Recenze - Obsazeno

Respekt 23. 4. 2007

Holka, co potřebuje lásku

Vladimír Karfík

Pavla Věry Noskové je na tom v Praze ještě hůř než ve Strakonicích

Koho před dvěma lety zaujal román Věry Noskové Bereme, co je hned při prvním, samonákladovém vydání, má při čtení její druhé knihy, řečeno s užitím módního adjektiva, komparativní výhodu. Od prvních stran románu Obsazeno nevstupuje na neznámou půdu, začátek knihy už vlastně zná, může porovnávat, lépe vidí autorce do karet. Nosková totiž udělala ve stavbě knihy zpětně dobrý kompoziční tah. Svůj první román pro jeho druhé, "oficiální" vydání ukončila tam, kde logicky měl končit hned -ještě předtím, než začne popisovat pražskou anabázi své autobiografické hrdinky Pavly. A to je ústřední téma románu druhého, nyní vydaného.

Letos šedesátiletá autorka tak oběma románům dala klasickou jednotu času, místa a děje. Hrdinka v závěru Bereme, co je prchá z bezvýchodné existence v jihočeských Strakonicích, oněch Strakoprkoticích, kde literární sny mladé dívky a představy o svobodném životě každodenně narážejí na samé hraboše, morčata a křečky. Při svém putování za snem o nepoznaném otci skončí v rustikální Ochtiné na Slovensku a po chvilkovém okouzlení romantizovaným obrazem otcovy patriarchální vesnice se ocitá na rozcestí. Ví, že se musí rozhodnout: "Dnes musím odjet. Nebo navždy zůstat."

Kachní žaludky

Hned na prvních stranách druhé knihy se ocitáme v Praze. Tedy v jiném prostředí a v jiné době, než byla šedesátá léta, kdy Pavla ještě žila nadějí, že se jí podaří uskutečnit sny čerpané z knih milovaných básníků, psát a studovat. Žádné podrobné líčení, jak se ze Strakonic, respektive ze Slovenska, dostala do Prahy, tu není. Nosková vstupuje rovnou do nového děje.

Pavlin útěk do Prahy je sledem trpkých deziluzí, které se den ode dne prohlubují. Už ne sice maloměsto, ale také ne velký svět, navíc zploštělý normalizační falší a bezčasím. Ani v Praze Pavla nenajde pro své touhy šanci k realizování, navíc nesežene ani byt, uplatnění či aspoň práci. Chybí jí totiž pragmatismus, kterým oplývají schopní přátelé, kteří pochopili, jakou jim normalizace nabízí specifickou příležitost: mohou si myslet své, mohou novou společností politických či uměleckých páriů i pohrdat, jenom když se přizpůsobí jejich pravidlům hry. Když včas pochopí, že "každej bere, co mu život přihraje". Na cestě vzhůru mladí ctižádostivci ani nezpozorují, že se jim

pragmatismus rychle proměňuje v cynismus. Vždyť stačí, aby si Pavlou zprvu obdivovaný okouzlující, mužný kamarád, básník Joska, řekl, že "zlatý věk se přece nikdy nekonal, kolují o něm jen legendy. Doba je vždycky více či méně mizerná, je to její základní vlastnost." Proč se tedy pohodlně nezařídit v normalizačním režimu, když dravým vrstevníkům poskytuje tolik příležitostí? Joska si podobně dokáže zdůvodnit všechno, co potřebuje, takže se mu podaří i vydat sbírku básní. Jenomže to vyžaduje kachní žaludek, a ten Pavla nemá.

Už první scény románu Nosková líčí sugestivně. Když jsou mladí básníci verbováni, aby zaujali po čistkách uvolněná místa, domlouvají se: "přece nepohřbíme svou šanci publikovat". Básnické sebevědomí šamanů slov prudce roste. Nosková je sice milosrdná, nastupujícím koryfejům nedává pravá jména, ale mezi řádky je dobře poznáváme.

Na cestě

Zákeřné město Pavlu nepřijme, čeká na ni stejná, vlastně ještě bezvýchodnější zkušenost, než jakou zažila ve Strakonicích. Je celkem jedno, zda své zážitky nabírá mezi cynickými kvaziumělci anebo jako servírka na makabrózním plese bachařů. Pavla jde z jednoho podřadného zaměstnání do druhého, neustále hledá, kde by se mohla trvaleji zabydlit - až se jako možný titul vtírá Hostovského Cizinec hledá byt -, jenže všude je obsazeno. Když už to vypadá na štěstí v žižkovském suterénu a příběh

jako by nebezpečně mířil k happyendu, ukáže se, že šťastných konců pro Pavlu není. Při slavnostní kolaudaci bytu totiž zazní jakoby ozvěnou, co naši mladou hrdinku ranilo už jednou ve Strakoprkoticích. Dívka toužící po lásce tehdy poznala, že je pro milence jenom jedním z dalších zářezů na posteli, a ráno uslyšela: "Stav se někdy. Byla jsi fajn." Nyní jiný horký milenec "vzal to zkrátka a přímočaře jako nějakej manžel po dvaceti letech". Co to bylo?! Ptá se děvče, nyní o něco starší, samo sebe a znovu slyší, co je ranilo před léty: "Můžu za tebou někdy po koncertu zajít?" S tímhle se tedy musí znovu vypořádat "tahle holka, co urgentně potřebuje lásku, žena, které je na pouhej sex je škoda".

Obsazeno je sice pokračováním Pavlina příběhu, ale jako román může stát kniha i sama o sobě. Jak se Noskové, v Bereme, co je, podařilo neobyčejně živě vylíčit svět rodící se dívčí osobnosti a plasticky exponovat i dobu padesátých a zejména šedesátých let, nyní stejně přesvědčivě popisuje Pavliny dospělé existenční a existenciální úzkosti v době normalizace. Děj sice zaplnily nové postavy, ale na Pavlu jsou stále navázáni někteří její staří, mravně chátrající přátelé, sourozenci, odcizená rodina a koneckonců i ty Strakonice. Na poslední stránce najdeme hrdinku ve stejné situaci, v jaké jsme ji opouštěli v první knize: na odjezdu, tedy na novém začátku. Ale jenom zdánlivě. Příběh druhého románu je méně intimní, zato společenská výpověď je tu explicitnější a hraje samostatnější roli. V odjezdu tak už chybí naděje, jakou měla poskytnout Praha. Nyní odjíždí na jih. Ale zpátky? Od autorky to není jen symbolické gesto - na cestě je totiž prý už kniha třetí.


HOST / 07 / 2007

Cizinka hledá byt... a chlapa

NOVÝ ROMÁN VĚRY NOSKOVÉ NENÍ JEN POUHÝM NASTAVENÍM JEJÍ PRVNÍ ÚSPĚŠNÉ KNIHY

JIŘÍ TRÁVNÍČEK

Román Bereme, co je (2005) přinesl Věře Noskové zaslouženou porci literární slávy, a navíc znamenal autorčino tvůrčí znovuzrození. Jako by se odstřihla od svého předchozího psaní a začala nanovo. Silná v empirii, lidsky zralá a literárně poučená. Její román měl výpovědní tíži i vypravěčskou lehkost, tedy ne snad „francouzskou“ bravuru etudovitého psaní na jakékoli téma, ale přece jenom schopnost odstupu, tedy vědomí, že prózu nelze protlačit jen naléhavým výpovědním „co“, ale že je nutné i nějaké to„jak“.

Navíc román má opravdu silný konec: hrdinka odjíždí z nenáviděného jihočeského maloměsta (z dosahu matky-uzurpátorky) na vysněné východní Slovensko, do rodného kraje svého otce. Toho hrdinka téměř nepoznala a v době jejího příjezdu je už mrtvý. Jenomže návrat ke kořenům se nekoná. Ani zde Pavla nezjistí, zda sem opravdu chce patřit. Volba je jasná: zbývá úplně nejposlednější mýtus. Praha — a teď už jsme v románu Obsazeno — se pro Pavlu stává mýtem, který se už nesmí nepovést. Jenže hegelovská ironie dějin tomu chtěla tak, že se jím stává v době, kdy už je Československo okupovanou zemí, v níž duch zlatých šedesátých téměř vyhasl. Takže už na samém počátku je zaděláno na konfl ikt: něco, co se silou hrdinčiných představ a tužeb přece musí podařit, se vahou historických okolností podařit nemůže. Co s tím? Ustupovat už není kam. Drásající a nenáviděné jihočeské maloměsto, poté východní Slovensko s kozím mlékem, brynzou a haluškami — a teď? Praha, Praha, Praha... poslední náruč, do níž se Pavla vrhá a která by ji měla s osudovou láskyplností obejmout. Zkrátka: hrdinčiny „citové“ dějiny se s těmi „velkými“ v Praze potkávají v tu nejméněvhodnou dobu.

„Pryč odsud. Jenže kam?“

Vnější osnovou autorčina vyprávění se stává to, jak její hrdinka (něco málo přes dvacet) obchází různá místa, aby mohla najít nějaké ubytování. Putuje od jednoho bytu k druhému, ale nikde se jí nedaří zakotvit. Daří se jí však přitom sebrat docela široký vzorek typů a povah, mimo jiné ukoptěné prostitutky či afektovanou právničku, několik sexuálních lovců. Do toho vstupují její přátelé z okruhu mladých spisovatelů, hudebníků a výtvarníků, kteří řeší dilema, jak a jestli vůbec se přizpůsobit novým poměrům. Hrdinka projde několika večírky, absolvuje množství osudových rozhovorů. Pokusí se navázat kontakt s matkou a s nenáviděným maloměstem, ale příliš jí to nevyjde. A tak dospějeme k závěru: Pavle se zakotvit nikde nepodaří, a najít někoho, k němuž by mohla „patřit“, také ne. Takže sedá na vlak a odjíždí: „Vyplněna těšením a matnými nadějemi, vyhoupla jsem se následujícího rána na vysoký schůdek rychlíku a rozjela se na jih“ (s. 222). Takže zase útěk ve chvíli, kdy už je „mytický potenciál“ vyčerpán. Již není z čeho brát na touhy. Nebo přece jenom ještě nějaká citová sedlina zůstala? Podle všeho uvidíme v dalším dílu.

To nejcennější, co román Věry Noskové přináší, je množství typůa fi gur. Autorka opět ukazuje, jak výbornou je pozorovatelkou. Od atmosféry raně normalizační Prahy, přes popisy vlastních vnitřních stavů, úhybných, ať už sexuálních či politických, manévrů svých přátel. Sociální vzorek těch, kdo do jejího románu vstoupili, je opravdu široký: od uměleckých intelektuálů až po upachtěné kurvičky. A přestože je román vyprávěn v ichformě, podává autorka často velmi plastické panoráma dění v době, do níž je její román zasazen. Jde o pozici té, která je citově zúčastněna, ale která se umí dívat jakoby zcela neutrálně, pozorovatelsky. Výtka, kterou V. Noskové adresovala Milena M. Marešová, a sice že děj „upadá do primitivního a nepřejícího voyeurství“ (www.czlit.cz), je z tohoto pohledu dost nepřípadná. Voyeurství třeba i ano, ale nikoli nepřející, a pokud jde o primitivnost, tak ta není v pohledu, ale daleko spíše v tom, co se tomuto pohledu ukazuje. Jsou to zejména vztahy často zbavené všech skrupulí — sexuálních, společenských i politických. Tyto sebeklamy, jemné proměny, strategicky uhýbavá zdůvodnění, bonvivánský pragmatismus umí Nosková popsat a odvyprávět opravdu výborně. Zde také její epická míza proudí nejsilněji. O něco méně je tomu tak v líčení hrdinčiných pocitů a tužeb. Občas působí neorganicky jejich délka i slovník plný kategorií a abstrakt. Jako by ta, která se v tom všelijak plácá, měla najednou — ve svých reflexích — tak jasno. Ještě více ruší autorčiny příliš politicky explicitní charakteristiky na počátku románu: „Komunistická strategie byla odjakživa založena na lámání charakterů, vyznačovala se cynismem a patolízalstvím, odpudivýmnevkusem.“ Že taková ona strategie byla, vyplyne ze samého vyprávění, z postav a jejich proměn; netřeba to ještě „vyztužovat“. Tyto charakteristiky jsou však hlavně na začátku, později jsou už rozpuštěny v epice. Možná ona epicko-vypravěčská lučavka měla v románu Věry Noskové začít působit o něco dříve. Lze rozumět i tomu, že autorka potřebovala na začátku nějaký ideový rámec. Budiž, ale i ten měl být udělán v řádu vyprávění, a nikoli politického komentáře.

Ztracené iluze — ne tak úplně

Téměř ve všech recenzích, které zatím na román vyšly, se vyskytuje výtka, že jde o umělé pokračování románu Bereme, co je a že jde tedy „o text účelověnatahovaný“ (A. Fialová — Tvar 12/2007). Osobně tento názor nesdílím. Nosková dokázala svůj text oprávnit jako dostatečně nosný na to, aby z toho byl román. Jeho struktura není tak stmelená jako v předchozím případě. Daleko více jde o vyprávění jako sled scén a dílčích zápletek, ale text pohromadě drží. A dokázal se oprávnit i svou délkou: toto panoráma typů a postojů, nadějí, které končí ve zmaru či v upatlaných kompromisech — to vše nejde odvyprávět delší povídkou, ba ani novelou. Obsazeno na román a soudržný text vydalo. Autorka se vrací k nejvíce erbovnímu druhu románu, a sice k typu „ztracených iluzí“. Společenská ambice Balzakova hrdiny z příchodu z provinčního městečka do Paříže je u hrdinky proměněna v ambici spíše citovou, v touhu po podnájmu a chlapovi: „kamsi se toužím dostat a k někomu patřit“. Své tu hraje i doba. Balzakův hrdina vstupuje do světa vztahů mocenských, nikoli však politických. To v románu Obsazeno jsou karty rozdány zejména politicky. Doba má svou jasnou logiku a od ní nelze ve vyprávění odhlédnout. Dějiny tu představují větší příběhotvornou sílu než u Balzaka, Austinové, Dostojevského, tj. v relativně bezdějinném devatenáctém století. Rozhraničení mezi touhami a posty je narýsováno daleko ostřeji a palčivější je i cena, která vede k přestupu z jednoho do druhého. Stát se morálním šmejdem, nebo nanicovatým outsiderem? Nebo přece jenom se udržovat v přesvědčení, že lze uhrát přijatelný kompromis? Výsledkem Pavlina poznání je, že nelze jít proti „velkým“ dějinám, ba ani se nelze před nimi schovat. Ale stejně důležité v Pavlině vnímání je, že se není kam schovat ani v tom prvním, nepřízemnějším smyslu. Není byt, podnájem, pokojík, kout... Balzakovi hrdinové své touhy proměňují ve společenské role. Až když si toto uvědomí, nastává hodina jejich prozření, ba zasvěcení. U Noskové jsou touhy její Pavly jakoby dílem poztráceny, dílem obroušeny a dílem ještě uloženy někam dovnitř — možná pro nějaké příště. Takže co zbývá? Už jenom ujet někam na jih...

Osobně jsem se po románu Bereme, co je velmi těšil na další autorčin román. Zároveň jsem se bál, s čím autorka přijde... a aby to nebyla jen „nastavovaná kaše“. Obavy se nenaplnily. Obsazeno není jen románem „měsíčním“, tj. takovým, který žije jen z odlesku svého předchůdce. Zároveň — přiznejme — není jako jeho předchůdce ani románem tak úplně „slunečným“.