrát na jejich zachránce? Platí vám, obdivují vás, jsou na vás závislí, šíří vaši slávu, vy mizero. I s tím vaším Frantou - Frankensteinem.

Když se blížili ku Praze, začal si Pěnkava prozpěvovat svou oblíbenou semaforskou: Na louce zpívaj drozdi, a v sadě kvete květ, já však se dívám do zdi a nebaví mě svět...
"Jsem rybář, který vyjel za úsvitu na moře,"řekl téměř básnicky redaktor, "a vrací se domů s ulovenou zrůdou."
Srdce ti puká žalem, jdi tedy k lékaři, zpíval posměšně Pěnkava. Vzduch změkl zvláštní něhou - začalo sněžit.