Přece by nám nelhali

Obal knihy Přece by nám nelhali

Čtyřicet jedna fejetonů Věry Noskové, uveřejněných v letech 2006 až 2010 v časopise Týdeník Rozhlas, doprovází dvacet čtyři černobílých fotografií Jiřího Noska (z Čech, Itálie, Londýna, Guernsey, Thajska, Laosu a Vietnamu).

Ukázky

Honza a Jan z opačných světů

Budík mobilu zařval divoký motiv kapely Metallica a Honza s leknutím vyjel z tvrdého spánku a rozlepil víčka. Vzpomněl si, že je dnes čtvrtého září. Znovu a pevněji zavřel oči a zavrtal se hlouběji do péřového hnízda. Takovej vopruz! Zase už začíná škola! Navíc se skoro nevyspal. Střihnul si na compu makabrózní střílečku Deanimator a makal na hřbitově plném zmrtvýchvstalých příšer. Do tří pak ještě pařil Super Deadmatch a kamenoval protivníka. Zamžoural v bílém světle na svůj tři roky starej comp a hořce si pomyslel, že by potřeboval na pořádný pařby čtyřprocesorový nadupaný dělo místo týhle vykopávky.
V kuchyni mu máma naservírovala obložený talíř a přidala makové koláče, to mu trochu spravilo náladu. Hlavně ať nezačne s těma řečma, že by měl jít po základce přece jenom studovat a vo co má jako zájem, a že vzdělání je důležitý. To jsou plky. Nakonec když je
nejhůř, vždycky se o člověka někdo postará. Vod čeho jsou rodičové? Pracák, sociálka?! Jen ještě protrpět tu devítku.
Kolem páté otevřel oči ve vesnici Pucamarca, roztroušené vysoko v peruánských Andách, čtrnáctiletý Juan. Zvedl se z rohože na udupané hliněné podlaze, vymotal se z houně, aby nanosil matce a sestře vodu, a pak rozdělal oheň. Protáhl se v chladném horském ránu a s obláčkem páry u pusy došel k jezeru Piuray a umyl se v jeho ledové vodě. Zapátral v misce – je to dobrý, k snídani zbylo od večeře pět brambor. Postavil hrnek s vodou nad ohniště a šel vypustit lamy a ovce na pastvu. Moc se těšil a trochu i hanbil za to, že dnes zase odejde do školy. Těšil se, protože miloval knihy, školu i učitele, ale hlavně věděl, že jedině vzdělání mu dopřeje lepší život. Styděl se, protože nebude moci matce přes týden pomáhat s dřinou na poli a v domácnosti. Střední škola je ve městě, o dva výškové kilometry níž než jejich kamenný domek pokrytý suchou trávou, není v lidských silách urazit tu strmou cestu vysoko v Andách dvakrát za den. Musí strávit u vzdálené příbuzné v přístěnku bez okna celý týden. Doma sice také nemá postel, ale horší je, že v domku u tety nemají zavedenou elektřinu. Juan nejvíc ze všeho touží po svítící žárovce, aby se mohl večer učit a psát úkoly.
Když mu nedávno zemřel otec, měl v rodině převzít roli živitele a hospodáře. Naštěstí matka, její bratři a dokonce i sousedé rozhodli, aby dál jezdil do školy. Podaří-li
se mu vystudovat, nebude už s matkou a sestrou trpět hladem a zimou, koupí všem pevné boty a natáhne domů elektřinu, přestane být chudý, bezmocný, opovrhovaný indián. Pomůže i sousedům, celé vesnici.
Rozednilo se a Chuan v kovovém světle horského rána píše ještě kmotře do vzdálené, neuvěřitelné Prahy v nepředstavitelné Evropě, která mu přes nadaci Inka platí studování. „Nejvíc mě baví přírodní vědy, mám rád hodiny matematiky, anatomie, botaniky, chemie a zoo-
logie. Začínám chápat, jak svět funguje.“ Ještě před odchodem do vzdálené školy se obrací na Pachamamu, dávnou bohyni Inků, a na všudypřítomné Apui, duchy hor; prosím, dopřejte mi, abych se dostal na vysokou školu. Chtěl bych být zemědělský inženýr – vysvětluje Matce Zemi a jde si sbalit svůj raneček.
Chuan sestupuje po stezce od andských štítů, v srdci ho hřeje vděčnost, těšení a naděje.
Honza sestupuje ze schodů pražského paneláku, v žaludku ho hřeje opulentní snídaně a v duši drásá otrušík nudy.
Honzova matka vystupuje z metra a myslí nejen na své-
ho, ale i na vzdáleného adoptivního syna, který se s houževnatostí horala dere z nouze a nevědomosti.
Juanova matka stoupá s motykou k chudému políčku a myslí na neznámou matku, která žije se svým synem v blahobytném, šťastném světě a posílá peníze na školu jejímu chlapci.
Jemné vlášení lidské solidarity, myšlenek a emocí obaluje měkce zeměkouli.


Neviditelná a nešikovná ruka

Od volného trhu očekávám obchodní inteligenci a pružnost, sledování potřeb spotřebitelů, statistik a mezer v nabídce, vyhledávání možností, jak zvýšit zisk. Ale některé projevy kapitalismu v Čechách nesou rysy zkostnatělosti, amatérismu, tuposti a dokonce lhostejnosti k zisku, což jsou vlastnosti, které připomínají neschopnost dnes už historických národních podniků.

Kolik užitečných prodejen zaniklo jen proto, že majitel domu vyšrouboval obchodníkům nájem do nepřijatelné výše? Kdyby poté dokázal sehnat někoho, kdo by prostor využil a ty peníze mu dával, dalo by se jen pokrčit rameny, dobře, tak to chodí, kdo dá víc, má přednost. Jenže často taková prodejna na celá léta osiří, žádný zisk nepřináší, jen hyzdí ulici, stydne, vlhne, chátrá, ale majitel nepovolí a s cenou dolů nepůjde, přestože mu utíkají statisíce. Věčné nabízení luxusních, rezidenčních bytů za ceny kolem deseti milionů je už skoro směšné. Kde ti pánové makléři žijí? Copak se jim nedoneslo, že by šly velmi na odbyt byty menší, skromnější, startovací?! To by byl kšeft! Ale nepovolí, přestože jejich luxusní byty nenacházejí kupce ani nájemníky. Hledívám večer na černá okna protějšího domu, který byl před rokem a půl zrekonstruován, vylepšené byty jsou od té chvíle nabízeny za šest až osm milionů. Nikdo je nechce. A majitel nechává dům radši prázdný, než by slevil z ceny.

Všechny obchody s dámskou módou, levnější i dražší, přetékají velikostmi, za které jsou vděčné leda hubené puberťačky. Kolik jich asi tak v populaci je? Pro starší a velkoryse tvarované dámy, které jsou silné nejen v prsou a bocích, ale i v peněžence, se šije oblečení plandavé, připomínající stan či pytel na brambory, střihem, materiály, natož vzorkem móda matrónovitá, asexuální, trapná. Dámy, dosud plnokrevné a fešné, chodí s naditou peněženkou z jednoho obchodu do druhého a smutně sem tam převracejí nabízená tintítka. Návrháři, výrobci a prodejci hadříků, všimněte si prosím toho, že XLky nejsou nutně neforemné babice! A je jich v populaci žen většina. Kdyby se na ně trh zaměřil, byl by v textilu za vodou, neboť i vietnamské a čínské prodejny opakují stejnou chybu.

České sklo a porcelán bychom my i cizinci rádi kupovali, kdyby bylo vkusné, mělo čisté, moderní tvary, vtip a nestálo tisíce korun. V obchodech, které lemují pěší zóny všech historických center a kde nevidět zákazníka, se povalují tuny pozlacených, broušených, pokytičkovaných, přebarvených skleněných tretek. Stýská se nám po mléčných jídelnách starých časů s přepestrou nabídkou mléčných i masných lahůdek, mléka, kakaa, jahodových kokteilů, zmrzliny, salátů a chlebíčků, dortíků i koláčů, kde se dalo posnídat vestoje i vsedě, dát si něco k zakousnutí při dlouhé procházce městem.

Bufety s nízkokalorickými jídly ve městech by uvítal každý druhý strávník, takový řetězec s názvem Víla nebo Diana by brzy převálcoval ty profláklé, o nichž se ví, že mění chudáky Američany v hrochy. Ale blbý trh na tak jednoduchou věc nepřijde. Je ruka trhu jen neviditelná, nebo chromá, nebo snad vůbec neexistuje?