Rozhovor pro Host

Host 05 / 2006

Léty ve mně rostl skřítek skeptik…

rozhovor se spisovatelkou Věrou Noskovou

O románu Bereme, co je spisovatelky Věry Noskové jsem slyšel poprvé od nakladatele a grafika Radana Běhouna, který se do knihy začetl večer a skončil za svítání, aniž by se dokázal odtrhnout. Podobnou zkušenost měli recenzent Tomáš Fojtík („Po první stránce jsem zapomněl, že sedím v metru“); profesor Václav Hořejší („Po dlouhé době jsem zase jednou z gustem přečetl knihu takřka jedním dechem“); Vladimír Just („Během půlhodiny jsem byl jako čtenář lapen“) i čtenáři, kteří přišli na besedu s autorkou do českobudějovického knihkupectví Tyché, kam přijela z Prahy, aby spolu s Jiřím Hájíčkem (Selský baroko) odpovídala na dotazy. Oba jejich romány mají jedno společné: odehrávají se částečně na jihu Čech v padesátých letech dvacátého století. Kniha Bereme co je je letos nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Váš román Bereme, co je vyvolal vlnu pochvalných reakcí nejen recenzentů, ale i čtenářů. Kniha vyšla v minulém roce hned ve dvou vydáních. Ty texty se od sebe liší. Proč?

První vydání je delší o pokračování hrdinčina příběhu v Praze, zabírá posledních šedesát stránek z celkových dvě stě šedesáti. Od několika moudrých mužů, kteří se literaturou zabývají (Ivan Klíma, Vladimír Just aj.), jsem pak slyšela, že příběhy hrdinky v normalizační Praze by snesly vlastní knížku, tedy druhý díl. Ta pražská část si opravdu zasloužila rozvést a obohatit, protože na malé ploše v prvním vydání je stlačená a trochu až hektická. Na dvou stech stranách prvního vydání, které se jinou grafikou a menším formátem knížky ve druhém vydání rozrostly na dvě stě devadesát stran, se uzavírá příběh dospívání, hledání genetického otce, útěk z domova. V Praze hrdinka silněji vnímá jedový dech doby začínající normalizace, sleduje zblízka, sama outsider na hranici bezdomoví, různé strategie, jak se šikovně vyrovnat s návratem tvrdého komoušského křiváctví se vším tím prolhaným sypáním popela na hlavu, mstivostí a devótní žvanivostí. Praha, po které léta toužila, je zákeřné město — přizpůsobivé lidské typy větří v době, kdy se režim zbavuje nespokojenců a tahounů Pražského jara, svou příležitost a vystartují obsadit dobrá místa „u lizu“. Hrdinka v tom mumraji lidských příběhů hledá nějakou práci a bydlení, ale zároveň sleduje a prožívá morální diferencování české společnosti.

Vaše kniha je vnímána coby generační výpověď, podobně jako Kdo chytá v žitě J. D. Salingera nebo Škvoreckého Zbabělci. Cítíte s těmito knihami nějakou spřízněnost?

Mám je především ráda. Schválně jsem si obě knížky nedávno znovu přečetla, právě pro ty narážky v recenzích. Moje knížka má s těmito nedostižnými romány společného mladého, tvořícího se hrdinu. Nahlížet podivnosti doby přes otevřenou, kritickou, živou mysl mladého člověka je osvědčená volba. Asi proto, že mladý hrdina v sobě nese náboj odporu, někdy silných vášní, ale hlavně naděje. Pokud nespáchá sebevraždu, což se také v generačních románech stává, má šanci dožít se lepších časů. Je až strhující sledovat, za jakých dramat se rodí osobnost, jak se snaží žít uspokojivý život mnohdy v nechutné době. Dospívání a zrání je drsný proces, s tragikomickými ději. Líčím ten vývoj spíš sarkasticky, i když s jistým soucitem. Romantismus či náznaky bolestínství jsou mi cizí.

Román Bereme, co je byl zpočátku opomíjen kritiky, ti jen žehrali na neexistenci generační výpovědi. Co jste pociťovala v těch chvílích vzduchoprázdna, kdy pro jisté lidi váš román jako by neexistoval?

Cítila jsem odevzdanost. Nějaký větší úspěch jsem si ani nedovedla představit, přestože fantazii mám, v tomhle jsem ale střízlivá. Dávno jsem byla smířená s tím, že moje knížky žádný velký ohlas mít nemusí, utvrzovala jsem se v tom, že mě to nesmí připravit o radost ze psaní. Knížku jsem rozeslala asi dvaceti lidem. Okamžitě, tentýž den před půlnocí, se mi ozvala Jana Klusáková a mile mi „vynadala“ (co jste mi to, ženská, provedla?), že musí knížku číst dlouho do noci, nemůže se od ní odtrhnout. Takže jsem jásala. Ale pak běžely další měsíce a nikdo jiný se neozval. Když si asi po půl roce mou knížku přečetli Vladimír Just, Ivan Klíma, Viktor Šlajchrt a další a začaly vycházet pochvalné recenze, byla jsem z toho na větvi. Teď už mě recenzenti a čtenáři téměř přesvědčili, že se mi ta kniha povedla. Sama cítím, že mám „vypsanou ruku“, svůj styl, že už trochu vím, jak na to. Nebojím se a píšu s chutí.

Přebal druhého vydání je zavádějící, nekoresponduje s obsahem...

Nad obalem jsem se s nakladatelem pohádala. Ale bylo mi to houby platné. Každá smlouva s autorem vylučuje jeho právo mluvit do grafického zpracování a obálky. Nakladatelství, které knížku vyrábí a všechno platí, má právo udělat obálku jaksi chytlavě. Činí tak se záměrem, aby se knížka už na první pohled líbila, přebal knihy je také reklamou. No ale v tomhle případě se to „líbení“ poněkud přepísklo. Mám na obálce prostě nějaké herečky z muzikálu! Dochází k trapným situacím. Leckdo si například myslí, že knížka je o filmu Rebelové, jindy prodavačka kupujícímu vykládá, že je to nějaké holčičí čtení. Nemůžu se na tu obálku dodnes podívat bez podrážděnosti.

Zaujal mě jazyk vaší knihy. Jak pracujete, jaký je režim vaší práce s jazykem?

S jazykem asi nijak uvědoměle nepracuju, je to ve mně jako v koze (jak říkal naivní malíř a chovatel koz v povídce Bohumila Hrabala). Ale vážně: měla jsem sklony k básnění, a sem tam mi ještě dnes naskočí osvěživý obraz. Úspornosti a určité splavnosti textu mě naučila novinařina. Hodně škrtám. Hledám slova, která se v textu opakují, a nahrazuju je jinými. Nebojím se odvázat — hlavně při vnitřní mluvě hrdinů a v dialozích. Mám mánii poslouchat dialogy všude, kam přijdu, v tramvaji, hospodě, na ulici. Pamatuju si, někdy zapisuju zvláštní výrazy. Abych našla správná slova, vždycky si scénu, kterou popisuju, snažím plasticky představit. Když chci popsat babičku s obracečkou na lívance, která má zároveň ruce v bok, jdu si pro obracečku na lívance a nakrucuju se s ní před zrcadlem. Chci se při psaní také bavit. Nesnáším rozžvaňování. Čtu autory, kteří v tomto ohledu splňují mé představy — Babela, Bulgakova, Čechova, Malamuda, Capota, Vančuru… nejspíš si mimoděk, jako každý, četbou rozšiřuju slovní zásobu. Hledám synonyma v slovnících i na internetu, čtu básně i noviny. Ráda listuju v atlasech rostlin, hornin, ptáků, brouků, jsou plné úžasných slov s velmi konkrétním významem. Ale nenazvala bych to prací se slovem, spíš je to radost a hra.

Protagonistka románu má v hlavě ironického skřítka glosátora — skeptika a vysmívače. Jak je to s vámi a se skřítkem v reálu. Taky vám mluví do psaní?

Skřítek skeptik ve mně léty rostl, vytěsňoval naivitu, dívčí snivost. Dnes už jsem asi celá „skeptický skřítek“. Už se mi to alter ego téměř neposmívá, nemusí, když převzalo nade mnou vládu. Naštěstí mi skepse a racionalita nevzala schopnost radovat se, je to asi jiná kolej osobnosti, která souvisí spíš s temperamentem, a do toho nemá racio co mluvit. Při psaní je velmi činorodé. Ostré vidění, vzpomínání, hledání slov a tvoření vět, nemilosrdné škrtání, kritický náhled na nehotový text, to vše je jeho práce. S vyrostlým skeptickým trpajzlíkem žiju ve výhodné symbióze.

Pracujete na druhém dílu, který se jmenuje Obsazeno. Jak se nalaďujete na atmosféru normalizačních let?

Chodím číst staré noviny a časopisy do archivu tiskovin Národního muzea. Docela mě to psychicky zmáhá. To věčné sypání popela na hlavu, ty devótní žvásty, ta odporná soudružská žvanivost plná frází a falše. Tehdy jsme to brali jako nutné zlo, posmívali jsme se tomu. Když to čtu teď, vidím, že nám z těch novin plivali do tváře, a je mi z toho nanic. Když k tomu připočtu, že ta nechutná, zločinecká partaj pořád existuje, téměř se nezměnila a lidé ji volí…

Sleduju v televizi pořady mapující tyhle doby. Občas na něco narazím ve filmovém klubu Ponrepo. Kromě toho tahám vzpomínky ze svých známých, což se ukazuje jako dost plodná a příjemná činnost. Někdy z celovečerního klábosení s kamarádkou získám do knížky třeba jen jednu dvě věty, ale mně to za to stojí. Dostávám se do atmosféry těch let i přes jiné oči a paměť.

Vyhnula jste se ale roku 1968 a okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Spíš kolem srpnových událostí jen kroužíte...

Domnívám se, že samotný akt obsazení byl už v literatuře dostatečně popsán. Mě zajímá spíš to, co bylo před ním a co bylo potom. Co se v lidech mlelo. Naděje, široké, málem svobodné nadechnutí v kontrastu s mohutnou posrpnovou frustrací. Následovala rezignace nebo zase aktivita těch „šikovných“, aby se dostali přes partaj ke korytu. Normalizace byla velkým lámáním charakterů. Nejhorší bylo, že asi nikdo nevěřil, že se společenská situace může během našeho života změnit. Říkali jsme si — když mají tak obrovskou moc, proč by se jí vzdávali? To nikdy neudělají — takže to máme na doživotí. Každý se snažil podle toho zařídit.

V onom marasmu normalizace jste se coby mladá básnířka marně snažila prosadit. Co bylo v té době pro vás nejhorší?

Moc jsem se nesnažila prosadit, situace mi byla jasná. Tehdy vůbec básnilo hodně mladých lidí, dnes mám podezření, že kdybychom mohli cestovat, pracovat nebo studovat kdekoli v Evropě, prostě žít svobodně, tak bychom básničkovat snad ani nepotřebovali. Co bylo nejhorší? Především duch doby. Přikrčené, hnilobné, opatrné, cynické. A pak, každou chvíli jsem přicházela o bydlení, i když v ponižujících, obskurních podnájmech, problém byl i s hledáním zaměstnání a vždy mizivým příjmem. Neměla jsem domov, zázemí ani skutečné přátele, žila jsem v bídě, někdy jsem hladověla. Myslím, že mladý člověk snad v každé době potřebuje staršího patrona, rádce, někoho, kdo mu může pomoci, zvlášť když je zle, dokáže ho trochu popostrčit. Většinou to bývají rodiče, ale já se s nimi rozešla ve zlém.

Před očima jsem měla dravost některých píšících vrstevníků, po vstupu do komunistické strany se náhle vynořovali ve vedení redakcí a nakladatelství, navzájem si pak vydávali knížky… To byl ovšem jiný svět. Nechápala jsem ho. Vysmátí básníci loajální k odpudivé vrchnosti, přitom pragmatičtí až cyničtí — to je protimluv — básník přece nemůže být slouha! Ani cynik.

Strakonice, v nichž jste vyrůstala, na mě působí šedivým dojmem. Město hyzdí například dálnice, která obtáčí hrad a řeku, nejhezčí místa Strakonic. Jaký je váš vztah ke Strakonicím po takové době?

Smířlivý. Vychutnávám si především okolní přírodu. Některá místa ovšem zdevastovala

podnikatelská aktivita. Například u třetího Řepičáku, kde bývalo slušné koupání, stráně s

mateřídouškou, klid a letní vůně (vzpomínám na ten rybník i ve svých knížkách), skoupil

rozsáhlé pozemky jistý řezník, má tam daňčí a kančí farmu. Vše je oploceno, rozryto

divočáky a místo vůní tu čpí agresivní zápach všudypřítomných výkalů. Na březích rybníka se vrší hromady hnoje. Zničený kus krajiny, odepsaná jedna rekreační oblast. Ještě zbývá Podskalí a výlety do okolních vesnic a lesů. Vídám se občas s Pavlem Pavlem a jeho ženou Soňou, znám je z doby, kdy jsem psala články o jeho experimentech se sochami na Velikonočním ostrově. Město je dnes veselejší, barevnější, upravenější, ovšem s dálnicí prosazenou a postavenou bývalým režimem, která protíná centrum města, se nic dělat nedá. Takže jaký mám vztah ke Strakonicím? Celkem věcný, bez sentimentu. Jezdím tam jednou dvakrát do roka, už tam vlastně nikoho nemám. Když mi ale vyjde knížka, ve strakonické knihovně ji nechávám pokřtít.

Popisujete svůj vzdor proti útokům matky. Četla „Černá růže“, jak matku v románu nazýváte, někdy vaše texty a básně?

Básničky ji nezajímaly, touhle mou zábavou a potřebou pohrdala. Ale četla mi tajně deníky, otevírala a četla soukromé dopisy, některé rovnou zahodila. Až po otcově smrti se přiznala, že mi zabavovala, četla, trhala na kousky a splachovala do záchodu dopisy od něj. Vůbec jsem netušila, že se pokoušel o nějaký kontakt se mnou. Myslela jsem si, že mě úplně odvrhl, snila jsem o něm plná hořkosti, psala pro něj deník — otcovník. Nikdy mi také neřekli, že na mě až do smrti platil alimenty. Zemřel dřív, než jsem ho stihla na Slovensku navštívit, bylo mu kolem čtyřiceti let, když se zabil na motorce. Brzy nato jsem z domova odešla.

Kdyby matku zajímaly mé básně místo mé pošty a deníků, byl by to jiný a veselejší příběh.

Přistihla jste se někdy při tom, že byste opakovala chyby své vlastní matky?

Mladší syn, který je mi dost podobný, byl svého času velmi neformální až výstřední. Dredy až k pasu, při své dvoumetrové výšce, popelnicové hadry, láhev piva v kapse. Bavil se tím, patřilo to k jeho zrání. Jednou jsem v mateřském rozhořčení zvolala: buď přece trochu normální! Pak jsem se chytila za hlavu, protože tuhle, kdysi nenáviděnou větu jsem slýchávala od matky. I když — nepatřila k nejhorším, která matka si takhle občas nepovzdechne? No ale radši jsem to vzala zpět a pak už jsem se hlídala.

Na to, abych opakovala chyby svého antivzoru při výchově dětí, jsem si dávala sakra pozor. Mám ale naštěstí jinou povahu — celkem klidnou, smířlivou, muka hysterie neznám.

Vydala jste ve vlastním nakladatelství i fejetony a povídky. Co je v esejích a fejetonech pro vás zásadní?

Je to psaní pro radost. Uplatní se v něm hravé nápady, sarkastické vidění, hra s jazykem. Mám v zásobě další podobné texty, až jich bude dost, možná takovou knížku zkusím zase vydat. Dokonce má už pracovní název — Střihneme si převtělení. Tyhle fejetony a mikropovídky nejde psát stylem jeden text za druhým, jako se jedním tahem píše román. Důležitý je nápad, a ten mě klepne do čela málokdy. Jsou stejně pracné jako poctivější literatura, ale není to běh na dlouhou trať. Docela mě to osvěží a potěší, napsat si občas takový, malinko zlomyslný, text.

V roce 1988 jste vydala sbírku básní Inkoustové pádlo, byla rychle vyprodána. Chystáte její druhé vydání?

Ne. Myslím, že jsem byla průměrný básník. Psala jsem verše, jako mnoho dalších psavců, protože jsme se museli nějak intelektuálně vybzíkat a kvůli cenzuře moc možností nebylo. Napsat si do šuplíku básničku nebylo tak beznadějné jako psát bez šance na vydání pravdivý román. Sem tam mi pár veršů publikovali, bylo i několik desetiminutovek v rozhlase. Měla jsem připravenou k vydání další sbírku, a snad by v době jistého uvolnění před revolucí, natož po ní bez problémů vyšla. Jenže po Listopadu mě přestalo básničkování zajímat. Brzy jsem se uchytila v novinách, ve volných chvílích jsem zkoušela psát prózu. Zůstala mi ale potřeba básně alespoň číst.

Chodíte na různé festivaly „esoteriků“. Kde se v lidech bere ta důvěra v šarlatánství?

Myslím, že velkou roli hraje odvěká, většinou podvědomá touha po zázraku. Vždyť člověk se věčně pinoží, musí si na všechno vydělat, nadře se… Lékařská věda vypadá někdy těžkopádně se všemi těmi přístroji a vyšetření mohou být nepříjemná, trapná a bolestivá. Neznáme svou budoucnost, což může být zdrojem nejistoty.

Mnozí chovají jakousi tajnou naději, že se dá všechno to pracné vzdělávání, ověřování a vůbec těžká práce všeho druhu obejít nějakým okultním trikem. Aktem milosti, který nemusí poslouchat přírodní zákony. Jiní si zase, fascinováni výsledky vědy a techniky — a málokdo ví víc o tom, jak se to všechno vymyslelo a jak to funguje —, říkají: když je možný internet, rentgen, lety do vesmíru a podobně, tak proč by zvlášť nadaní jedinci nedokázali užívat telepatii, neuměli vnímat a ovlivňovat vědě neznámá záření (bioenergii atd.) nebo třeba levitovat? Chováme od dětství sympatii k hloupému Honzovi, chlapíkovi z lidu, který, i když je nevzdělaný a lenivý, dá na frak komickým náfukům — učeným doktorům a princeznu vyléčí. Všechny tyhle mýty a pohádky ale v normálním světě nefungují. Přitom jsou tak pěkné, povzbuzující, vyrostli jsme na nich. No a toho dítěte v nás zneužívají šarlatáni, léčitelé, nejrůznější věštci, žvanilové a podvodníci, někdy jsou to zase magoři, většinou ale bizarní, a hrabiví strejci. Celé firmy a celostní sanatoria podvádějí zákazníky za značné sumy. Mapujeme esoterický byznys se Sisyfy už víc než deset let. Jsem otrávená z toho, že ze zákona nelze téměř nic z toho postihnout, že policie i křiklavé případy odkládá. Na vedení soudních sporů nemáme peníze a poškození pacienti a klienti také ne. Alespoň šíříme nějakou osvětu, varujeme…

Jakým způsobem pomáháte v nadaci Inka?

Momentálně moc nepomáhám, důležitá je Olga Vilímková, která projekt vymyslela a do Peru několikrát ročně létá, máme tam šikovné a už zkušené peruánské spolupracovníky. S pomocí českých adoptivních rodičů, což jsou někdy i organizace nebo školy, kteří posílají peníze na jednotlivé děti nebo na různé projekty, „držíme“ ve školách na čtyři stovky nadaných dětí, peruánských Indiánů, potomků Inků. Já jsem na začátku projektu pomáhala s jeho propagací v médiích. Samozřejmě mám i „adoptivního syna“ a přispívám s manželem na jeho studium. Jmenuje se Wilson a studuje vysokou zemědělskou školu.

Výčet vašich profesí je pestrý. Byla jste aranžérkou, závorářkou, dělnicí, archivářkou, kresličkou, cukrářkou, osvětovou pracovnicí, servírkou, vychovatelkou a učitelkou v mateřské škole, novinářkou. Vším jste byla ráda?

Nejvíc mě bavila novinařina, také externí spolupráce s rozhlasem. Mnohá z předchozích povolání měla jen krátké trvání, často jsem chodila do práce jen proto, abych se nějak uživila. Mám za sebou také jeden rozporuplný zaměstnanecký zážitek. Seděla jsem tři roky v pěkné, čisté redakci, vonělo kafíčko, kvetl ibišek, chodil mi na účet pěkný příjem. A přesto jsem byla otrávená, často psychicky vyčerpaná, občas — což je u mě vzácná emoce — vzteklá. Žila jsem tehdy jen napůl, z práce jsem přicházela unavená jak kopáč, po zbytek dne jsem usínala. Pracovala jsem totiž v redakci časopisu pro ženské, psala jsem pro ně příběhy. Vyšší nároky na text byly přímo zakázány. Jen žádnou literaturu! opakoval nám zkušený evropský vydavatel. Musí to být co nejvíc banální. Možná v tom období se nejvíc vybičovala má touha psát normální prózu, už jsem měla toho věčného odkládání plné zuby. Vydržela jsem tam jen kvůli příjmu — abych měla jednou nějaký důchod.

Pamatuji, že i učitelky ve školkách musely za bývalého režimu chodit na politická školení, připravovat nástěnky k různým výročím a v duchu socialismu působit na děti.

Nástěnky k výročím ve školce nebývaly, na to si nevzpomínám. Musela jsem ale chodit na školení pro nestraníky. Snažila jsem se licitovat, přemlouvat ředitelky, aby mě k tomu nenutily. Byly nekompromisní, přišla bych prý o místo. Předváděli se nám tam straníci-školitelé, samé smutné postavy. Jednou přišel lampasák a sdělil nám, že se mezinárodní situace přiostřuje, a že tedy nemáme chlapečkům bránit v pranicích a v hraní si na vojáčky. Je naopak třeba nakoupit dětské flintičky, pistolky, šavličky a samopalky. Samozřejmě jsme na takové absurdity kašlaly, nikdo u nás nestál, když jsme si s děckama hrály a povídaly. Ale bylo zvrácené takové pitomosti i jen slyšet. Horší než tahle komická školení bylo, že školky byly přecpané. Jednou jsem měla na starost sama po celé dopoledne dvaačtyřicet tříletých dětí. Bylo to prvního září, skoro všechny brečely, nestíhala jsem jim utírat nudle, měla jsem na krajíčku taky. Když jsem si postěžovala soudružce ředitelce, řekla mi, že v Sovětském svazu je na jednu učitelku ve školce padesát dětí. Ostatně zrovna byla opilá jak poslední mužik. Vot tak.

V knize Ten muž zemře popisujete redakční zákulisí a psychologii novináře. Co vás na práci novináře fascinovalo a co naopak odrazovalo?

Všechny ty příběhy v knížce jsem prožila já. Byla to docela nálož, takže jsem je rozdělila mezi dva hrdiny — kamarády. Snažila jsem se kromě redakčního zákulisí postihnout i mužskou psychiku. Dnes mám k té novele ambivalentní vztah. Fakt je, že měla otřesnou obálku, blbý osud a žádný ohlas. Tak už se tím nezabývám. Mám v povaze nikdy se nevracet. Natož k tomu, co nebylo dost životaschopné. Žádná reedice nebude.

Novinařina mě spojovala s problémy doby. Umožňovala mi dostat se blíž k jevům, věcem a lidem, kteří mě zajímali. Trpívám expanzí nápadů, což se v tomhle oboru cení, jen jsem je nestačila realizovat. Věnovala jsem se nejvíc popularizaci vědy. Šla jsem po šarlatánech. Milovala jsem cestování za reportáží, rozhovory s lidmi, kteří mě bavili, fascinovali. Naučila jsem se fotit na publikovatelné úrovni. Neodrazovalo mě skoro nic. Jen tempo bylo někdy šílené, stres neúnosný a chyběl čas na psaní knížek.

Ptal se David Žák