Rozhovor pro MfDnes

(Rozhovor s Věrou Noskovou pro MfDnes, Brno, léto 2006)

Ivana Karásková

V krátké biografii na vašich webstránkách jsem si přečetla, že jste 31 let šťastně vdaná. Můžete to trošku rozvést?

V mládí jsem preferovala bohémy a umělce, sama jsem cosi kutila s básněmi a četla jsem jak divá, malinko jsem malovala, zpívala, chtěla studovat dějiny umění, toužila po kariéře barové zpěvačky, byla jsem prostě rozevlátá. Pánové od umění byli ale hodně soustředění na sebe, na své úspěchy, tvorbu, cítila jsem se k nim jen jaksi volně přifařená. Náhodou jsem pak na jednom rockovém koncertu natrefila na „exotického kluka“, který studoval s vášnivým zájmem přírodovědu. Stali se z nás zamilovánci, ale hlavně pro mě objevil nový svět. Hleděla jsem s ním do mikroskopu, sbírala brouky a pavouky, on se mnou - a to jsem neznala - jaksi samozřejmě v životě počítal. Když v začátcích tvrdil, že nikdy nechce, abych mu sloužila, říkala jsem si: to jsou jen takové utužovací proklamace, z toho časem sejde. Nesešlo z toho, a dodnes nesloužím. Někdy vaří on, někdy já, zásadně pere on, protože se obává že rozbiju pračku - elektrospotřebiče mě matou a rozčilujou, a tak s nimi zle nakládám. Nikdo z nás nemá nad druhým vrch, máme zájem na tom, abychom se cítili rovnoprávně, neměli jeden z druhého nervy. Něco děláme spolu, něco každý sám. Manžel se věnoval dlouho vědeckému výzkumu, to je oblast, která mi imponuje. Když jsem se po revoluci dala na novinařinu, pustila jsem se brzy do popularizace vědy, to už jsem měla mezi vědci dost známých a pár přátel, manžela jsem zase inspirovala k zájmu o výtvarné umění. Nějaké krize v našem vztahu byly, jsou v každém, ale díky všem těm výše vylíčeným okolnostem jsme je překonali. Nesnesla bych partnera, který by mi poroučel, omezoval mě, vyčítal. Rychle bych s ním vyběhla. No měla jsem šťastnou ruku. Doporučuji čtenářkám přírodovědce.

Napadlo mě, že šťastné manželství tak zdůrazňujete, protože jste to u svých rodičů nezažila. Opravdu jste svého otce nikdy neviděla?

Podle statistiky se v Čechách každé druhé manželství rozvádí. Takže není žádná vzácnost, že jsem z rozvedených rodičů. Matka se znovu vdala, a opět, není v Čechách výjimkou, že doma panuje kuchyňský matriarchát. Co se mně, jako svobodomyslné dívce, protivilo, na to byli matka s otčímem docela zadaptovaní a nedá se tedy mluvit o nešťastném manželství. Žili jak uměli, nepili, nemlátili se, dostali jsme najít, jezdili jsme na dovolenou. Spousta lidí takhle žije. Spíš je politujme za to, že jim doma vyrůstala kritická, všímavá, na domácí poměry extrémně citlivá bytost, prostě budoucí spisovatelka, která jednou rozkryje povahy a příběhy, které ve většině rodinách zůstávají milosrdně skryty. Zemřeli více než před dvaceti lety, nedožili se ani šedesáti let.

Svého genetického otce jsem viděla asi v deseti letech. Matka mě naočkovala, že je nepřítel, cizí chlap. Do puberty jsem byla doma spokojená, otčíma jsem měla ráda. Nechápala jsem, proč se mám s nepřítelem setkat. No proto, že na mě platil alimenty, tak mu nesměla odepřít, ale to mi neřekli. Oslovala jsem ho pane, na jeho dojetí jsem reagovala chladem poslušné, zmanipulované holčičky. Po čtvrt hodině se mu oči pokryly vláhou a deprimující schůzku ukončil. Chudák, pro tohle setkání za mnou jel až ze slovenské Rožňavy! Později jsem pochopila, zhrozila se a stala se doživotním nepřítelem manipulací. To co provádějí rozvedené matky bývalým partnerům prostřednictvím zmáknutých dětí je mnohdy doslova sprosté. Co už jsem takových příběhů vyslechla!

Říká se, že děti z nefunkčních rodin mají v dospělosti samy problémy s vytvořením harmonické rodiny. Jelikož nemají vzor. Je to blud?

Něco na tom asi je, ale neplatí to bez výjímky. Pokud jde o mou zkušenost, měla jsem před očima opravdu docela fungující rodinu, naši vychovali tři děti, všichni máme alespoň maturitu, museli se ohánět. Druhá věc je, že mi model toho soužití hluboce neimponoval. Což mě vede k domněnce, že také proto jsem po manželství netoužila. Ale byla jsem také oběť četby. Třeba ironická báseň Manželství beatnika Gregory Corsa se mi doslova zažrala do duše. Vůbec pohrdání měšťáctvím, k němuž manželství patřilo, bylo pro část mé generace typické. Viděla jsem v okolí ale i celkem šťastná manželství a rodiny, takže jsem si říkala: jestli někdy, tak takhle. Člověk není omezen na získávání vzorů a modelů jen ve své rodině.

Ve svém románu Bereme co je popisujete, že vám matka četla deníky a otevírala soukromé dopisy. Myslíte si, že matky mívají problematičtějští vztahy s dcerami než se syny?

Leccos tomu nasvědčuje. Ale přísahat bych na to nemohla. Každý příběh a vztah je jiný, závisí asi spíš na lidských kvalitách a sociální inteligenci aktérů než na tom, jde-li o vztah matka syn nebo matka dcera. Měla jsem přítelkyni, jejíž matka byla skvělá. Navíc přijímala i kamarádky své dcery mateřsky. Hleděla jsem se trochu citově ohřát u jejich domácího krbu. A vděčně a pozorně jsem odzírala způsoby mateřského chování, které obohacuje a nikoho neutlačuje.

Proč v knížce nazýváte matku Černá růže?

Skutečně jí tak v mládí říkali, alespoň v tom doma věčně vzpomínaném bájném Rakousku. Byla v mládí hezká a měla tmavé vlasy. Vypadá to možná blbě, že jsem až tolik opisovala od skutečnosti, ale jsou to literárně vděčné situace, názvy, mají mnohdy kouzlo nechtěného. Proč se jich tedy vzdávat a pracně si vymýšlet něco jiného?

Jak vás poznamenala rodina, v níž jste vyrůstala. Pozorujete na sobě nějaké "následky"?

Velmi ostře jsem si uvědomovala, že takhle tedy ne. Že chlap se nemá utlačovat, děti manipulovat, že je třeba sledovat své tužby a prosazovat svůj způsob života bez ohledu na mínění a pomluvy okolí. Prostě téměř všechno, co dělám opačně než jsem vídala doma, tak je to dobře. Navíc, příliš se mě výchova nedotkla, většinu vlastností jsem dostala od genetického otce, který v té rodině taky vypadal jako ufon. Ovlivnila mě a svým způsobem vychovala také nenasytná četba. Prospěl mi vliv babičky, praktické, šetrné a obětavé. Naučila mě vařit, šít, měla jistou inteligenci srdce. Ráda na ni vzpomínám.

V čích šlépějich jdou vaši dva synové?

Geneticky to mají rozdělené, starší se v mnohém podobá manželovi, mladší mně, takže vlastně mému, téměř nepoznanému otci. Nikoho ale nekopírují, jejich život spíš ovlivňuje doba – demokratické prostředí státu patřícího k Evropské unii, světová síť internetu. Cítí se svobodní, jejich život je rozmáchlejší, šťastnější. Mohou cestovat, podnikat, nikdo je nesleduje a nepomlouvá. Mají ale starost o životní prostředí, o budoucnost. Mladší syn Tom se dokonce dal k zeleným. Ale teď odjíždí se svou dívkou na rok do Skotska. Starší Jirka je fotograf, náruživý vandrák a vodák. Má svůj svět zabydlený obrazy přírody, kamarády, bojovým uměním.

Můžete klidně říct, že jste se s jejich výchovou vypořádali dobře a se ctí?

Můžu. Jsou fajn, máme se rádi.

Nakolik je podle vás štěstí a nakolik umění najít si dobrého partnera pro život?

Štěstí jen málokdy sedne na trumpetu, mnoho lidí si po něm šlape, neumí ho rozeznat. Já bych radila dívkám, aby si klidně cvičně chodily s různými typy kluků, pokud je to baví a mají lehkomyslnější náturu, no prostě aby mužské trochu studovaly. Nemusí se vždycky se vším všudy zaplést. Třeba leccos zjistí i jen pozorováním. Proč se nezamilovávat – třeba i blbě - do fanfaróna, poťouchlíka, zbabělce, leccos se přihodí. Ale ve chvíli, kdy si vybírají životního partnera, jde do tuhého. Je nutné zmobilizovat veškerou pozornost, citovou inteligenci, rozmysl a prognostické schopnosti. Sledovat chování, ověřovat, zjišťovat co u něj snesu a co nikoliv. Jak se chová k slabším? Je spíš sobec nebo altruista? Prostě výběr partnera je strašně zodpovědná a vážná věc. To v přírodě ví každá samička od našich příbuzných - lidoopů až po koroptvičku či drobnou rybku. Samec je povinen předvést svou sílu - u lidí třeba vůli, umění řešit problémy, pracovitost - schopnost podporovat a uživit zranitelnější matku s mláďaty.

Jsou vám blízké feministky?

Z předchozí odpovědi vysvítá, že nikoliv. Jsem pro klasický model rodiny, matka by se měla s láskou a chutí věnovat nedospělým dětem a otec by měl rodinu spíš živit a chránit. Když děti odrostou, situace se ovšem mění, přibývá možností, svobody a šancí pro oba. Ale rodičovství je prostě radostná řehole. Pokud to dvojici vyhovuje, proč by nemohl být na mateřské nebo v domácnosti muž? Ale pak on má k dětem blíž a zaměstnaná žena ztrácí jejich fixaci na sebe. No ale hlavně že děcka mají někoho blízkého, kdo se jim věnuje. Já bych mužskému tuhle radost a výhodu nepředala – takový jsem sobec. Feministky jsou velmi zapotřebí v jiných kulturách, kde se ženám skutečně ubližuje. Machismus a pohrdání samicí je v přírodě nenormální, zrůdný jev a my jsme přece produkt přírody, měli bychom jej vymýtit. Ale v naší kultuře, v dnešních euroamerických poměrech je „boj za práva žen“ civilizační zhýčkanost, feministky tu kopou do otevřených dveří. Jejich fňukání nad nerovnými šancemi je mi protivné. Já mám spíš starost, aby nakonec nebyli utlačováni muži. Připravilo by je to o přirozenou mužnost, což by naši kulturu nepříjemně poznamenalo.

Na podzim má vyjít druhý díl vašeho románu pod názvem Obsazeno, jehož děj se odehrává v normalizační Praze. Proč jste si dala tak na čas a oba vaše romány vznikly až po roce 2000, s relativně velkým odstupem?

Čekala jsem až budu volná, až mi bude patřit všechen čas. Neuměla jsem přes den pracovat a večer psát romány, jsem denní zvíře, nejvíc mi to myslí dopoledne, ale to jsem pobývala někde v redakci a měla jiná zadání. Nebyla jsem dost sebevědomá nebo spíš oprsklá, abych manželovi řekla – živ mě, já zkusím, jestli bych uměla napsat román. A tak jsem čekala až děti odrostou, až se vyřeší to a ono. Kdybych bývala rentiérka, psala bych už dávno. Vydala jsem před úspěšným románem Bereme co je tři knížečky, byly to takové spisovatelské rozjezdy.

Ale nelituji toho, že jsem začala se spisovatelstvím pozdě. Mám alespoň nažito. A pro zbytek života skvělý program – tedy dokud mi bude sloužit dobře mozek.

Jak jste strávila 90 léta minulého století?

Vypadly mi pocitově z paměti. Vím jen suchá fakta. Celé čtyři roky před pádem režimu jsem například chodívala pouze na noční, dělala jsem noční vychovatelku v internátu u děvčat v Haštalské, no prostě jsem je v noci střežila, třeba proto, že kolem domu plným děvčat kroužili úchyláci, a přivzala jsem si k tomu uklízení činžáků – abych mohla přes den cosi psát a věnovat se dětem. Nějak se mi to ale nedařilo – rozhodila jsem si jen biorytmus. Vydala jsem v roce 88 básnickou sbírečku Inkoustové pádlo. Vyšla na ni jen jedna kritika, v podstatě se mi ten hoch vysmál. Mívala jsem žlučníkové záchvaty, vyndali mi žlučník. Manžel pracoval v Ústavu molekulární genetiky, ale do západní ciziny na kongresy nebo stáže ho nepouštěli, nebyl ve straně. Bývali jsme skleslí, mysleli jsme si, že takhle to bude už pořád. Když přišel Gorbačov se svou glásností, trochu jsme vydechli a začali jsme doufat. Vědělo se, že nejdřív TO musí bouchnout v Moskvě.

Psala jste také příběhy pro ženský časopis, což mi k vám moc neladí. Byla vám taková zkušenost k něčemu dobrá?

Pracovala jsem v téhle redakci kvůli úživě. Nebyla jsem už mladá, v normálních novinách či časopisech mě nechtěli, nejspíš si mysleli, že starší dáma nemůže být novinářská štika, ale v tom byli vedle. Tohle bylo jediné místo, které jsem sehnala, navíc s dobrým platem. Měla jsem snad jít zase uklízet? Za tu práci se nestydím, ženské ty příběhy chtějí, ať je mají. Nikomu se tím neubližuje. Ale nebavilo mě to, v duchu jsem u toho vyla. Pak mi kamarádka nabídla, ať u ní v příloze Hospodářských novin dělám popularizaci vědy. Vzala jsem to s radostí, i když příjem byl oproti příběhovému džobu třetinový. No a ta zkušenost… S odstupem času je to prostředí inspirativní. Už jsem i myslela na to, že na to téma napíšu sarkastickou novelu. Zatím jsem napsala jen text Ať si holky popláčou, který vyšel ve sbírce kratších textů Je to hustý. Naučila jsem se tam ale denně psát, bez ohledu na pocity, náladu a inspiraci. Teď se mi ten návyk hodí. Ovšem tehdejší nudu vystřídala při psaní radost.

Nějaký čas jste se živila i novinařinou...

No nějaký čas… věnovala jsem žurnalistice v podstatě od revoluce až donedávna. Předtím jsem byla spíš profesní fluktuant. Práce v redakci mě většinou bavila a přinášela mi uspokojení. Byla dost pestrá, dělala jsem v novinách, časopisech, reportáže, rozhovory, fejetony, externě i pro rozhlas, mé náměty braly televizní publicistické pořady. Že by mě lidi kolem novinařiny štvali, to je silný výraz. Už proto, že nejsem naštvávací, z paskřivců bývám spíš sklíčená. Pár jsem jich poznala, ale jejich výskyt v téhle profesi nepřekračuje celonárodní průměr. Jak šla léta, sílila ve mně potřeba psát beletrii. Měla jsem v hlavě mraveniště nápadů, diaologů, obrazů, sem tam jsem si cosi napsala, poznamenala, vydala dvě tenké knížky, ale na soustředěné psaní nebyl čas. Takže v kombinaci s hektičností té profese jsem už ke konci své novinářské dráhy byla trochu vynervená.

V životě jste si vyzkoušela dlouhou řádku profesí. Kterou z nich preferujete?

Nejvíc mi dala právě žurnalistika. Dokonce mi asi pomohla poněkud přebudovat osobnost, z introverta, na příležitostného extroverta. Zrychlila mé reakce na podněty, vytrénovala mě k jisté přímočarosti – když se mnou někdo hraje opatrnickou, záludnou hru, zamlčený problém pojmenuju a nutím protivníka bojovat s odkrytým hledím. Mám zájem o věci veřejné, ale nevěřím většině proklamací, slibů a předkládaným „pravdám“. Vím, že se v politice blufuje. Ale aby bylo jasno, nejsem z toho zatrpklá či otrávená, jsem především šťastná, že žiju v demokratické zemi Evropské unie.

Z mých bývalých profesí se mi líbilo pracovat jako učitelka mateřské školy. Mezi dětmi je mi dobře. Bohužel bývaly tehdejší školky přecpané, třicet dětí na jednu učitelku, to už je na hranici psychologické únosnosti pro obě strany.

Jak vám vyhovuje pozice vydavatelky?

Vydavatelskou činnost jsem na letošní rok pozastavila. Moc mi to podnikání nešlo, nebyla jsem dost velkorysá, hlavně finančně, z pochopitelných důvodů. Také - když si ve svém nakladatelství vydáte vlastní knížku a nejste dost sebevědomá a velkohubá, je vám trapné na trhu za ni „kopat“. Příští rok ale vydám minimálně skeptikům Sborník přednášek, je už čtvrtý v pořadí, pod názvem Věda kontra iracionalita. Je to docela úspěšná řada, máme už své věrné čtenáře.

Jste spoluzakladatelkou Českého klubu skeptiků Sisyfos a jako novinářka jste se snažila hlavně popularizovat vědu. Vy vážně nevěříte dejme tomu na telepatii nebo hypnózu?

Telepatie nebyla ani po mnoha vědeckých experimentech prokázána. Výzkum v této oblasti probíhal především v armádách světových velmocí. Že občas lidé myslí na totéž je věc náhodná a přirozená, to žádnou telepatii nedokazuje. To že sem tam nějaký strejc tvrdí, že mu To funguje, tomu se po mnoha létech, kdy se o paranormality zajímám, už směju. To není přece žádný argument. Přesto jsem s těmito sebevědomými pány podnikla pár experimentů, které sami navrhli. Bylo to pokaždé fiasko. A i když jsem byla původně na seanci pozvána jako novinářka, prosili mě, abych o té blamáži nic nepsala. Vyhověla jsem jim, bylo mi jich líto.

Ovšem hypnóza je fascinující, existující a vědecky zkoumaný jev, hypnoterapii používají v tomto oboru školení psychologové či psychiatři k léčení specifikovaných chorob, potíží a psychóz. Pokud je zneužíváná laiky, mělo by to být postižitelné, protože neodborně až dryáčnicky vedená hypnóza může poškodit psychiku.

Vůbec nepřipouštíte, že mezi léčiteli jsou lidé nadaní zvláštní senzibilitou? Podle vás jsou to všichni šarlatáni?

Co to je - ta zvláštní senzibilita? Ti lidé cosi o sobě tvrdí, komicky se chvástají a někdy o svých údajně zvláštních schopnostech přesvědčí některé své klienty. Lidé bývají sugestibilní, někteří extrémně, nechají si leccos nakukat. Mnozí léčitelé jsou tak nestoudní, že na základě divadýlka s virgulí diagnostikují člověku těžkou chorobu, v oblibě mají hlavně rakovinu. Pak ty vyděšené nešťastníky jakoby léčí a taky že „vyléčí“. Je to odpudivý svět plný manipulací, blábolů, někdy hraničí až s hyenismem. Pokud není léčitel šarlatán, je alespoň nezodpovědný naiva. Kde bere nevzdělaný laik tu drzost, vzít si na svědomí druhého člověka? Ale vlastně proč ne, když nenese žádnou zodpovědnost a získá mnohdy tučné, a vždy nezdaňované, příjmy? Viděla jsem při práci mnoho léčitelů, svého času jsem je obcházela coby novinářka, snažili se, chtěli udělat dojem a mít přes můj eventuální obdiv a údiv reklamu v novinách. Jako bonus za případnou reklamu obdivným článkem mi stanovovali diagnozu – no smála bych se, kdyby to nebylo tak morbidní. Už o nich nechci slyšet.

Slyšela jsem, že jezdíte na ezoterické festivaly coby škodná. To tam účastníkům jdete spílat?

Jakápad škodná? Nikomu neškodím. A na spílání opravdu nemám povahu. Jsem tichá, nenápadná, trochu se tam pochmurně bavím, jezdím tam spíš jako pozorovatel. Už mě to ale přestalo bavit. Esoterický byznys je stále stejný. Podvodný, směšný, kýčovitý, žvanivý. A psaní knížek mě natolik pohlcuje, že se od skeptických aktivit vzdaluji, nechci už letos ani kandidovat do předsednictva Českého klubu skeptiků Sisyfos.

Vzpomenete si na nějaký zvlášť absurdní případ, kdy důvěřivci naletěli léčiteli, který jim jen vytahal z kapes peníze? Nebo dokonce poškodil jejich zdraví.

Nepoužila bych slovo naletěli. Ten léčitel měl masívní reklamu v jednom časopise, vyšla v něm série obdivných reportáží, navíc se oháněl termíny z fyziky a tvrdil, že vyvinul přístroj na rozbíjení rakovinových buněk a jejich následné vysávání z těla… Prostě vypadalo to důvěryhodně a dům toho šarlatána se brzy ocitl v obležení zoufalých nemocných, kteří měli často rozvinutý onkologický nález a vnímali ho tedy, jak se říká, jako poslední naději. Těžce nemocní se u něj svlékli, fixou jim čmáral po těle nádory, které „objevil“ virgulí, pak jim je hadicí podobnou té u benzínové pumpy „rozbíjel a vysával“. Bral si 1500 korun za hodinu, hodin i sezení naordinoval víc, pacientů byly stovky, prostě ten šarlatán hrabal a hrabal a jeho pacienti za pár týdnů či měsíců umírali, i když jim tvrdil, že je vyléčil. Ne že by jim tou hadicí ublížil, ale svým způsobem si z těch umirajících vlastně vystřelil a pumpnul každého před smrtí o pár desítek tisíc. Přijela za ním inkognito mladá, zdravá televizní redaktorka, jeho chování a procedura byla natočená skrytou kamerou. Tvrdil jí, že má v těle 23 nádorů. Když se pak u vrátek loučili, řekla mu o skryté kameře a on se na ni vrhl jako vzteklej pes. Pořad viděli mnozí, kteří se jím cítili ponížení a okradení, většinou pozůstalí po jeho pacientech. Podali na něj kolektivní trestní oznámení. Policie případ odložila. Také proto, že těm poškozeným nevydával stvrzenky, takže neměli důkaz, že je oškubával.

Někteří lidé potřebují věřit tak trochu na zázraky, aby byl jejich život lehčí. Není na místě trocha shovívavosti, když vidíte, že víra uzdravuje?

Že by víra automaticky uzdravovala, to je vulgarizace složitých psychologických mechanizmů. V některých případech snad ano, ale spoléhat se na to nedá. Působí tu autosugesce a sugesce, budiž, někdo k tomu potřebuje takzvanou víru v zázraky, jsme nakonec všichni ovlivněni pohádkami z dětství. U psychosomatických chorob sugesce někdy zabírá, k uzdravování občas pomáhá i veselá, optimistická mysl, neboť endorfiny v různé míře povzbuzují imunitní systém. Vypráví se známá historka, že rány vojáků vítězné armády se hojí líp a rychleji než zranění poražených. Druhá věc je, že na této víře parazitují nezodpovědní, žvaniví strejci, kteří slibují, co nemůžou splnit. A když se pacient cítí podražený z toho, že žádný léčivý efekt nezaznamenal, slyší pokaždé jednu ze dvou klíčových vět: přišel jste pozdě nebo vyšší síly si to nepřejí. Léčitelé jsou vhodní pro bohaté hypochondry. Tam se snad neděje žádná škoda, když ovšem pominu, že je na škodě státní pokladna, protože léčitelé svůj, někdy významný, příjem zásadně nezdaňují, stejně jako třeba prostitutky. Jinak živnostenský zákon je z povolených živností vyloučil, což jim nejspíš nevadí, alespoň ty daně opravdu platit nemusí.

Vy máte ještě třetího syna, adoptivního. Kolik mu je a co dělá?

Wilsonovi je 19 let, je Indián z And a studuje v Peru Vysokou zemědělskou školu. Nedržíme ho na studiích teď už sami, potřebná částka se slévá z několika zdrojů nadace Inka, teď už je to v jeho případě 24 tisíc ročně. Wilsonovi, který je houževnatý a skromný, na vysokou se připravoval při pasení lam, nedávno zemřel otec. Měl by teď správně jako nejstarší muž v rodině vést sice skromné hospodářství, kde je ale dost dřiny od rána do noci. Matka i sourozenci ale rozhodli, že má dál studovat. Držíme mu palce, je to úžasný podporovat někoho, kdo se dere z bídy a nevzdělanosti k lepší budoucnosti. Jestli z něj opravdu bude zamědělský inženýr, je nadaci Inka zavázán, že bude pracovat pro svůj region.

Plánujete, že se s ním v budoucnu uvidíte?

Neplánuju. To bych musela být opravdu hodně bohatá, což mi nehrozí. Výlet za ním by mě stál prý asi 80 tisíc. V tom případě je užitečnější, abych ty peníze věnovala na jeho studium nebo na studium dalšího nadaného dítěte. Jet do Peru jen na vejlet, to by mě neuspokojilo. Kdybych byla mladá, uměla španělsky, kečuánsky atd., jela bych tam pro naše adoptivní děcka něco dělat. Kdyby.

Baví vás cesty do exotických zemí nebo jste spíš český chalupář?

Obávám se, že jsem vhodnou dobu k objevování světa propásla, tahle aktivita patří spíš do doby mládí. Exotické země mi dnes už stačí vidět v kině a televizi a takzvané chalupaření mě moc nebere. Ráda bych víc poznala Evropu, každý rok jednu zemi, krajinu, historické velkoměsto. Ráda jezdím do rodných Jižních Čech, vnímám tu krajinu jako svůj širší domov. Sním o tom, že bych si někdy pronajala maličkou chaloupku někde u lesa, a tam bych většinu léta psala. Jakousi stavbičku, momentálně bouranou a zatím neobyvatelnou máme v Polabí. Snad tam časem nějaké zázemí vybudujeme, ale je to běh na dlouhou trať. Chybí mi tam kopce a lesy, vyrostla jsem v Pošumaví. Ale nestěžuju si. Na psaní potřebuju hlavně klid. Stačí se zavřít ve svém pokoji.

Jak jste přišla k práci v nadaci Inka?

Dělala jsem jako externistka Českého rozhlasu půlhodinové diskuzní pořady s názvem Naše téma a dozvěděla jsem se o Olze Vilímkové, která měla právě odjet do peruánských And. Chtěla tam zdarma učit celý rok děti horských Indiánů. Pozvala jsem ji před mikrofon. Brzy nato odjela, posílala mi pak dlouhé maily a fotografie a já z nich dělala články, které vycházely na pokračování v novinách. Když se vrátila, vyprávěla mi, jak jsou ty chudé děti mnohdy bystré, jak touží po vzdělání, ale to je tam, počínaje střední školou velmi, drahé a pro ně nedostupné. Olga založila nadaci Inka pro dálkovou adopci, peníze putují pouze na vzdělání vytypovaných dětí, které jsou snaživé a talentové. Tahle děti vybírají místní školy za souhlasu celé vesnice. Už podporujeme přes naše české kmotry kolem 450 dětí. Kmotry nejsou jen jednotlivci, ale i školy, skautské oddíly, kurz španělštiny nebo spolek kaktusářů… Je tu naděje, že by ti vzdělaní Indiáni mohli po letech změnit k lepšímu poměry v regionu. Máme spolupracovníky v Peru, Olga tam jezdí několikrát ročně jako průvodkyně, ale má pak vždycky čas a možnost navštívit děti, vyřídit úřední záležitosti. Ona je hnací motor celé akce.

Co vás teď nejvíc zaměstnává? Jak strávíte léto?

Denně píšu, hlavně dopoledne a to román Víme svý. Je vlastně třetím dílem Bereme co je. Druhý díl, Obsazeno, jsem už odevzdala. Mám nápady na další knížku, autobiografickou už psát ale nikdy nebudu. Miluju film a letos pojedu poprvé na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště. Nějaký čas padne na úpravy bytu a té rozpadlé chaloupky v Polabí, kde dáváme do kupy jednu slušnou místnost k přebývání. Ráda bych si koupila levný laptop, abych mohla v létě psát i tam nebo na cestách. Praha je v horkých měsících protivná. Manžel by se mnou chtěl jet na týden do Neapole, já ale ještě nevím, jestli toužím jet na jih v období žhavého léta. Líbilo by se mi cestovat spíš na podzim a na jaře.

Nu a chtělo by to ještě nějaké to moudro závěrem, vaše krédo?

Jsou minimálně tři:

Člověk by měl vyzařovat světlo a teplo, být malým sluncem pro okolí.
Snažme se realizovat některé sny z mládí, abychom neměli pocit životní prohry.
Ničemu nevěřím, v nic nedoufám – jsem svobodná.