Inkoustové pádlo

V r. 1988 vydalo Středočeské nakladatelství a knihkupectví

Ukázka – 27 básní

míjení

Ve spěchu češu hřívu dnům
v trysku noc nad mou mdlobou ržá
Nemám kdy dát se kořenům
pěstit semena přízračná
Jen se vás dotýkám
mí spříznění
a přitom - byli jsme si souzeni
do jitra spolu v sadě snít
a dolévat si číše

bílé paprsky listí mnou
a sají rosu pijí stíny
čáp zvolna křídla upažil...
Nejvíc víme
co slova neuchopí
Vládnem si laskavě
Pod stolem ochočený čas
nám tajně boty zul

Šílená spřežení za vrchy odvezou
ty jimž trysk uhranul

 

 

osamělost na konečné

Noc hospodaří v letní spíži
teplá tma hořčák pije
vypírá hvězdnou rýži
v kořalce poezie

Refýž je vor
nad hloubkou prapaměti
Město proč mlčíš
přece jsme se chtěli
Nemyslím na to
že mi dnes
zas čápi srdce obletěli

Jdou sny
a tisknou neodbytně zvonky
vír strhl vor
už pod obzorem svítá
a kdesi nad vodou si olše
dopisují písmem klínovým
Ztracena na refýži
srkám hvězd horkou rýži
ten ošidný dar hladovým

 

 

v bezpečí

Bezvětří brousí opál hladiny
Nad netopýřím kyvadlem
dozrálo hvězdné bodláčí
V přesličce procitly pravěké hodiny
Noční hmyz zmámeně své mlýnky roztáčí

Stříbrná žíla hvězd
Prýští z ní ticha výřečná
Svět zdvojila hedvábná tvář vod
Trať bloudí v ostružinách
Kde strmí konečná
když tichá radost povytáhla knot

Bezvětří brousí opál rybníka
a z vlažné tuše duby upíjív
Jiskřící lokálkou spěch lesy navlíká
Pravěká hodina v lomu odbíjí

 

 

hostina

Jsem přítmí pod křídly
a předjitřní plavé víno
ředěné dětským krápáním
Vzduch nožem pohladil
Teď bychom milovali
jak ti co krájí nikdyvíc

Neomrzí mě rozpité kresby keřů trav
Jsem živa z ticha
V mlze čtu
sesterské vzkazy plachých bytostí

 

 

babí léto u Otavy

Povětří přelévá poslední vlažné mlého
pro lázeň kožíšků
z javorů stoupá chladný žár
Naposled voní křídla blankytným andělům
Poprve leze z úkrytu tabákový had
hebký a poddajný
jak ti co tajně touží

Večer je střemhlavý
Vůně zprůzračnělly
a v prstech pírka mnou
Hejno táhne síť stesku
podhvězdnou tišinou

 

 

ztracený svět

Pro rozsudek se probouzím
odročena upadám do snů
o tvé nakloněné tváři
ze světla svlečená
a ze společné kůže

Ztemnělá dálka
A náš střed světa v stéblech
rosený hvězdami
Teď to je navždy
čase nepříteli
Strašně chcem zůstat
minuty v nás do nebytí jdou
Chcem shořet
zůstáváme celí

Léto jsme s červnem propili
usnuli v modrých lukách
odlitky nejtišších světel
znásobeni nekonečnem
vyděleni dvěma
Láska je víc než cit
Nesdělitelný prostor
Jiný svět
A víc skutečný
Až o něj přijdem budem se jen zdát

Kvete zas tráva
a v stéblech čísi dech
si šťastně bere dává to malé moc
v kterém se láska zhlíží

Jsi dálka ztemnělá
jsem steskem sežehnutá
ze světla svlečená
a ze společné kůže
Budím se pro rozsudek
do snů jsem odročena

 

 

konec prázdnin

Někoho potěší píseň narychlo uvitá
Odjíždím nerada
Vlak hystericky křičí
Na druhém konci mě město vyprahle přivítá
Krajino milostná
zas budu ničí

- a srpen zabiják jde písni po šíji
Ještěrčí prstýnku
už teď se mi stýská
Na cívku rychlíku spěch dálku navíjí
z modřínů ztmavělých
mi bolí v prsou tříska

- a chodidla se loudají dál chladnou ostřicí
Co čekat zepředu?
Zpět něžné vůně zvou
Však okno - pohled se žlutou zvonicí
drnčí dál písničku narychlo uvitou

 

 

stmívání

Podvečer škrtají jiskry deště
Na střechách svítí čerstvý lak
Lampa jde
obraz zasvítí
Zmodralé ticho pluje zrcadlem
Je průsvitno
A není tehdy a ni pak
Nad nahou zemí nahý vzduch
a k milování ještě tolik dní
Syrová vůně zmítá záclonou

 

 

spřízněný podzim

Chvíle vysoko zastlaná sovím peřím
Film zmírá dlouhým záběrem
loď taje v obzoru
kdeco se loučí s půvabem
a v ochraptělých barvách
To je můj čas
má chvíle vysoko zarovnaná chvojím
hlínou jablky
polštáři syté melancholie

 

 

léto v jižních Čechách

Srpen má horečku
Já s ním
A naše sny se dobře znají
tváře nám - stejně rozžaté
komáří vlajky ovívají
Předobrá vodo
poledne ať se jen tváří krvelačně
Však večer běhoun rozvine
bič dálek práskne panovačně

Jdu Musím Lačné dítě cest
Úplněk mužný sny mé drolí
na sladkou radost z chůze jen
na prudké zrání mezi poli
Městečko nespí
Noc žhne pijáckým steskem
a ve snech loupí
V hospodě plné tuláků
si písnička můj spánek koupí
Až jitro můj stesk hladový
vyřeže břitvou na východě
Než oheň obzor proklove
svěřím se něze
matce vodě

 

 

beznadějná

A už si nepatřím
jak ten kdo padá
s andělem strážným co dal výpověď
Říkají tomu odevzdání
A někdo také let

Je nejspíš zima Navečer
Jsme vysoko
A bosi neboť chcem cosi
od věčnosti

Po střechách táhne vítr s břitnou
a marně zaklínáme křídla
očima doteky vlasem
Jak ti co padají
patříme hlubinám
osudu s roztočeným lasem

 

 

putování za zlatou rybou

Na konci světa
na rumišti světa
hoří tiše čas
Taví mé hodinky
Jdu sama k obzoru
a odhazuji zátěž za zátěží
Na krásných teď už zítřku nezáleží
přesto z těch tehdy jsem utkaná

Jdu léty k obzoru
špalírem vlídných věřitelů
Sotva splatím - a komu?
za to že jsem
za jasné vědomí

V pokoře před zázraky
(Jsem jedním z nich Života pousmání)
zachráním zlatou rybku
splním jí každé přání

 

 

schůzka s přítelem

Zem srsti zbavená
Na pitevním stole
zakresluje mlha obrysy nejistot

a přesto
poslepu objíždím své rokle
i nalezená stáda
na loudavém koni

alejí kamenných andělů
mířím k té zdi
kde jsme se loučili
načrtnuti provlhlým šerem
- příbuzní ohně
v azbestové košili

 

 

(s)něžná

Drcený křišťál poházený v peří
Trochu zraňující
hodně nevinná
ranní labutí hodina

Dech zvonu kvete na okně
v modravé ulici se rozpíjejí
modrá průčelí
tvé ticho za mnou
můj strach rozpíná

Kéž zraním jen lehce
A kéž je sněžná moje nevina

 

 

v úkrytu

Lež tiše
Nekrop slovy
co horkost líně rozdmychala
Vzlétají hejna
Houpají se zámky
Svět tiše krouží

Ohořel program
dalších dnů a let
je příliv v korálovém moři
je přísvit v jantarovém teď

V deltě krve vykoupané smysly
ochutnávají bílý dech
vanutí stopu
vyplavené křivky

Lež tiše
Hejna vzlétají
Smrt neví že jsme tu
Nazí jak ryby
Vděčni životu

 

 

dvojí krajina

Stmívání vleče křídlo po hladině
Z ticha se vynořily
pleskly o ticho
cínové ploutve

Tučné stádo se pase na výšinách
Keř trnky vytepala šikmá záře
Viď že nám láska
k roštu neprohoří
Jsme svačce
Na smrt propleteni
Spi
Milenci mají víčka
aby neviděli
nevratné triky času
jenž kouzlí je
na není

Stmívání vleče křídlo po hladině
z vrb vlají bílé chomáče
Jsme tu jen napůl
Zpola v Himalajích něhy
Kloužeme po lavině nejistot

Však horolezec
nikdy nepláče

 

 

láska v Jižních Čechách

Podvečer se houpe v záclonách
Rorýsi drancují vzdušné zámky
Z osleplých hladin
hrkotá žabí smích
potoky vánků vozí netopýry
v průhledných pramicích

Dálku navlékli na osten
Šťavnaté ticho se nalilo slzami
Z úkrytu vyšlehly stuhy vůní
na stropě zabloudil polosten

Nesčítej hadí osmičky v kořenech
když nakloněná rozhledna
nám kráčí vstříc
Slyšíš popěvky cesty o nikde o nikam
a cítíš její skořicový dech?

Dřeváky klape lesní vlak
a štěstí
klidný balon luny
vyplouvá do výšek
nad potemnělý lak

 

 

u Řepických rybníků

V krajině tří hladin
slétl čas mistrál pod obzor
Membránami zašuměl nach
Žár v transu taví víčka
jas jančí v rostlinách

na pánvi poledne
vědomí dětsky dříme
a nacvičuje splývání
vdechuje jásot trávy
do níž se rozpustíme
v tom vstřícném potom

Ožehlé otázky našlapují bosky
do teplé mouky
trápení marné touhy
v živícím ohni téměř zahynou

Chladivé vodní dlaně
v nás vemnou duši bylinnou

 

 

noční proklínání

Snad je to opravdu
otázka síly
Už se zas hříšná beznaděj
bičuje v průrvě dní
lisuje steny na otázky

Tak přece končívají patetické lásky
Špehýrkou civí lehké šílenství
Zase ti píši
Už stý list
Píše jej věrná nenávist

Lákáme spolu k propadlu
i obrazy těch chvil
kdy se čas kvůli nám zastavil
a čekal
až doběhnem k dalšímu stromu
v té nekončící aleji

 

 

zapomenuta

Mrholí do rumišť
Zlověstné šepoty těkají
pod šedí víček
Za co mě opustily
kde jsou
blízké tváře
Na laně horizontu se potácí
zraněné světlo
Zas budem s Nikdyvíc
dva rabijáčtí pijáci?

Roztoužená hra záclon
mazlivá
pod tmavnoucím mramorem puklé výšky
za oknem bliká jablko
jenž dát se zbytečně toužívá

Ticho chlemtá mou samomluvu
kroky třesk skla
ztrnulost nacvičuje umírání
To nejsem já
kdo lakotí v krajině posedlé
dáváním
Mnou vzlíná vzteklý smutek
z věčného míjení
neschopnost doříct obejmout
píše dopisy
anonymním adresátům

Z čí tepny právě prýští
unavené zoufalství
čí útěk volá po spasení?

Už vždy budu zvát bratry
sestrami
bytosti v kleštích osamění

 

 

nízký tlak

U stolu setkání
zasedly křehké písničky
Skla odrážejí lampiony
z našeho starého příběhu...
nebo je to jen rozkývaný odraz
dnešních hvězd?

Déšť tiskne harfu na okno
z podlahy vyrůstá
nedozrává
klas těžký doteky
a zatímco naše ruce
zmalátněly sytou chvílí
oči se probírají kostými
zapomenutých zázraků

 

 

otci I

Dům kýl fregaty
v zelené pěně divokého chmelu
má čtyří hadí blanky
Za nimi spí ten
kterého nepotkat
je víc než osudem

Kočičí dlažbu dávno ohladil příboj
dětského bosého snění
Ať si mě nezná
Aťsi spí
Tak býváme v trpké svobodě
uvězněni
když místo lásky
zatvrzelé tajemství

Kýl domu hrne loudivou vodu
tvář tmavne
nezavolá
Nad střechami se roztančí
známá duhová kola

 

 

otci II

Hřbitov na kopci
malátný úsměv bez příčiny
louka úslužných květin
povoz věčnosti plný
rudé hlíny

Konečně spolu
Říkáš mi tajnou řečí
nesdělitelná moudra popela a vraků
a vzduch se chvěje
smíchem poťouchlým
padá k nám sarkastický potlesk ptáků

Obrostla jsem to potemnělé dítě
luby ozvučnou deskou
šípy strun
v chutích a vůních ženství
se děsy utopily
odplulo osamění
a nenávistný trn se rozpustil

Zdobím se klenoty rašení
Paprsky rozhodily po kraji
smaragdový prach
Byl bys rád
Ten starý příběh úzkosti
zabloudil v křovinách
Čas na mne obkreslil
tvou pošetilou tvář
Konečně spolu
A ty ses nezměnil
Přízrak a nesplněný slib
zelenooký zapsaný zlatem u žen
Poslušně opsaný mým genomem
přes všechny lásky
lásce strašně dlužen

 

 

narozeniny podzimu

Bokatá konvice v okně plném křídel
louhuje zašlé vzpomínky
z dřevěných hodin povívá vlahý čas
Výška i obzor zrána odběhly
přikráčel nehovorný říjen

Déšť uchopil svou silonovou přízi
sešívá světlo se zrcadly
Je odtančeno
Dýchám samotu a cosi plaše vím
Kdeco se připomíná smířením

 

 

ulice s pamětí

Bezvětří svěsilo hlavu
Tichu se chvějí prsty
Tady jsme prošíleli loučení
rozřezávali srůsty

Bylo to absurdní - žít dál
být taženi užaslou beznadějí...
S námahou vzpomínám
cos pro mě znamenal

Jen v téhle ulici
se mi prsty chvějí

 

 

osamělému příteli

Opršely povídavé noci
a ty dál soudcuješ
zápas otazníků s vykřičníky
ring vyznačený jizvami

Za křížových mlčení
zavládla oblost nesklizených plodů
Zem hlídá kukly zrna
zpomalená srdce
to tajnůstkářský smysl jsoucna
se plaše připomíná

jako tvá vlídná tvář
skropená písmem
smutné vytrvalosti

 

 

noční hlídka

Žebříček strmí k netopýřím radarům
noc přede píseň pružných lstí
hladinu rozechvívá trýzeň lapených
a tření neúnavných čelistí

Vesmírný orloj pro živé neodbíjí
matečný cizí děsivý
V ledu se oheň s hmotou svíjí
jen člověk zranitelný koncem ví -

- je to jen hra Ta s pohanskou maskou
nazývat Slunce přítelem
Nebuněčný svět (svůj strach) spoutat láskou
než si v něm provždy ustelem

 

 

splývání

Za deště střevlíci pátrají v houští
Za deště průzračním
Záclonu křižují leštěná křídla
Nevím kdo jsem
Neptám se co mi chtějí
Nehybnost mlsá vzpomínání
na zpomalený film o nebi v proměnách
Na utonulé vojsko s meči ostřice
Trochu jsem dechem
tichem nejvíce
a deštěm
Sytí mě med co s lampy stéká
víská mě vlídná hodina
Září je oblé kadeřavé
střevlíci loví v houštinách