Recenze - Bereme co je

Současný – český – generační – román. Konečně.

Jiří Trávníček

Že by konečně současná česká próza získala silný generační román? Takový, který vychází z osobní zkušenosti, ze znalosti poměrů jakož i z respektu vůči „velkým dějinám“ z času po druhé světové válce? Román, který je nadán fabulační a stylovou osobitostí, ale neobtěžuje jimi nad rámec příběhu? Autorku, jež má „co“ říct a dokázala si k tomu najít i optimální „jak“?

Dospívání na maloměstě

Autorka svůj román vydala v jednom roce ve dvou rozdílných provedeních. V prvním je text rozšířen o závěrečnou pasáž, kdy se událostem nechává pokračovat do 70. let 20. století. V druhém je tato pasáž vyjmuta a má z ní vzniknout samostatný druhý díl. Za právoplatné tedy považujme druhé vydání. – Vypráví se v ich-formě a vypráví se (auto)biografický příběh dětství a mládí na českém maloměstě 50. a 60. let. Autorka nás seznamuje i osudy rodičů a prarodičů své hrdinky. Jde o osudy dosti pohnuté: prarodičům, vídeňským Čechům, se po roce 1945 nepodařilo zůstat na správné straně hranic, z čehož plyne jejich zahořklost a rezignace. Otec, Slovák z východního Slovenska, rodinu opouští ještě před narozením své dcery, neb je to fanfarón a donchuán. Matka si najde jiného druha, který je zase slabošským „papučem“. Rodinu řídí babička a matka. Do toho škola, dospívání, starosti s mírně přenošeným panenstvím, útěky z rodiny, knížky a kultura, práce v továrně, psychiatrická léčebna, touha přejít na studia do Prahy, a útěk na mýtizované východní Slovensko, do kraje otce, který však v té době již nežije. Zde se má odehrát cosi rozhodujícího v hrdinčině životě. Zůstat tady či ne? „Dnes musím odjet. Nebo navždy zůstat.“ – tak zní poslední věta románu. Přitom východní Slovensko je tu až mýtem-touhou číslo 2, mýtem svého druhu náhradním; mýtem číslo 1 je totiž Praha, kam chce hrdinka utéct z dusivých poměrů rodiny a jihočeského maloměsta. Tato její touha však naplnění nedojde.

Jedná se o Bildungsroman, který od hrdinčina dětství došel k jejímu mládí. Velkých dějů v románu není; jsou tu jen velké touhy a ještě větší vzdory. Celý text je utkán z drobných epizod, přičemž o generální epiku se mu stará hrdinčino dospívání. Vnitřním motorem tohoto dospívání jsou ony již zmíněné touhy a také to, s čím se hrdinka V. Noskové musí utkat, tj. rodina a maloměsto. Její impulsivně citový svět je rozprostřen mezi touhy a nenávisti. Okolí ji dává na vědomí, že je nějaká divná; ale divná je i doba, v níž hrdinka dospívá. Takže její chování a prožívání vytvářejí jakousi podivnou, částečně groteskní, částečně tragikomickou směs, v níž tak úplně není jasné, jak jsou hodnotově rozdány karty. Všechno je jaksi pokřivenější než třeba za časů Šrámkova Jeníka Ratkina ze Stříbrného větru (1910); ten aspoň hořel ohněm čistých ideálů, která narážely na vyprahlost těch o generaci starších. Jasnější to měl i Škvoreckého Danny: ve chvíli, kdy po něm v květnu 1945 chtěli, aby přiložil polínko na oheň národní revoluce v Kostelci, tak to učinil jen proto, aby se zalíbil Ireně. Vnitřní oheň hrdinky V. Noskové však čmoudí, je přidušený, místy jako by z něho zbyly jen uhlíky. Někdy ne a ne se rozhořet, jindy zase sálá plameny přímo apokalyptickými. Všechny tyto poryvy mysli, rodinné situace, které jsou často vyhroceny až na mez krajní nenávisti, však autorka – a v tom je její velké plus – dokáže epicky ukrotit. Hrdinčiny touhy se nikde nevylévají z břehů fabulace. Román v jejím provedení není jen zamaskovanou quasi-lyrikou zraněné dívčí duše, ani traktátem na téma světobolu z let mládí. V. Nosková dokázala svůj román ukrotit i stylově, zejména pak tím, že vypravěčskou ich-formu příliš nepřesubjektivizovala. Ano, víme toho hodně o jejím nitru, ale současně se díváme na ostatní lidi a děje rodinné i jiné. Autorka našla pro své téma bezmála ideální fabulační vlnu, na níž se vznáší. Velmi dobře je také odhadnut poměr mezi partem vypravěčky a přímou řečí postav. Opět: subjektivní optika nijak nepřekrývá schopnost vidět jiné v jejich vlastních projevech. Nosková tak ústrojně spojuje emocionálně-intuitivní svět své hrdinky a vypravěčským rozmyslem, který si žádá přece jen většího nadhledu a smyslu pro celek. Podařilo se jí tak úhrnem napsat něco víc než citovou kroniku dospívání. Citovému dospívání se dostalo generační výpovědi, která má svou podmanivost zejména pro ty, kdo alespoň kus tohoto času zažili. Ale nejenom pro ně, jakkoli asi nejvíce zasaženi budou generační souputníci Věry Noskové: dnešní padesátníci.

Generační román

Tedy generační román? Znalost poměrů 50. a 60. let a jejich dvojí „překlad“, jednak optikou maloměsta, jednak optikou rozvrácené rodiny, tvoří zcela jistě nejsilnější stránku této prózy. Je to román, který zase jednou usiluje o poznání. Činí tak však nikoli po způsobu historika či sociologa, ale způsobem výsostně románovým, tedy cestou fabulace. Román V. Noskové se – jak se zatím shodli kritici – výborně čte. Aniž je vybudován na nějaké ústřední zápletce, jež by děj hltavě posouvala vpřed, je stále čím být strháván. Pořád autorka tká dost drobných dějů, jejichž rozuzlení nás ke knize připoutává. A pak, asi od třetiny románu jsme drženi tím, jakpak tahle hrdinka skončí. Jaké rozuzlení je jí nakonec uchystáno. Velkou výhodou se ukázala být autorčina žurnalistická profese, tj. schopnost pracovat s konkrétní látkou, nevyhnutelnost empirie. Její próza přichází také v okamžiku, kdy už jsme poněkud unaveni z estétského cizelérství jejich generačních kolegů a kolegyň (D. Hodrové, M. Ajvaze, S. Richterové a J. Kratochvila). Přichází tak román, u něhož je cítit, že ho nepsal jen ten, kdo se pouze domohl jisté slovesné kultury. Konečně někdo, kdo má co říct... a navíc nepíše polenem. Ano, i styl a jeho suverénnost jsou to, co bychom u Noskové měli vzít v počet. Nejvíce osobitá se mi zdá autorka tam, kde dokáže propojit vnitřní svět hrdinčin s záznamem situace; a pak také místa, v nichž umí ukázat nějaký dobově příznačný detail, a zároveň si ho vychutnává v jeho groteskní pitvornosti:

Babička si do fronty brávala termosku s horkou oslazenou meltou. Některé ženské si
zase nosily rybářské rozkládací stoličky, které pod jejich podstatnou zadnicí mizely.
Ve frontách na maso se probíraly žhavé novinky – kdo zemřel nebo je těžce nemocný,
kdo komu s kým zahýbá, rozvádí se... Tak jsme zase semlely živý s mrtvejma,
povzdechla si po příchodu domů babička a šla si dát zaslouženého šlofíka. Mohla si ho
dovolit, šla na odpolední šichtu. Maso, které ji stálo čtyřhodinové noční útrapy, pak s
matkou prohlížely a radovaly se z něj.

Jediné, co se podle všeho Věře Noskové tak úplně vypravěčsko-stylisticky nepodařilo, je pokus o jakýsi generální ideový nápad. Jde o to, že jejímu románu je dána do začátku úvaha o knize Richarda Dawkinse Sobecký gen. Nosková konkrétně rozvíjí tu Dawkinsovu myšlenku, že geny se v přírodě touží co nejvíce replikovat; proti této touze je postavena kultura, která má jiné strategie a priority. Hrdinčin otec, rozvíjí autorka, jako by byl postaven mimo toto dilema; přičemž jeho priorita spočívala právě v onom replikování. Toto úvahové motto autorka v textu několikrát variačně zhodnocuje. Zcela jistě by její próza obstála i bez Dawkinse. Působí to dojmem, jako by V. Nosková podlehla jakémusi intelektuálskému nutkání. Chtěla být asi považována i za „chytrou“, nejenom za tu, jež nemá „odžito“ a jež umí splétat příběhy.

Bereme, co je je románem v mnoha ohledech silným, a to vtahujícím námětem, osnovou i suverénním podáním. Je to román diktovaný nutností o něčem vypovědět. Současně však je to román osobitého stylu. V tomto směru budiž také uznán i ctěn. Na to, aby však šlo o román velký, tj. něčím zlomový, nevyhnutelně zásadní, se tu přece jen pořád něčeho nedostává. Dejme si vedle sebe jiné generační romány, které se staly velkými: např. Hesseho Stepního vlka(1927), Na západní frontě klid (1929) od E. M. Remarqua, Škvoreckého Zbabělce (1958), Kdo chytá v žitě(1951), od J. D. Salingera, Kerouacův román Na cestě (1957), Aksjonovův Lístek procviknutý hvězdami(1961), Böllovy Klaunovy názory (1963). Čím se nacházejí o ono pověstné patro výš? Možná daleko silnějšími očekáváními, do nichž se dokázaly trefit. Ve všech případech se jako by čekalo, až přijde někdo jako Remarque, kdo pojmenuje trauma těch, kdo byli vehnáni do zákopů 1. světové války; kdo dokáže obhájit subjektivitu a nehrdinství jako Škvorecký; kdo pojmenuje smysl svobodomyslného cestování poválečné Ameriky jako Kerouac; kdo na svého hrdinu vezme vytěsněná traumata let 1933-45 jako Böll. Všechny tyto generační romány tak dokázaly nejen vyjádřit to, co se vznášelo ve vzduchu, ale dokázaly tento neurčitý pocit pro mnoho jiných teprve vytvořit, ba do značné míry vyvolat v život. Učinily nás vědoucnějšími o době jakož i o těch, kdo v ní žili. Ukázaly tak nejen to, v čem generace „otců“ a „synů“ (v případě Noskové „matek“ a „dcer“) ztratily jazyk ke společnému dorozumění. Dokázaly však současně dát pocitům „synovské“ generace podobu, pocitově ji ukotvit, najít do té doby neviditelný motiv její generační a dobové vzpoury.

Věra Nosková: Bereme, co je, Abonent ND, Praha 2005

MfDnes 11.1.2006 - strana 8

KDYŽ TOHO ŽIVOT PŘÍLIŠ NENABÍZEL
ALENA SLEZÁKOVÁ

V románu Bereme, co je napsala Věra Nosková strhující generační výpověď

Bereme, co je nazvala svůj první román Věra Nosková (1947), dáma vtipná, skeptická a ironická. A stejně taková je její kniha, která na počátku čtenáře lapí do tenat a nepustí ho až do konce. Přesněji řečeno téměř do konce.

"Ber, co je, připomnělo se mi Irenčino heslo, které jsem sdílela, protože je nutno něčím naplnit své dny, bolavou duši, osamělost, touhy," píše Nosková ve své sugestivní a silně autobiografické výpovědi. Neboť tím vším a mnoha dalšími bolestmi strádá hrdinka románu Pavla v jednom českém maloměstě. Autorka přiznává, například v pondělním rozhovoru pro časopis Týden, že popisuje své rodné Strakonice, ale o to nejde. Pro svobodymilovné, inteligentní a nekonvenční stvoření nemusí být ani dnes život v takzvaně malých poměrech příliš povzbudivý (nabízí se srovnání s filmy Bohdana Slámy), natož v padesátých a šedesátých letech minulého století, kdy Pavla vyrůstala. A kdy marně toužila po otci, mládenci odněkud z východního Slovenska, který svého času přivedl do jiného stavu její tehdy krásnou maminku zvanou Černá růže a s nímž se sešla pouze jednou. Maminka ztloustla, vstoupila "ke komunistům", etablovala se a pro trable dospívající dcery nemá ani pochopení, ani dobré slůvko - termíny, jimiž Pavlu tituluje, až šokují svou vulgárností. Svým způsobem je ostatně šokující celá atmosféra vztahů v Pavlině rodině, které chybí nejen láska a noblesa, ale často i obyčejná lidská slušnost a kterou Nosková popisuje naprosto bez servítků. A proti tomu stojí nepřítomný a idealizovaný otec, jehož Pavla později omlouvá, "protože i sebe jsem měla zač omlouvat. Jako kdyby mi skrze geny vzkázal: Klam je běžná živočišná strategie umožňující přežití. A vymýšlení světů, které reálně neexistují, je její umělecká nadstavba."

Stejně sžíravě ironicky je v románu zachycena ta nezáviděníhodná doba ("už pár let pomstychtivě čistím boty pionýrským šátkem"). Nosková ji nepopisuje, prostě ji s historickou věrností až mrazivou a bez karikování nechává proplouvat textem od těch neforemných tepláků na psychiatrii přes dovolenou pod stanem a s nezbytnými knedlíky až po moudré rady nemoudrým dívkám - hlavně se koukej vdát. Že Pavla touží po svobodě, po studiu, po uměleckých zážitcích, které jí nemůže nabídnout maloměsto? Ach, koho to zajímá...

Ale aby nedošlo k omylu: Pavla vůbec není uplakané a pokorné stvoření pronásledované zlým světem, ona si dokáže jít za svým a klidně si nejednou natluče čeníšek - neboť je svobodný tvor a tu její vnitřní svobodu jí nedokáže vzít ani příšerná matka, ani stejně příšerné poměry. A má svého skeptického skřítka -glosátora (nelze tu nepřipomenout působení Věry Noskové v Klubu skeptiků Sisyfos), který jí svými poznámkami přidržuje nohy na zemi i tehdy, když se hlava dere co nejvýš k nebesům.

Bohužel skřítek skeptik nedostatečně bděl nad autorkou na konci knihy. Nebylo by slušné závěr příběhu prozrazovat, takže jen tolik: proč se náhle ten brilantní humor, ta suverénní nadsázka předchozích dvou stovek stran propadá do sentimentu? Nicméně ani diskutabilní konec nic nemění na skutečnosti, že Věra Nosková napsala pravděpodobně jeden z nejlepších románů polistopadové české literatury. A bude-li slíbené pokračování podobné, je na co se těšit.

Abonent ND, Praha 2005, 296 stran, doporučená cena 219 korun.

Recenze krácené

Xantypa 6/2005

Výjimečně o literatuře
Ivan Klíma

Rád bych tenhle sloupek věnoval románu, který považuji za vynikající, ale který, jak se obávám, by mohl uniknout obecnému zájmu. Román se jmenuje Bereme co je a Věra Nosková v něm vypráví životní příběh hrdinky Pavly (zřejmě výrazně autobiografický). Autorka výborně kreslí jednotlivé postavy i scény někdy až baladického charakteru. Přitom v její hlavě je trvale přítomen ironický trpaslík, který jí brání v tom, aby se příliš oddávala svému trápení či svým zraněným citům. Obrazy, kterými kreslí pubertu či náhlé pochopení vlastní smrtelnosti, jsou sugestivní a patří k vrcholným místům románu. Děj románu oplývá zvraty, rychlými proměnami lokalit, je to román o poznání, o dospívání, o láskách i tragédiích, o hledání místa ve světě, který není přátelský ani v intimních ani ve společenských vztazích, je to zároveň obraz epochy prožívané na malém městě, kde místní velikáni se mění v užvaněné opilce a kde každodennost ubíjí většině mladých lidí jejich sny o životě s nějakým vyšším posláním. Věřím, že si tato strhující kniha najde své čtenáře a dojde uznání, jehož si zaslouží.

Akademický bulletin 5/2005

Bereme co je
Václav Hořejší

Věru Noskovou jsem doposud znal jako novinářku, která se věnuje popularizaci vědy a hlavně odhalování šarlatánů - dělá to vtipně a její reportáže a povídky z bizarního prostředí všelijakých léčitelů a jiných podvodníků těžících z lidské hlouposti a důvěřivosti jsou napsány opravdu pěkně. Když jsem si koupil knihu Bereme co je, zjistil jsem k svému překvapení, že autorkou je opravdu ona dlouholetá aktivistka spolku Sisyfos.

Po dlouhé době jsem zase jednou s gustem přečetl knihu takřka jedním dechem. Je to skutečně generační, zčásti zřejmě autobiografický román, jenž má obzvláštní půvab pro nás všechny, kteří jsme se narodili krátce po válce, strávili dětství a dospívání v malých městech v době "budování socialismu", prožívali nadějná 60. léta i zklamání v roce 1968 a těšili se na to, až po maturitě odejdeme do "velkého světa" - do Prahy. Věra Nosková brilantně rozehrává dramatický děj plný zajímavých postav a činí tak bohatým a pestrým jazykem vyzrálého spisovatele. Zajímavé (a sympatické) je, že dobové politické motivy do děje pronikají spíše jen okrajově - síla knihy spočívá v neobyčejně přesvědčivém a plnokrevném vylíčení osudů dosti osobité hlavní hrdinky a mnoha lidí kolem ní.

Po přečtení jsem měl zase jednou silný dojem, že toto je opravdu Literatura a Umění se vším všudy, že se české literatuře zrodila nová opravdová spisovatelka. Doufám, že je to jen začátek nějaké delší ságy a že se brzy dočkáme pokračování, které nás s hrdinkou zavede co nejdále za rok 1969, v němž román Bereme co je končí.

Týden - srpen 2005

Skepsí proti marnosti
Vladimír Just

K nevyžádaným románům, zvláště pak k těm tlustým, mám apriorní nedůvěru. Proto jsem i knihu Noskové přidal k vysoké pyramidě na nočním stolku, a otevřel jsem ji letmo až za několik měsíců. Během půlhodiny jsem byl jako čtenář lapen. Opravdovostí, syrovostí, nemám-li použít ještě omšelejšího výrazu: autentičností. Nejprve jsem si s dětskou hrdinkou Pavlou prožil nikterak idylickou, tíživě provinční atmosféru jihočeského maloměsta padesátých let i s klaustrofobickým pocitem pasti, jež zaklapla za jejím rakousko-českým dědou a jeho rodinou, jež nedopatřením uvízla před železnou oponou ("Kam jsme to sem lezli!"). Ocenil jsem andersenovsky prostá pozorování desetileté hrdinky, jež zaznamená otázku rakouských přátel: když vidíte, kam komunisti vaší zem vedou, proč je teda volíte? Vcítil jsem se i do krušných Pavliných let učednických a tovaryšských, od zpívání ve sboru s úchylným bolševickým sbormistrem až po zakládání vlastních divadélek poezie. Autorka však nepodává pouhý kritický popis toho, co bylo, ale dává prostřednictvím svého dospívání nahlédnout i do toho, jak to bylo možné, jak takové obludárium, jakým byl třeba Novotného režim, vůbec mohlo tak dlouho legitimně fungovat. Hledání ztraceného otce, jež je leitmotivem románu, útěk z domova od despotické matky a rozbití pubertálního snu o romantickém Zploditeli = snílkovi se časově kryje s rozbitím jiného pubertálního snu - o "socialismu s lidskou tváří".

7. 12. 2005 Hospodářské noviny

Věra Nosková: Bereme, co je

Sugestivní, syrovou (surovou i shovívavou) výpověď o dětství a dospívání, jakož i o zdejším, zejména maloměstském, životě v druhé polovině 50. a první polovině 60. let předkládá ve své prvotině strakonická rodačka narozená nedlouho po válce v příznačně česko-slovenském manželství a vyrůstající v typicky netypické rodině s rakouskými kořínky. Doba je nazírána nejprve udivenýma očima dospěláckého dítěte a pak nelítostným pohledem dospívající ženy, dívky, která se urputně snaží vydrápat z kaše, kterou jí zavařili jiní, a přitom si pod vlivem svých iluzí a ideálů, zábran a ambicí zavařuje taky sama. Věra Nosková má vytříbenou paměť a vyprávěčský dar, takže pamětníci si při čtení vybaví dávno zasuté pocity, vůně a (ne)chutě, nepamětníkům se pak naskýtá vzácná příležitost nořit se do třasoviska vzdálených a přitom stále ještě doléhajících časů a vcítit se do světa svých předků. Název knížky, která je prvním nakladatelským počinem Národního divadla, je lapidární a výstižný.

Respekt - č. 50, 2005

Viktor Šlajchrt

Kdo to schytá v žitě

Dospívání na maloměstě 50. let v české literatuře ještě nikdo takhle nepopsal.

Není kam utéct

Autobiografická hrdinka Pavla se narodila krátce po válce. Už svým původem byla několikanásobný outsider. Její prarodiče uposlechli výzvu prezidenta Beneše k zahraničním Čechům a přistěhovali se do vlasti z Vídně, kde žili na dělnickém předměstí. Matka, vyhlášená krasavice, se tu zakrátko provdala za mladičkého Slováka, z nějž se brzy vyklubal nenapravitelný sukničkář a větroplach, takže Pavla vyrůstala bez otce. Matka se znovu provdala, porodila další děti, jenže z jakési zatrpklé mstivosti odpudivě ztloustla a stala se domácí tyrankou. Dívka, vyrůstající v atmosféře zloby a nenávisti, v sobě tajně živí sen o ztraceném otci. Z rádia k tomu znějí přímé přenosy politických procesů, a dědeček s babičkou, ač patřili už v Rakousku k organizovaným komunistům, žehrají na režim a litují, že se přistěhovali do tak beznadějné bídy. Ta je obzvlášť zjevná, když je čas od času navštíví někdejší vídeňští sousedé.

Rodinný kruh je úmorný. Zvenčí jej navíc obepínají další kruhy - přehledné, pomluvami prorostlé městečko a ještě důkladněji prokádrovaná, zglajchšaltovaná republika v sevření celé socialistické soustavy. Není kam utéct, leda ještě dál na okraj, ještě blíž k bohémskému sebezničení. Pavla tak nakonec pozná bezdomovectví i blázinec. Nosková ve svých obrazech dusivě uzavřených mikroklimat zachytila dosti opomíjený rys totalitní atmosféry: režim nedeptal společnost jen přímým násilím, ale ještě víc nepřímo. Zavedením politické nesvobody uvolnil prostor nesčíslným malým diktátorům, kteří se prostě jen vyžívali v šikaně bez ohledu na nějakou ideologii. Stejně omezené autoritáře, kteří si představu "pořádku" odvodili ze zapšklých konvencí a předsudků, ostatně najdeme i v amerických románech téže doby.

Osobní historie Pavly je v mnohém netypická, podivně zašmodrchaná v důsledku pokřivených rodinných vztahů, jaké se vyskytují v každé době, ale zároveň ji můžeme vnímat jako sondu do oblasti, kterou nikdo pořádně nepopsal. Zobrazuje dusno maloměsta umocněné dusnem stalinského i poststalinského komunismu, kam skoro neslyšitelně doléhají ozvěny proměn kulturního paradigmatu.

Rozhl. Stanice Vltava, vysíláno 8. 11. 2005

Vladimír Karfík

Kdybychom se zamyslili nad názvem čtenářsky úspěšného prvního románu Věry Noskové, Bereme co je, musí nás napadnout, že není tak jednoznačný. Nevztahuje se totiž k životnímu postoji všech románových postav stejně. Vypravěčka sice v nejedné chvíli přistoupí na prostou logiku tohoto světa a jako určitý leitmotiv si říká: „Budu brát to, co je, neboť nelze mít to, co není, ale my ji nebereme doslova. Vždyť napětí celého živě vyprávěného příběhu vychází z neustálého střetu rodící se dívčí osobnosti nejprve s vlastní rodinou, kde matka dceru pociťuje jako kukaččí vejce, které tam nasadil její první okouzlující muž, vypuzený, protože i jeho také až příliš okouzlovaly ženy. I pubertální Pavla „v sobě nosila erotickou třaskavinu“, a spolu s kamarádkami se dlouho trápila tíží svého panenství.

Matku první muž podvedl, a od té chvíle jsou všichni chlapi kurevníci a ženské jsou děvky. Pavla však hledá lásku, jak jinak, a u svých nápadníků zjišťuje vlastně totéž. Jeden děvkař vedle druhého. Když se jí po roce touha po milenci splní, uvidí na Alešově pelesti zářezy po skolených dívkách. Ale nejenom touhy, i životní sny se Pavle hatí. Svěrací kazajka doby padesátých a šedesátých let, malost okolí jim nedá vzlétnout. Z těch, kdo se o to pokusili, stávají se figurky prokletých, které uvízly na dně, s lahví alkoholu, ale pořád v zajetí jejich malého města. Ani Pavle se nepodařilo uniknout z ubíjejícího prostředí do svobodného světa, který před ní otevírali milovaní básníci. Těžko se po útěku z domova zvedala z otupující všednosti fabriky, ze svazující lnářské psychiatrické léčebny. Pochopila jedno, že její život není vyšinutý, ale vyšinutá je doba.

A2 kulturní týdeník - 1/2006, 4. 1. 2006

„Zítra musím odejet. Nebo naždy zůstat.“ Neznám původní podobu knihy – v tomto znění je sevřeným, strhujícím způsobem podaným dílem, které nemá chybu. Dosavadní hodnotitelé viděli v knize především svědectví o komunistické devastaci společnosti, mně se však zdá, že jalovost komunismu je v něm jen součástí a důsledkem všeobecné jalovosti konzumního světa, do něhož hrdinka vstoupila s nešťastným předznamenáním: na jedné straně je rozený pozorovatel se sklonem k smíchu a výsměchu, na druhé vášnivé srdce, toužící po někom či něčem hodném uctívání a v této touze stále zklamávaném. Vybavily se mi při čtení Augustinovy Konfese – hrdinka ovšem nikdy nevysloví svou touhu tak explicitně jako on. Slovenskou epizodu nepociťuji (asi na rozdíl od Justa) jako jedno z dalších hrdinčiných zklamání, ale spíše jako nalezení reliktů autentického života. Dokonce i obskurní zájmy a lásky autorčina otce jsou osvěžením proti mdlému prostředí maloměsta. Na pokračování čekám s napětím. –jn-

Právo, příloha Salon 19. 1. 2006

Pavel Torch

Co je Bereme co je?

Nosková dovede svůj příběh procítěně podat (prožít) a zároveň glosovat. Její mix bezprostřednosti a kritického soudu je okouzlující. Kdybych se měl vrátit na nejistou půdu gender studies, musel bych pouvažovat o osobitosti autorčiny duše. Není mnoho žen, které by dovolily nahlédnout do svého nitra s takovou sebeironií! Bohužel. A sebeironie v románu přechází v přirozenou noblesu při líčení situací, které noblesní naprosto nebyly. Bereme co je se proto jeví také jako román o budování sebeúcty.

Takže vyprávění o rodině a době. A co takhle nějaký jednotící motiv? Domnívám se, že je nejsilněji přítomen v pasážích, kdy hlavní hrdinka sociálně „krachuje“ po obvyklé tehdejší trajektorii gymnázium – dělnická profese – blázinec. V nich je totiž znát, že Bereme co je znamená především knihu o svobodě. Z hlediska svobody se hrdinčina rodina rovná režimu, režim se rovná době. Kniha vystupuje z obsahových kategorií, a právě proto může být Bereme, co je vzrušujícím čtením pro všechny, kdo hledají sebeúctu a svobodu dnes a teď.