Recenze - Ať si holky popláčou

Host – duben 2007

Takový „normální“ svět

Věra Nosková: Ať si holky popláčou. Fejetony a jiné krátké texty. Abonent ND, Praha 2006

Po úspěšném románu Věry Noskové Bereme, co je (nominace na cenu Magnesia Litera 2005) vydalo nakladatelství Abonent ND její fejetony a krátké texty. Autorka je v uplynulých šesti letech publikovala v různých periodikách (Listy, Týdeník rozhlas), na internetovém Neviditelném psu, nebo je odvysílal rozhlas. Při prvním setkání s knihou ve mně její poněkud křiklavý přebal vzbudil lehkou nedůvěru a rozpaky. I při průzkumu několika knihkupectví jsem zjistil, že mé obavy o správné žánrové zařazení knihy nebyly tak neopodstatněné. Někteří knihkupci ji automaticky zařadili do regálu s dívčí prózou. Nic proti výtvarnému nápadu, který přímo odkazuje na jeden ze zařazených textů a koresponduje s humornou a ironickou nadsázkou autorčina pohledu na svět, ale kniha tak možná poputuje ke správnému čtenáři o trochu déle.

Už z několika prvních stránek postřehneme příbuznost nově vydaných textů s předchozím románem a poznáme jejich autorku podle osobitého stylu. Lehkost, s jakou vypráví, humor a vtip, nadsázka, ironie a nadhled patří do její základní výbavy. Živým a dynamickým podáním i bohatým pestrým slovníkem se Nosková blíží mluvenému projevu, což posiluje dojem autenticity vyprávěného. Obdivuhodné je jazykové uchopení situací, cit pro jazykové nuance a komiku, pro lakoničtější i lyričtější polohy jazyka. Biografickému zabarvení příběhů napomáhá užití ich-formy. Vypravěčka přímo říká, co si myslí, nevykrucuje se a nehledá alibi a ospravedlnění ani pro sebe, ani pro druhé. Podobně jako v románu se opět setkáváme se skřítkem glosátorem, vnitřním polemickým hlasem, který vstupuje do vyprávění právě tehdy, když se hrdinka snaží přizpůsobit společnosti a říká něco jiného, než co si skutečně myslí a cítí.

V podloží všech textů najdeme pro autorku zásadní téma svobody, a to v širokém rejstříku podob. I v tom se potvrzuje příbuznost s předešlým románem, kde je hrdinka pro svou spontánnost a svobodné projevy rodinou i společností odmítána. Zatímco však předešlý román působí jako svědectví ukotvené v historickém čase, nově vydané texty „zkoumají“ zejména přítomnost. Společným rysem pak je umné propojování individuálního osudu se společenským děním. V textech, kde narážky na minulost najdeme, fungují spíše jako výzva ke konfrontaci s přítomností („Partyzánská vatra v popelníku“). Paradoxně přitom vyplouvají na povrch stále tytéž osobní i společenské problémy a nešvary dostávají v nových podmínkách pouze jinou podobu. Princip jejich zrodu a fungování je ovšem zachován, neboť vycházejí z lidské hlouposti, povrchnosti, omezenosti atd. Narážky typu „Masa zafixovaná v naprostém omylu. Jak běžný jev“ (s. 14) tak mohou ilustrovat dobu před několika desítkami let stejně jako dobu současnou nebo nedávnou. Můžeme být svědky generačního střetávání a posunů („Hospody je nutno vychodit“) i stálé zhoubnosti ideologie, byť by to byla v malém měřítku a nadsázce ideologie nudismu („Nazí, a tedy svobodní“).

Kromě uvedeného tématu Nosková v textech vtipně glosuje fenomény, kterým i přes občasná varování bezhlavě propadá současná společnost, ať už se jedná o reklamu („Reklamní opačník“), bulvár („Proč chceme bulvár?“), romantické a akční filmy („Romantický kanál“) nebo esoterismus, léčitelství, sektářství, fanatismus, xenofobii atd. Všímá si přitom toho, jak jsme těmito jevy (nebo jejich nositeli) manipulováni, jak je nám sugerována jejich nepostradatelnost či prospěšnost. I zdánlivé banality tu poukazují na způsob života i myšlení společnosti. Naštěstí však v textech nenajdeme polohu mentorování, nemáme pocit, že jsme poučováni, ale spíš že se bavíme v kruhu přátel o věcech veřejných i intimních. Další účinek textů pak spočívá v konfrontaci, protože od komického je kousek k bolestnému, od banálního k vážnému a naopak.

Vyznění knihy by se dalo shrnout povzdechem vypravěčky na konci jednoho z textů „A tak tady žijem…“ (s. 97), „tady“ – v takovém „normálním“ světě obklopeni různými nástrahami a pastmi stejně jako minulé generace. Autorka nás vybízí k tomu, abychom si v něm uchovali trochu zdravého rozumu a sebeúcty a přes neúspěchy nevzdávali boj s větrnými mlýny konzumu. Ne na okraj vlastního svědomí bychom pak měli mít sílu si přiznat, že ten náš skřítek glosátor někdy mlčí, i když by měl v jistých situacích nejen mluvit, ale dokonce křičet.

RADOMIL NOVÁK