Obsazeno

Obal knihy Obsazeno

Obsazeno – román, volné pokračování Bereme, co je, 2007, nakladatelství MozART Publishing, Praha

Recenze

Ukázka

…pivní večer v hospodě U tří pštrosů…

Všechno se to semlelo jednoho nedělního odpoledne za houlání cigaretového dýmu a třískání těžkých půllitrů. Renesanční skvost U tří pštrosů, ponížený národním podnikem RaJ na omrněnou hospodu, stojí u paty středověkého Karlova mostu téměř čtyři století! A v roce 1714 v něm arménský obchodník Deodatus Damajan zřídil kavárnu. Jak asi vypadali středověcí kavárenští povaleči? Zakláním se i s židlí připoutaná očima na malovaný trámový strop, pořád ještě hltám umění a architekturu minulých století s černou frustrací v srdci, ale komu budu o podrazech na mě spáchaných povídat? Touze studovat se v mém případě vyšklebila vlastní matka, ostatním zparchantělý režim a těžko říct, co bylo horší. Každopádně zhrzenců, těch co na to měli, ale nesměli a nemohli, jsou v Praze plné hospody.

V medovém světle hospody se zjevily Madlena a Šimona. Propluly ke stolu budoucích umělců s opovržlivou nonšalancí. Nesly se v neformálních hábitech, které je vydělovaly z bezvýznamného davu. Madlenčina sukně a jupky svítily v něžné lila a mezi kopečky prsů se jí převalovaly tlusté stříbrné řetězy s bizarními přívěsky. Ten v podobě ženské ruky Rocovi zvlášť utkvěl v paměti – prstíky bez kloubů visely z kovové dlaně jak utopené žížaly. Při pohledu na mrtvou ručku ho přepadla vtíravá předtucha čehosi předem ztraceného.

Pozval mě zřejmě proto, aby mi nemusel vysvětlovat situaci, ale to ještě nevěděl, že Madlenka pozve svou opuštěnou milenku, aby také on měl jasno. Překvapení a zhrzenosti bylo mnoho, ale všichni jsme si smutky, úžas a hodnocení situace nechávali až na doma. Až v noční samotě si zaskučíme do polštářů, teď se hraje hra, v níž obecenstvo oceňuje drsnost, recesi a švandu a nejvejš tak ještě hádanice o životní priority a osobní pravdy. Tuhle hospodskou hru poruší jen zoufalec, naiva, zpitý nebožák blábolící o křivdách na něm spáchaných či vzácně se vyskytující cizozemec, neznalý české hospodské subkultury.

Ten večer Roco z mého milostného života vypadl tak hladce, jak neočekávaně do něj před časem vstoupil. Jednou se ta faleš musela provalit. Ale drsné pravdě předcházela zaslibovací noc.

Stalo se v ní všechno, o čem jsem do té chvíle nepříčetně snila. Důvěřivé odevzdání, čirá radost, bezpečí v ulitě mužské náruče, štědré, nenasytné, něžné i prudké milování, pláč i smích, to vše plynulo pomalu k stříbřitému svítání: Vznáším se nad Prahou naplněná emocí málem heroickou, opojnou, podobnou snové svobodě. Hltám jeho tvář, zapouštíme se jeden do druhého, prolínáme se rozostřeným pohledem a zase ta záplava slasti. Jak je ta příroda chytrá a štědrá – rozumuje líně suverénním štěstím utumlovanej vnitřní skřet. Zesládlo patro v ústech, tělo je naplněné teplou sladkostí až po konečky prstů a oční důlky. Necítím obrysy, jsem amorfní jako nějakej anděl s rozvrkočenou duší, samá dobrota, milost a smířlivost. Dýchám volně náhle širokými dýchacími trubicemi, zklidnělé zvíře někde v rozlehlých letních lesích. Záchvěvy zesláblých stehen. Propletám se s tím štědrým tělem vedle sebe, bezstarostná, euforická, prohřátá a trochu hladová. Asi začíná novej život, informuju skeptika podřimujícího ve škvírách mozkových závitů. Přece se takových dobrot nevzdáme! Skeptik jen nasyceně zavrní neboť ví, že na tuhle slavnost života je krátkej.

Dlouhá noc plynula k zániku, bledla, leskla se staniolem deště. K ránu jsme zdřímli, probrala jsem se v šedém světle a vidím, že jsem v posteli sama. Za chvilku se Roco vrátil mokrý, legračně zplihlý, s náručí brslenu a kaliny s černorudými plody. Z podzimní kytice krápalo. Venku jsou samá zrcadla, řekl.

Déšť padal na dlažbu a střechy jako lehký lak. Skříňky a palandy kolejního pokoje vylézaly z přítmí, na stole se vršily pastely, uhly, štětce v pikslách a tuby v krabicích, skici těžních šachet a tavby ocele ve vysoké peci. Na jejich autora se radši ptát nebudu. Ne teď. Lesk šedí, kroky na chodníku, brmlání rádia z vedlejšího pokoje, pískání čajové konvice. V stříbřitém světle si lačně prohlížíme protější tvář. Jsme osvobozeni od strachu, malodušnosti, sebeobviňování, od zbytečné, smutné osamělosti. Začíná čistej a vzdušnej život, šťastnej a dravej.

Roco do sebe obracel jedno pivo za druhým, snad aby mu méně vadil pohled na exotickou milenku, která navzdory údajnému zavržení pozoruje jeho budoucí ženu hladovýma očima. Tone v nekompromisní černi z níž svítí bílá, velkoměstsky překultivovaná tvář a neklidné ruce se stříbrnými nehty. Její vytrvalý, hadí pohled bez výrazu ruší a znervózňuje.

Ukázněná Madla na ni po celý večer nepohlédla a demonstrovala tak skutečnost, že Šimonu přišla předvést jen pro pořádek. Vždyť to, ježíšmarjá, vůbec nemusela, zaúpěl v sobě čas od času Roco, když viděl, jak malíři na sebe významně pomrkávají. Michal se odhodlaně zašklebil a rozpoutal debatu o psychologických a sexuálních zvláštnostech lesbické lásky. Vysedlé lícní kosti mu prostoupily bordové fleky. Ani jednou při těch mlsných představách nepohlédl na sklíčeného Roca a na bývalé milenky, které se násilně usmívaly. Vtom Šimona k Rocově hrůze ožila a ujala se tématu s vášnivým zájmem a nadhledem zasvěcence. Osedlána příjemnými představami nepostřehla hranici, za níž si ji výtvarníci už jen dobírali, dílem dobromyslně a dílem hrubě.

„Hele, neříkejte mi, že nějaká holčička se už jako lesba narodí,“ rozumoval Janek, erotický kombajn. „Ženská se dá na teploušství nejspíš proto, že ji nějakej trouba zklame. Je na ni hrubej a tak… Já bych tyhle zbloudilé ovečky pěkně sháněl do heterosexuálního stáda. Byl bych na ně jak milius. Jako máslo,“ rozplýval se. „Šimono, co ty myslíš? Že by je takovej velejemnej milius přešupačil?“

„V žádném případě! Vy vůbec nechápete, že láska mezi ženami je prostě jiná kvalita,“ švitořila pyšně Šimona.

„Tak nám to vysvětli, vylič nám detaily, protože tomu fakt nerozumíme“ lákal ji na tenký led Svaťa z Olomouce. „Teda podle mě, mužskej má všechny nástroje na ty erotický hrátky jako má žena, a tu věcičku ještě navrch, ale dobře, o ní se nebavme, abych tě třeba nevyděsil...“

„Věcičku! Nevyděsil! Myslíš tím penis, ne? Pche!“ Ohrnula ret černovláska a chlapi se nevěřícně zachechtali. „Proč by mě mělo děsit něco tak smutně funkčního, bezbranného a koneckonců komického?“

Výtvarníci řvali smíchy a poroučeli si další piva, protože tohle se fakt muselo zapít. Madla klopila oči, ohlazovala se po zrůžovělé tváři štětičkou na konci copu. Tahle debata neměla propuknout, říkala si.

„U ženský mi teploušství ani tak nevadí,“ řekl smířlivě Michal, „ženská je konec konců často estetickej a něžnej tvor, ať dělá co dělá.“ Pozvedl půllitr a cinknul s ním výběrově jen o sklenice nás, děvčat. Napily jsme se s ním, neboť měl docela pravdu (věnovala jsem vzpomínku Zploditelce, která coby drsná výjimka potvrzovala pravidlo). Otřel si pěnu hřebem ruky a obrátil se na kolegy: „Teda takovej propletenej dvouakt plnej vlnobití, křivek a těch jejich oblin… Hele, už to vůbec někdo někdy namaloval?“

„Zas nějakej podělanej realismus,“ náznakově si odplivl Svaťa, malíř abstraktních pláten plných pruhů připomínajících zteřelý plot ohrady na periférii, a znechuceně se zadíval stranou.

„Ale vzít bych si takovou nechtěl,“ dodal jakoby pro sebe Michal.

Trapné mlčení, které se rozhostilo, Roca naštvalo víc než předchozí vtipkování. Byla to minuta ticha za jeho pikantní neštěstí. Během té nekonečné chvíle si uvědomil, že mezi ty hulváty nakonec nemusí večír chodit. Stačí mu bohatě jejich společnost přes den, v aťasu a na koleji. Ta byla ovšem od domovské hospůdky na dostřel, takže se s ostatními přemisťoval neúnavně mezi akádou, kolejí a pštrosí hospodou u paty Karlova mostu za věčných hádanic, drsného dobírání a únavných výměn názorů těch pyšných samorostů, těch drsných individualistů, z nichž jeden každej má patent na rozum.

Nemohla jsem vědět, že Roco má před svatbou. Neřekl mi, mizera, že místo samičky po jeho boku bylo obsazeno. Chodil s budoucí kostymérkou už dlouhé dva roky, přijala ji jeho rodina a oblíbila si ji maminka, které zásadně důvěřoval. S Madlou byla především spojena zázračná šance získat v Praze byt. Sice díky budoucímu tchánovi a jeho klíčovému postavení na národním výboru Prahy sedm, ale aťsi, takhle to prostě v životě chodí, takovej je svět, každej bere, co mu život přihraje, omlouval mladý malíř pragmatickou strategii.

Zaplétala si pšenicové vlasy do módního copu a oblékala se s rafinovaným vkusem. Byla hezká jak mánesovský obrázek, přitom štíhlá a obratná jako fretka, hlavně v zařizování čehokoliv. V peřinách z ní ovšem aktivita vytěkala, stala se těžkou, studenou a neradostnou. Náhrobní kámen. Zaťatá víčka a rty vyjadřovaly jediné, tu chvilku to vydržím. Doneslo se mu to z několika stran, ale hlavně sama snoubenka mu své lesbické priority konečně naznačila, snad aby ocenil, jakou oběť manželství přinese.

„Že ti o Madle neřekl?“ Naklonil se mi k uchu Svaťa. Zavrtěla jsem hlavou, pokrčila rameny. Moravákovi ztmavěla modř očí. „Je to srab.“

Během večera se vyjevilo, že nazrzlý, vyčouhlý nepřítel realismu je vášnivec ve věci morálky a správňáckého chování. Oblíbil si mě, neboť o mně nic nevěděl. Jen vytušil, že se mi dobře nevede, a to mu stačilo k mohutné sociální sympatii, které bylo rozumné se spíš obávat. Leckteré scény z mého života by nejspíš přísně odsoudil, zvláště ty, kdy jsem brala, co bylo. Nabídl se, že mě protáhne galeriema: ať seš, holka, trochu v obraze. Vděk mě zalil jak teplá kaše. Jak to, že jsem na něco tak samozřejmého a lákavého zatím nepomyslela? Nejspíš pociťuju, že ve své hmotné bídě a věčném bezdomoví jsou takové požitky nadstavbou, na niž nemám peníze, myšlenky, nárok.

Pivní večer popoběhl na nejistých nožkách. Jako med v slunci svítily půllitry, hladina okna odrážela naše tváře. Hlasy se unavily, řeč zřídla, hlavu obsadilo alkoholické smíření, duši zalehl klid malebných rozvalin. Pozoruju výrazy tváří, zaměřuju se na schlíplého Roca. Na nikoho se nedívá, má nás tak akorát. Měl by sebrat tu svou fretku a vypadnout. Proč mě vůbec tahal po lavičkách a petřínských stráních, proč si mě ochočoval a lačně ochutnával? Proč mi ani nenaznačil, že valpružina noc není zaslibovací ale rozlučovací? Taková faleš! V těle mi poletovala lítice, zažíhala ohně. Ale on jen uždiboval, a nejspíš přitom už předem tesknil po vřelosti, která mu bude brzy odepřena.

Nejhorší na manželství s lesbičkou je, že si bude svého urostlého chlapa bez vady fyzicky ošklivit, že si navzájem nebudou vděčni za slast, to sladké pojítko mezi milenci. Že pro ni bude především praporem spořádaného života, prostředkem k získání bytu, protože ten je, bohužel, přidělován pouze manželům. Zatímco Roco bude někde v aťasu mávat štětcem, zaškrábou na Madliny dveře stříbrné drápky černého vampa. Zatímco bude pražský výtvarník míchat barvy a zoufale přemítat, v čem dělá chybu, že se mu ženská pod tělem mění v unylou zombii, vypukne v jeho manželské posteli jiná kvalita.

Vlezte mi na hrb, kluci, pokřikoval v duchu, až měl pocit, že tu větu vyvolává z hlavy jako z amplionu. Šly mu na nervy i jejich příkré odsudky rudé vrchnosti. Jaká rudá vrchnost je třeba jeho budoucí tchán?! Ten zdvořilej, starostlivej chlapík! Možnosti najít si v týhle společnosti slušnej flek říkají kolaborace a podlejzání blbům. Co si na vás vezmu, žvanilové, když skončím jako zneuznaný bohém? Jenom v Praze je kolem deseti tisíc výtvarníků. Nejmíň polovina z nich se uchlastává, protože o ně nikdo nestojí! Samozřejmě, že já mám na víc! A jedině v Praze můžu časem získat pár vlivných přátel, příznivců, možnost vystavovat, snad i šanci proniknout mezi známější jména. Rabiátský vzdor patří k pubertě a vy v ní pořád ještě trčíte, volové.

Usmál se na mě přes svítilničky půllitrů s omluvným výrazem: už chápeš, holka?

Odpověděla jsem mu šikmým úsměvem: trhni si nohou, chlapče.

Rozpačitě mžiká, zapomněla jsem mu sundat pohled z tváře, mne si obličej jako by z něj chtěl setřít šimrající, protivnou pavučinu. Seš tuctovej milostnej křivák, opakuju mu pohledem, až se musí odvrátit.

Jen milostnej?

Asi moc piju. Všichni dost pijem.

Nesou nám další hrozen piv.

Na pár dní mám teď půjčenou postel v bytečku kuchaře Miloše. Klíče od garsonky ve Vysočanech jsem na něm vyloudila návdavkem k dortíkům pro brášku, když mi neopatrně prozradil, že jede za svou holkou do Brna. Hladil si nervózně do pleše protažené čelo a spustil mi je po chvilce váhání do dlaně s krajním sebezapřením, neboť vykořeněné, žebravé existence nebývají v oblibě. Dokonce si nespokojeně povzdechl: ženská, ani nevím, proč to dělám. Ze solidarity, navrhla jsem. Ze soucitu. Z dobroty srdce? Otráveně mávl rukou.

Hospodský život vyčerpává jak práce s krumpáčem.

Nekončícím spícím velkoměstem jsem k neznámé, vzdálené posteli škobrtala za vášnivého huhlání Svati z Olomouce. Posílal do háje nabízející se taxikáře a vyznával se z lásky – z lásky k abstraktnímu umění. Složitě, barvitě, za podpory platonovské filosofie vysvětloval jedině správnou preferenci šedí a hnědí, pruhů a čmouh a vysmíval se hořce nechutnému realismu, nemužným impressionistům, vyšinutým surrealistům, vulgární barevnosti…

Udělalo se mi smutno, z čeho, nevěděla jsem.

* * * * *

…v doupěti knihomola…

Básník odemyká své království. Hrne se napřed aby rozsvítil, abych nezakopla, nepolekala se, i když mě na tuhle návštěvu připravoval, především ale varoval. Jde o doupě milovníka knih, líčil a hovořil vesele o chudobě která cti netratí, naopak, ba právě naopak, zdůrazňoval jako správný křesťan.

V suterénní místnosti bez oken vydechuje uleželý, starý papír delikátní pach, vyvolává vzpomínku na sběrnu surovin z mého dětství. Kalné světlo se prodírá chodbičkami mezi regály plnými knih. Lampičky s rukodělnými stínítky snaživě, ale chabě nasvěcují knihomolovo útočiště. Police s knížkami tu tvoří umělé chodbičky, tunely, tyčí se k zašlému stropu, svíjejí se v labyrintu, vyplňují většinu zšeřelé místnosti. V jednom záhybu překvapí gauč, z obou stran sevřený vyrovnanými metráky knížek, metr nad matrací se ale police opět nedočkavě spojují, přemosťují prostor aby podpíraly v několika patrech pár stovek románů, almanachů, slovníků a starých Světovek. Do stěn z knih jsou ještě zakomponované dva stolky s nezbytnými lampičkami, neboť denní světlo se k nám neprodere, jediné okno je zastavěné plnými policemi. Malé, větší, vysoké i nízké krabičky naplněné propiskami, kancelářskými sponkami, šitíčky, hřebíčky, vystřihovánkami a starými pohledy, přichycené napínáčky k dřevěným sloupkům polic a polepené pestrým balicím papírem či barevnými obrázky z časopisů, prozrazují hostitelovu dětskou duši.

„Tak jak se ti, děvče, povedlo to marodění?“ vzpomněl si na naše malé tajemství.

„Něco jsem asi zvorala,“ svaluju vinu na sebe, i když si myslím, že mi poradil hroznou ptákovinu, ale co budu hodného kamaráda zahanbovat? Trpně se usmívá, když mu vyprávím tu burleskní historku. Zakoupila jsem, jak mě navedl, za pár halířů benzín do zapalovače, hnědavá ampulka vypadala jako dudlík. Odřízla jsem konec, zavřela oči, benzín vypila a okamžitě vyrazila k obvodní doktorce, neboť odporná tekutina měla podle Toníčka poměrně rychle vyprovokovat krátkodobou horečku.

V čekárně bylo narváno. Vtiskla jsem se na jedinou volnou židli mezi nemocné - kéž bych od nich chytla nějakou lehčí virózu - jenže marodi se odtahovali, začali nápadněji pokašlávat a odvraceli ode mě tvář. Páchla jsem jak rafinerie. Ještě že se v čekárně u doktora nesmí kouřit, napadlo mě nevesele. Benzínové výpary prosytily můj náhle dračí dech, cedily se i skrz póry, brzy jsem jimi čekárnu zamořila a přítomní s dýchacími problémy lapali po vzduchu. Z ordinace vyšla sestra, zavětřila a s nedokončenou větou: kdo to tady tak… rozrazila okno. Nově příchozím rozdala teploměry. Ten můj byl asi nějakej zaseklej, protože nechtěl ukázat horečku, kterou jsem teď už správně měla mít. Že bych teploměr před přítomnými třela, nepřipadalo v úvahu. Chvíli jsem zvažovala, že ho rozhicuju na záchodku. Měla jsem ale pocit, že právě tenhle podvod od podezřelé benzínovky přítomní nemocní očekávají. A tak jsem teploměr položila na židli a vykmitla na čerstvý vzduch. Nemocní v čekárně si oddechli, sestra zavřela okno a výmluvně zavrtěla hlavou.

Tuhle akci jsem měla podniknout, abych se hodila marod a mohla pár dní psát v klidu básničky.

Nám to na vojně fungovalo, pokrčil rameny Toníček.

V následujících večerech u jednoho ze stolečků vysedávám já, u druhého přítel katolík. Pod vzdáleným, temným stropem poletují nad knižním rájem živí ptáci, úhledné, barevné chůvičky. Pípají ustaranými hlásky. Hostitel mi nese kapku nafialovělého Portugalu, zakoupeného v zelinářství za třináct korun, nahlíží mi přes rameno a mne si starostlivě bradu nad celkem slušným veršem: s pomerančem na rameni tančí hora k své noční myšlence.

„Ten pomeranč na rameni hory se ti povedl, nádobko. Ale co si mám představit pod noční myšlenkou?“

Přepadla nás starost. Koukáme upřeně na papír, v hlavě drobné tvůrčí blýskání, naléhavé, nervní hledání správných slov. Trochu se přitom podivuju, že mi prošel pomeranč na rameni, ale noční myšlenka nikoliv. V čem je problém? Vidím se, jak sedím zplihle ve školní lavici. Hodný a docela trpělivý pan učitel po mně cosi chce, stojí nade mnou, hledí na to co jsem spáchala a je nespokojen, ale mně to s posuzovatelem za zády nikdy moc nemyslelo, jsem napjatá, roztržitá a dokonce malinko otrávená. Jenže neúnavná dobrota a něžný nátlak přítele rozpouští mé jadrné ego ve svých teplých vodách.

„Víš ty co? Dal bych tam slovo usebrání. Co říkáš. Přemýšlej o tom, nádobko. A taky – tančí ta hora nebo spíš spěchá? Zkusme si to představit,“ vyzývá k společné básnické práci s ukazováčkem nerozhodně přitisknutým k tváři. Snažím se představit si spěchající horu, ale vnucuje se mi jen kvaltující ženská s nákupem, vidím tedy, že jsme na scestí. Hora se mi už protiví. Že jsem o ní vůbec psala!

„A co takhle: pne se k nočnímu usebrání,“ neumdlévá a dál si vymýšlí básník, ale hlavně ke mně mluví s laskavostí, jakou jsem dosud nepoznala, takže jeho vemlouvavý hlas mě nakonec přiměje, že škrtám tu zatracenou už noční myšlenku a nahrazuju ji nepříjemným, směšným slovem.

Jedna věc mě ale mate. A sice kontrast mezi Toníčkovým přesvědčením, že zrovinka já musím vydat básnickou sbírku a marností jeho snažení, aby vyšla knížečka jemu. Nevyšla mu nikdy žádná, pořád čeká na svou prvotinu a to už se blíží důchodu! Proč? Několikrát už bylo vydání na spadnutí, jenže přišla válka. Pak začali vládnout mstiví komouši. Po nepovedené emigraci, k níž pomáhal kamarádovi, se stal dokonce jejich vězněm, a takovým se knížky nevydávají. Teď už na to nespěchám, odpověděl vyhýbavě a usmál se s křesťanskou pokorou. Proč se alespoň nepokusí? Vždyť je trpěn pro svou mírnost a pracovitost v Joskově nakladatelství, je tedy jakoby u lizu. Má ale z věčného napětí a skrývaného odporu jen rozhašené zažívání. Jak by dokázal protlačit sbírečku bezpartijní holce, která nehne prstem, natož tělem, aby se prosadila?

Chůvičky mi rušivě přelétávají nad hlavou, brebentí, tuny knížek hrozí zavalením, požárem, usebrání mě rozčiluje. Kolega cosi svého proškrtává u druhého stolku, přepracovává znovu a znovu své staré a novější básně z nichž trčí různá usebrání a rozporuplná tvrzení: jsme tu a nejsme tady, jsi stále stejná, pořád jiná… a temné, pohrdavé narážky na ubohost člověka, který přichází na svět mezi anusem a uretrou.

Měkce, povzbudivě se na mě usměje, cítím, jak je z naší těsné spolupráce napůl šťastný, napůl ustaraný.

Protahuju se, z neproduktivního básnění celá zatuhlá a ospalá, a volám k němu:

„Nemůžu se soustředit. Radši toho nechám.“

„Nojo, nojo, já vím, někdy to nejde,“ přitaká ochotně.

„Toníčku…“

„Copak, copak nádobko hříšná,“ reaguje překotně. „Chceš dolít víno, viď? Násosko jedna,“ směje se a spěchá ke mně s lahví trpkého portugalu.

„…stejně z toho mýho veršování nic nebude, viď?“

„Nooo… Jakpak by nééé. Ale to víš, děvče. Než se staneš skutečným básníkem, bude to trvat dlouhá, dlouháááá léta. Třeba i celý život,“ pousmívá se trpně.

„Myslela jsem tím, že nemám naději na vydání knížky,“ říkám spíš pro sebe.

Z toho je ovšem dílem pobavený, malinko pohoršený, trošičku udivený a nepříjemně zaskočený, ale nakonec se rozhodne pro otcovskou smířlivost a naléhavě do mě hučí svá moudra. Vysvětluje, že být básníkem je poslání, milost, stav duše, básník je vyvolenec, kníže slova a svědomí světa a za to všechno má být nejvyššímu tvůrci jedině vděčný. Jestli básníkovy verše vyjdou ještě za jeho života nebo budou jednou snad objeveny a oceněny příštími generacemi, na tom tedy opravdu nesejde. Je neskromné, zavádějící, povrchní a dokonce pyšné chtít publikovat. K čemu laciná sláva? Básníkovi netřeba pochlebování snobů, honorářů, štosování vydaných knížek, musí hlavně na sobě pracovat!

Raději klopím oči, aby v nich neobjevil ostrý pohled skřítka, který ve mně ví, že všechna ta moudra jsou jen kyselé hrozny poctivého, ale zhrzeného, neboť věčně odmítaného poeta. Ošívám se také pod palbou ušlechtilých představ a vznešených slov vylovených ze slepého ramene zamřelého romantismu. Mlčíme, chůvička ospale tíkla. Venku se asi už setmělo a Praha se pokryla zářivými šňůrami světel a plátů osvětlených výloh kolem stovek uliček, ulic a bulvárů. Vnímám ji přes zdi, širou a pestrou, uzamčená v jednom z jejích domů, cítím její bohatství a vyjímečnost.

Mám zase ten pocit neskutečna, v posledních měsících mi občas zalehne mozek. Kdosi ze mě vyhasle brebtne:

„Toníčku, já nemám kde spát.“

* * * * *

… ples ministerstva vnitra…

Masivní brady a prasečí očka, hrubě uhnětené hliněné tváře, tučné, nakrabacené, vyholené zátylky, supí profily. Ženy s vytrčenými ňadry a okázalými lesklými plesovkami. Třpyt, masivní zlato, jantar, tuzexové látky a růžové bochánky na zádech pod krkem, sexbomby okresního kalibru. Sebevědomá, okázalá nebo zas familiární poroučivost. Prsiska poskakují jako zvířata v kleci, zátylky se chvějí. Drsný žargon s rusismy. Davaj. Stakan. Maladěc! Jsou tu naši.

Alenka tím myslela kolegy z ministerstva vnitra, já truhlík si představovala, že jí přijedou rodiče! Její naši jsou bachaři, vyšetřovatelé, estébáci, fízlové, špioni, krysy z komoušského ministerstva sledování, manipulací a strachu. Vypadají přesně tak, jak mají vypadat, žádný režisér by výstižnějšími typy film o nich lépe neobsadil. Objednávají si savětskoje šampaňskoje a samozřejmě vodku, ožírají se mnohem důkladněji a rychleji než jiní plesouni.

K půlnoci obličeje zbrunátněly, přemíra pití kdekoho zmohla i přes ruský trénink. Někteří chlapi si sundali saka a vyhrnuli rukávy jako při výslechu protistátního živla. Služebná kapela spustila Moskevské večery a celý sál začal nostalgicky vyřvávat oblíbenou píseň – někdo česky, jiný rusky. Směr byl udán. Ale až s Kaťušou propuklo to pravé nadšení. Gorily se rozběhly na parket, sklouzly se na lakaperkách, přičaply a investovaly neurvalou sílu do kozáčka. Pár se jich se smíchem svalilo. Vychadíla-a na bereg Kaťuša, na vysókyj, na bereg krutój, řve celý sjezdový sál. Není to pouhá písnička. Nevinná Kaťuša je už teď rudej prapor, demonstrace síly, cynické přiznání k výhodné kolaboraci.

Trčím mezi opuštěnými stoly s ubrouskem přes ruku, osvícená šokem. Tohle jsou největší držitelé moci. Sebevědomá a vyžraná smečka. Všemocný póvl. Stovky králů Ubu.

Drží se v dlouhých řadách za pas či boky a kolektivně poskakují jako dlouhý sem tam přetržený had, v úsečném rytmu východoněmeckého tance. Letkis se před pár lety u normální populace neujal, ale teď vidím, že je to tanec šitý na míru těmhle týpkům. Rytmus úsečný jako porcování sekyrkou je rozjařuje k nepříčetnosti, chechtají se, snožmo poskakují, chlap s ksichtem kata padá a strhává róbu s velkým výstřihem na parkety, zvedají se zrudlí smíchem a zážitkem poválení, ženská zastrkuje vylezlá ňadra zpět do výstřihu, pár chlapů v tom hadovi mává flaškou vodky. Je jich mnogo, možná tři stovky hlav, pořvávají, chechtají se, královsky se baví, krajta ve svých smyčkách vyplňuje parket.

Přestáváme obsluhovat, jen civíme.

Razcvitali jabloni i grůši, spustí znovu kapela a na parketu propuká opět divoká radost, chlapi buvolích figur mrskají nohama, ti, co jdou do dřepu, po chvilce padají na zadek, smích, řev, všechno je tu naše a pro nás. Kaťuša je fakt opojná, kluci, co byli na školení v Sovětech, ji mají zažitou z divokých večírků s moloďci z KGB.

Také jsme tuhle původně lidovou píseň měli v repertoáru, spolu s Krvavýma řekama a dumkou o Dněpru, kterej hučí a sténá, jak jinak, když teče v Rusku. Ano, i já jsem bývala s tím svým rudým šátečkem elektronem jádra Velké myšlenky, dirigována pedofilem se slibnou budoucností. Obsluhuju gorily jako ve snách. Fascinovaně roznáším stakany vodky a přitom sedím duchem v aranžovně a pálím s Mikim v rozžhaveném bubínku plakáty s masovými vrahy, syfilitiky a alkoholiky, posmíváme se chladným vrahům, nepřátelům inteligence, lidské integrity a svobody, sami neškodní a naivní, bezvýznamní, bezmocní… Realita mě opět převálcovala. Kdy už konečně přijmu fakt, že absurdita je její základní vlastností?

Jak s tím zážitkem naložím? ptám se bezradně, když vyhlížím před parkem Juldy Fuldy svého nočního anděla.

Ranní sen mi ples goril zlomyslně přehraje. Na parketu vyhazuje při kozáčku nohama i noblesní Joska, vykrúcá se mladičká Zploditelka ve svazácké košili a dědeček, komunista-blbec se vtírá do Kaťuši se svým jódlováním. Všichni teď můžeme nahoru! volá Joska. Copak to nevidíš?

Vedle mě stojí chlapecký Rimbaud, je menší než já, v jemné tváři úsměšek.

* * * * *

… podnájem u kočkobáby…

Kamera zabírá interiér se schodištěm do patra, salon je zkrášlen kyticemi čajových růží. Nabírané krajkové záclony na vysokých oknech filtrují světlo na blahobytný sen. V hlubokém křesle sebou šije madam. Aby se uklidnila, zapaluje si cigaretu v jantarové špičce. Čeká netrpělivě na manžela. Služebná Andula, oprašující kohoutím peřím leštěný příborník, ji rozčiluje svou netečnou přítomností. Do obrazu přikvačil choť, uspěchaný, elegantní továrník. Přihlazuje si brilantinové vlasy, pokrývají mu lebku jako jemný film, v jedné ruce svírá jelenicové rukavice, v druhé další kytici. Madam si upravuje klobouček, stahuje závojíček, vztyčuje se v saténové róbě proti zjevnému hříšníkovi jako kobra a zapiští rozčilujícím hláskem: Ach Alfréde! Opět meškáš! Co si o nás pan vrchní rada pomyslí?

Velká okna, lodžie, hala, tři prostorné pokoje pokryté perskými koberci a plné dnes už starožitného nábytku, dvoukřídlé prosklené dveře s vyleptanými secesními liliemi a rozvlněnými stébly, kamrlík pro služku... Interiér z prvorepublikových filmů překopírovaný ovšem přes mastný papír. Stala jsem se jednou z šesti podnájemnic bezdětné vdovy po kdysi majetném pražském fotografovi. Zbyly tu po něm široké, mělké misky na vývojku a ustalovač. Ležely snad u všech dveří, na nich hadr, na hadru kočičí výkaly. Kočenek bylo jedenáct a milostpaní, tajně nazývána kočkobába, je demonstrativně kladla vysoko nad lidi, nad tu chamraď, v níž se už dávno zklamala. Strašně ráda bych se jí zeptala, proč na zdi nevisí jediná fotografie? Nebo jaké to bývalo u nich doma před válkou, co společenský ruch? Holdovali umění? S kým se stýkali? Koho a co manžel vlastně fotografoval? Ale bylo mi zatěžko promluvit si s komisní, pohrdavou madam. Tahle živá fosílie používala gesta a mimiku černobílých filmových hvězd a její krátký účes z hlubokých, ztuhlých vln přestál beze změn desetiletí, jen zešedl. Ve skříních jí visely voálové, etamínové, šantungové, taftové, žoržetové a madeirové letní i společenské šaty, s úzkými i volánkovými rukávky, saka s vycpanými rameny, vše rafinovaně střižené s originálními límečky z piku, saténu a sametu, trochu těžké kostýmy z kovrkotu nebo tvídu lemované kůží. V horním fochu se leskly jemné, pastelové slamáčky a línala mohutná kožešina z modré lišky i s čumáčkem zvířete se skleněnýma očima. Bylo toho dost na kostýmní vybavení jednoho retrofilmu. Útroby skříní voněly delikátní, jemnou zatuchlinou. Bývalá dáma občas do skříní majetnicky, pyšně nahlížela, ale nekompromisně se navlékala pouze do vyrudlých tepláků.

Služebné, nejspíš pracovité, pokorné děvuchy z venkova spávaly v kamrlíku bez okna, úzkém a temném jak krabice od bot. Poslední odtud zmizela před čtyřmi desítkami let a byt i madam po ní dodnes tesknily. Kliky se lepily na dlaně letitou špínou. Voda se směla pouštět jen do umyvadla, ve vaně se na dřevěném roštu vršily desítky vynošených bot. Zašlou slávu překryly fleky na kobercích, do nábytku zažraný prach, šedožluté záclony a hlavně agresivní puch kočičích výkalů.

Kočky nahrazovaly bezdětné vdově lidské vztahy, poskytovaly jí vrtkavou přízeň, prorostly jejím životem jako vznešení paraziti. Kvůli nim jsme nesměly zavírat dveře pokojů a madam i kočky procházely bez zábran naším soukromím s povýšenou lhostejností. Milostpaní ovšem nestačila vyměšovací hadry prát tak často, jako se kočenky zbavovaly výkalů. Všude se sušící, nedokonale vymáchané výkalové hadříky završovaly čpavou atmosféru mého nového pražského útočiště.

Jako zřejmě všechny podnájemnice, dostala jsem od madam nabídku, abych se stala uklízečkou, služkou, která zvedne zašlý interiér k jeho dřívější slávě, a to za ubytování zdarma. Nabídka mě zaujala a právě jsem ji zvažovala, když mi padl zrak na Mícu, která se hrbila a napínala svalstvo, aby se zbavila hovínka. Pochopila jsem, že bych sloužila nejen madam a bytu, ale i jedenácti kočenkám. Vedla bych především nerovný boj s kočičími výkaly. Madam byla už na první pohled dráždivá a urážlivá, nechala jsem tedy její nabídku viset v čpavkovém prostoru a pak jsem ji opouzdřila zdvořilými výmluvami. Stejně se naštvala.

„Tak za prvé, vážená slečno,“ oslovila mě ironicky, neboť slečna, natož zaběhlá, nemůže být vážená, „nechoďte mi do kuchyně, tam totiž bydlím já. Nikoho si sem nezvěte, buďte vod tý dobroty. Jednak nejsem na cizí lidi zvědavá a pak, sama vidíte, jak to tu vypadá. A že by se někdo chopil úklidu... To nehrozí, že? Přepírat, natož pak žehlit si budete muset někde jinde. Na to tu nejsem zařízená, víme? Jestli máte nějaký tranzistorák, tak si ho pouštějte jenom u ucha, já jsem na zvuky totiž dost citlivá. Jo a fen mi tu taky nepouštějte, to bych se nedoplatila elektriky. Koupat se tu, jak vidíte, nedá,“ jela bytná jako kulomet, tuhle řeč už měla nacvičenou. „Telefonní budka je hned na rohu ulice, tak si volejte vodsuď nebo třeba z práce. Ale z mýho bytu ne. To bych těžko vohlídala, která z vás kam a za kolik telefonovala. Jinak, je mi líto,“ pokusila se bez úspěchu o omlouvací tón, „ale zatim vám můžu na spaní poskytnout jen křeslo. No co, na noc se nastaví židlí a ani nepoznáte, že to není postel. Snad se časem nějaké ležení uvolní. Vlastně vám nabízím hlavně nocleh. Přes den, to vám řeknu upřímně, jsem v bytě nejradši sama.“

Co na to říct? Vzpomněla jsem si na babičku. Sloužila u podobné mrchy už od čtrnácti let. Mlčela jsem, plná hořkých myšlenek. Moje mlčení se jí nelíbilo, hlas zavibroval o pár tónů výš:

„Helejte, nenutím vás přece, abyste tenhle podnájem brala. Jestli se vám něco nezdá... Je mi vás jen líto, děvčata,“ zalhala.

Ty čarodějnice vykořisťovatelská, šklíbila jsem se v duchu.

Jasně, že komouše nenávidím, ale když tak poslouchám madam, začínám chápat nenávist poctivých dříčů k těmhle povýšeným, líným parazitům s panským komplexem. Jsem vlastně taky proletářka či co. S intelektuálními zájmy a s potřebou básničkování, na něž mi, jak babička jadrně říkávala, sere pes. Tady to obstarávají kočenky. Vždyť za nic nemůžou, přesvědčovala jsem se. Bylo by jim líp v nějakém domku se zahrádkou. Kočkobába je u sebe násilně nakumulovala. Žijou v teritoriálním stresu a šest holek z venkova s nimi.

Zrzavej kocour s hlavou ve tvaru a velikosti přerostlé kedlubny mě nesouhlasně pozoroval. Vyházela jsem totiž boty z vany, vytáhla dřevěné rohože. Ke dveřím ohrožené koupelny se dostavily další čtyři kočky, brousily kolem dveří, polehávaly, mrskaly ocasy, vousky jim agresivně trčely. Překročila jsem je a pro jistotu se zamkla. S chutí jsem se svlékla a roztočila kohoutky, bojler se rozhučel. Ze zarezlé sprchy vyrazil proud teplé, nažloutlé vody, ale rychle se vyčistil. Vlezla jsem si do vany a nechala na sebe dopadat teplý liják, euforie se rychle rozdmýchala a podobala se opilosti i s tím furiantským – co mi kdo může? Vlezte mi, milostpaní, na záda. Budete do nás střílet? My do vás také, paní. Z hrdla se mi dralo polozapomenuté zpívání: podívej, kvete růže, podívej, kvete růže, podívej… Ta tvá. Děsnej text, ale do koupelny stačil.

Z vany jsem vylézala změklá a zpomalená, uspokojená, nacucaná vodou a vůní z jasmínového mýdla. Podívej, kvete růže, podívej, kvete růže, pěla jsem zaraženým kočenkám, už s menší vervou.

„Co ste si to dovolila!?“ zaúpěla majitelka bytu už z předsíně. Pára nasycená jasmínem plula fekální atmosférou bytu jako vznešený vetřelec. Poprsí jí ožilo zrychleným dechem, musela si položit ruku na srdce. „Jak to, že saháte na moje věci!?“ zaječela. „Víte přece, že se vana nesmí používat! V mém bytě se nikdo cachtat nebude!“ Na slově cachtat si dala záležet, vyplivla ho jako červa, bylo na hranici kriminálního činu. „Kdybych vás tu nechala všechny... cachtat, víte co byste vyplejtvaly vody a propálily eletriky? Prostě, slečinko, porušila jste naši dohodu!“

Koupel prospěla nejen kůži. Pomohla věčně podráženému, upatlanému egu. Stojíme s bytnou bojovně proti sobě, já jsem vyšší, čistší, mladší a voňavější, což mi samozřejmě neprojde, přesto se musím kočkobáby sebezáhubně zeptat:

„Jakým právem se k nám takhle chováte?“ Pluju v decentní euforii, přišla moje replika v dramatu, kde hraju kladnou figuru. Vedu právě dialog se zloduší, až to s ní skoncuju, zazní potlesk. Představila jsem si zástupy svých generačních druhů bez střechy nad hlavou a hyenismus pražských paniček či opelichaných supů s nadměrnými byty, kteří jim poskytují přístřeší téměř vždy za ponižujících podmínek a moje vlastní trable dostaly skupinový rozměr. Nejradši bych milostpaní jednu vrazila.

„Stejně ste jen tuctové fuchtle,“ použila madam zastaralý výraz, jímž nejspíš kdysi častovala služky. „Myslíte si, že tu na vás v Praze někdo čeká? Že o vás někdo stojí?“ Pobřežní vlny pohotové paměti vyhodily na břeh soudek s nálepkou Matka, zjevila se mi v závěji háčkovaných záclon, napínající k popraskání propínací zástěru. Ten její zlovolný žvást je tu zas! Údiv mě připravil o řeč. Přízrak matky mě zbavil zbytku pudu sebezáchovy. Rabiátství mě protřepalo jako šejkr. Bytná nic netuší a mele dál: „A vůbec! Už je třetího, a eště ste mi nezaplatila! Dneska sem pro vás přebírala nějakej balíček z Budějovic, a abyste věděla, já vám ho nedám, dokud mi nezaplatíte!“

„Madam, vy jste ale ježibaba! Asociál! Křivák! Shnijte si tu i s kočkama ve špíně, zalkněte se smradem. Mám tohodle blázince po krk!“

Potlesk nezazněl. Zatímco roztřesenýma rukama spěšně balím, milostivá nade mnou mumlá kletby, nadávky a prokládá je celkem zbytečnými výkřiky: ať už vás tu nevidím, vypadněte a jste všechny jen drzé fuchtle… panebože, ať už tu ordinérní nadávku neopakuje, je mi z ní špatně, jako bych spolkla pavouka.

Mezi dveřmi ji ještě žádám, aby vydala balíček z Českých Budějovic. Dost by mi bodnul. Jsou v něm autorské výtisky básnického almanachu, v němž mám deset básní. Sedla bych si s cennou publikací někde u dvojky bílého, četla bych si své verše povýšené tiskem na publikovatelnou literaturu a říkala bych si: vždyť seš, holka, koneckonců básník! Myslela bych na Baudelaireovu sugestivní metaforu básníka – albatrose, třeba by mě napadl slušnej verš, nebo by mě balil pěknej kluk, to vždycky zvedne holce na dně náladu. Jenže nic z toho nebude.

„Nedám vám ho, abyste věděla! Dokud mi nezaplatíte za načatý měsíc,“ vydírá bezostyšně madam, odhodlána vyrazit ze mě polovinu měsíčního příjmu za tři noci protrpěné v křesle nastaveném židlí. Nevěřím vlastním uším, ale jsem bezmocná, splašilo se mi dýchání, hlavu mám ve svěráku napětí, duši zkrabacenou z hořkosti.

Vinohradskou třídu zalévá hřejivá žluť pozdního odpoledne. Ženské táhnou tašky s nákupem, okukují zboží ve výlohách, chlapi činorodě spěchají. Na lavičkách v parku uprostřed náměstí Jiřího z Poděbrad se vyhřívají důchodci. Všichni to jsou lidé domova, dokonce i jejich psi a kočky mají kde spát. V kapsách či kabelkách skrývají svazek klíčů, přímo klíčových klíčů, po nichž zoufale prahnu. Mokré vlasy studí na krku. Trčím na chodníku ve světle šikmých paprsků obklopená taškami, při noze papírový kufr zpevněný lištami. Hni se někam. Vzpamatuj se, holka vykoupaná. Pořád se přece musíme o sebe starat, zajišťovat si potravu a jeskyni na přespání, hledat bezpečný kout. Každé zvíře to dělá.

Jenže mně se už nechce. Chci žít na Tahiti. Tancovat s věncem z orchideí na holé hrudi, cachtat se v moři, zpívat sborově s kamarádkama a vrtět divoce zadečkem v trávové sukýnce, chci mít svou chatrč, sem tam sníst banán nebo rybu a usínat v náruči krásného Tahiťana. Úplně ho vidím. Vypadá jako Paul Gauguin za mlada, má hladkou, světle kávovou pleť a v odvážné křivce narostlý nos, je krásnější než býval Aleš, je trochu Roco, ale upřímnej, nelže, nekouří a nechlastá, voní mořem. Pružný a ohebný stáčí se kolem mého těla, chrání, hřeje a laská. Už mi zase haraší, uvědomuju si matně, zatímco sedím snivě pod palmami a motám věnec z tropických květin, hlavu Tahiťana v klíně. Šššlep, šššáh, šššlep šplechtá zpěněná voda příboje a třpytivý písek natírá tmavým matem.

Jak to, že jsem nikdy neviděla moře? Taková křivda! Jak bych ho uměla vnímat, ocenit!

Jsem zpátky na Vinohradské třídě a Tahiťanka ve mně registruje svět aut, těžkého vzduchu a lhostejnosti k lidskému pinožení, ni radost, ni píseň, natož volný dech moře a chvění trávové sukýnky.