Bereme, co je

Obal knihy Bereme, co je

Bereme, co je – román, jaro 2005 nakladatelství Věra Nosková Praha (vyprodáno)

druhé vydání - podzim 2005, nakladatelství Abonent ND Praha.

Recenze

Ukázky z druhého vydání

Z parku hejkají dutými hlasy hrdličky. Z hrnku voní melta a k ní jsem dostala sváteční koblížek. Je nedělní ráno, den po únosu, a matka s babičkou kolem mě nerozhodně krouží, zatímco děda popotahuje na štokrleti u plotny a nervácky je vybízí: Tak už himl hergot krucinál fagot spusťte!

„Hele, Pavlínko,“ začala vždy iniciativnější babička. „Abys to věděla... Musíš to vědět. I když seš eště malá holka. Ten tvuj povedenej tatínek na tebe nejspíš nechce platit, rozumíš. Poprvé se mu to nepovedlo, ale podruhý... Vodvleče tě na Slovensko!“

„Já bych se tam chtěla podívat,“ hlesla jsem.

Babičku to nevinné přiznání rozčílilo. Obličej jí ztmavl. Vytáhla mě od stolu doprostřed kuchyně jako na pranýř a hlas jí vibroval:

„Tak ty chceš na Slovensko, jo?! Mezi ty jeho parchanty! Víš, co bys tam dělala? Leda tak pásla kozy! A chodila furt za flanďákem! Víš, jak jsou ubohý?! Když si vzpomenu, jak jsem... Víš, jak...“ Babička se zalyká hořkými vzpomínkami, nejspíš na tom obávaném Slovensku cosi hrozného prožila.

Stála jsem se sklopenou hlavou a sledovala, jak z koblížku, který jsem nestačila odložit, kane na kobereček červená marmeláda. Ještě přede dvěma dny jsem nevěděla, že nějakého otce mám. Náhle se odkudsi vynořil, ale byl mi vzápětí odňat a nahrazen přídělem nenávisti a nerváctví. Padla nová slova, která se mi nikdo nenamáhal objasnit: Slovensko, flanďák, vodvleče... Jakým právem tihle lidé přeťali naši cestu za krajinami z mých snů? To oni na nás poštvali esenbáky, nijak se tím netajili. Nechala jsem sebou trpně cloumat a klíčilo ve mně pohrdání.

A tu se mi zpod čela poprvé ozval skřítek glosátor, s nímž jsem později navázala celoživotní dialog: Jenže to se nesmí, nenávidět maminku a její rodiče, připomněl.

Co cítím, to cítím, ať mě třeba utlučou, odsekla jsem.

Nemusí vědět, co cítíš, je to jen tvoje věc, poradil mi.

Na to jsem vděčně přikývla, a tak byl počat můj tichovodní život.

Ale ano, cítím dodnes, že tahle životní strategie není právě imponující. Jenže upřímný a otevřený může být nezávislý, svobodný tvor nebo naopak odsouzenec na popravišti, který už nemá co ztratit. Byla jsem pětiletá holka, do omrzení cepovaná k poslušnosti, a nacházela jsem se v obklíčení tří dospělých nerváčků, kteří se mnou nehráli poctivě. Zoufale totiž potřebovali, abych se přimkla na jejich stranu proti straně protivné. Všichni manipulanti, počínaje rodiči a konče diktátory, používají tytéž metody. Lež, vypjaté emoce, sliby, výhrůžky, očerňování nepřítele, psychologický nátlak.

Říkám nerváčkům alespoň v duchu: ráda bych poznala parchanty a ráda bych si s nimi hrála, určitě by to byla legrace pást kozy, a abyste věděli, zajímá mě, co se skrývá pod slovem flanďák. Co kdybych jim prozradila, že ten muž-otec je hodný a laskavý, jak oni nedokážou?! Křičeli by na mě pak jistě všichni tři, ve vzduchu by zasvištěly důtky a ta ohavná scéna by se táhla celé odpoledne.

Byly to přelomové dva dny. Z poslušného přičmoudlého andílka se vyloupával zraňovaný holý tvor, krab poustevníček. Pátral spěšně po dně, hledal ulity, kamínky, tvrdý materiál, aby se obalil proti nepřátelům. Ne že bych se zpětně litovala. Když nahlédneme do surovostí života, jsme mu blíž.

Důtky visely na věšáčku za dveřmi spolu s kabáty a zplihlým, jemně zatuchlým pánským županem. Snad každá rodina má někde takovou zapomenutou, neužívanou věc. Představovala jsem si, že župan je tajným pozorovatelem dění v téhle rodině a myslí si o tom své. Při vypjatých scénách jsem po něm občas nenápadně koukla. Zobrazoval stav a náladu pokračujícím plihnutím a rezignací. Důtkami babička občas pošvihávala za mými zády. Hrozně jsem se totiž loudala se snídaní a ona spěchala do fabriky, musela být u píchaček před šestou. Mučila jsem ji nerada, dodnes neumím rychle jíst. Nemohla mi navíc jídlo prostě sebrat, protože jsem byla hubená a podezíraná z hrozící tuberkulózy. Nikdy mě nakonec nešvihla, ale kdyby švihla, bylo by to snad lepší než to neurotické chvění kožených řemínků. Abych bránila stresem týrané drůbky, obrnila jsem se během jídla lhostejností a pohrdáním. Otrokářský nástroj byl prý kdysi pořízen na pejska, kterého chovali v heimat a na něhož vzpomínali s uslzeným dojetím. Proč si na milované zvíře pořídili důtky, nedokázali vysvětlit. Leccos ovšem napovídalo to věčné a rozčilující vyžadování poslušnosti.

Stojím tedy na pranýři uprostřed kuchyně a nikdo přes tu vzteklou mlhu v očích nevidí, že na kobereček stéká džem z nakousnutého koblížku. Vládne vibrující mlčení. Konečně si babička vzpomene na trumfový argument.

„Nebo tě třeba i klepne.“

„Klepne...“ opakovala jsem užasle. „Kdo?“

„Ten tvuj povedenej tatínek. Jo, klepne. Sekyrkou. A budeme mít po holčičce.“

„Proč by to dělal?“

„Ježíšmajrá, to je s tebou domluva! Nejspíš aby ušetřil, no,“ přidává se matka, které se nervácká scéna sice zajídá, ale je přesvědčena o její užitečnosti. Jak jinak holku chránit? Ať ji chrání vlastní strach.

Po letech jsem ve starých dokladech objevila mrňavou fotečku. Poznala jsem se. Byly mi na ní asi dva roky, seděla jsem obkročmo na velkém černém psovi, za mnou trčel štít neznámého domku. Na rubu bylo napsané: Pavla sediac na Duňovi. Ochtiná. Užasla jsem. Už jsem měla těch jejich tajností tak akorát, takže jsem se vzácně naštvala a přinutila vídeňskou babičku k výpovědi. Přišívala právě v komoře na prostěradlo záplatu, když jsem jí strčila fotku pod nos. Přiznala všechno. Jako by to pro ni byla úleva.

„Dobře, máš to vědět, holka nešťastná. Je to tak, jako batole jsi pobejvala asi rok s mámou na Slovensku. Ten tvůj povedenej otecko se zatím poflakoval a kurvil na vojně,“ neodpustila si.

Jednou se za námi rozjela, aby zjistila, jak žije její jediné dítě a jediná vnučka. Byla zvědavá i na exotickou spolutchyni. Propast mezi kulturami, které ženám v jejich prostředí vešly do krve, je ovšem všechny znechutila. Slovenskou babičku ničila proklamovaná bezbožnost nevesty. Opakovaně Černou růži vyzývala k návštěvě místního kostelíka, téměř se hroutila z pohoršení sousedek a kárání farára. Matka divoce a s pohrdáním návštěvu svatostánku odmítala. Slovenská babička upřednostňovala lidovou medicínu. Jednou u mě zase propukl zánět středního ucha. Řvala jsem bolestí ve dne v noci. A babička mě potají lidově léčila. Matka ji přistihla ve chvíli, kdy mi dávala pít z láhve tekutinu s žlutějším zabarvením, než mívá čaj. Babička Julie přiznala, že je to její vlastní moč, prý běžný lidový lék. Jak se měla dostat přes mé nebohé batolecí drůbky do ušní dutiny k zánětu pod skalní kostí, lidem promyšleno nebylo. Julie věřila ve fyzickou existenci a stálou přítomnost pohádkových postav. Nevyšla by večer na paseku kvůli trdlujícím vílám, v lese si dávala pozor na hejkala a u vody na skrytého vodníka. V dutinách mohutných stromů bytovali trpaslíci a čarodějnice. A co byla obyčejná léčivá moč proti víle tančící kolem půlnoci na okolních lukách nebo proti domácímu skřítkovi, který jí zašantročil brýle?

Následoval matčin hysterický záchvat, hádka a přetahování o láhev s čuránkami. Babička křičela cosi o moudrosti předků a Mína o skrblictví holých zadků. Nakonec matka sehnala lékaře, který mě z bolesti vysvobodil propíchnutím bubínku.

Těsně před odjezdem do civilizovanějších Čech přijel na opušťák krásný vojáček. Z té chvíle mám první vzpomínku svého života. Mladičký oco tancoval se mnou v náručí při cimbálovce v ochtinské krčmě na cikánské svatbě. Joj, miluju čardáš! Myslela jsem si, že si pamatuju jen nějaký sen, ale babička mi potvrdila, že to byl holý fakt. Však si pro něj ženské také došly a tu pitomou zábavu mu zatrhly.

* * * * * *

Když byl otčím ve sklepě přistižen při svém tajném hříchu, bylo mi ho děsně líto a dodnes si vyčítám, že jsem se ho nezastala. Seděl u vikslajvantového ubrusu a koukal z okna, udělanej chlap a bejvalej atlet, kterej dodnes ujde na dlaních padesát metrů, a místo toho, aby zařval jako lev a praštil pěstí do stolu, přehazoval v zubech divoce párátko a zatínal lícní svaly.

„Nebylo to poprve, žejo?“ stála nad ním matka a já si představovala v několika verzích, co by asi tak udělal, kdyby mu dala za uši.

Odpověděl jen silnějším cukáním, které mu vyšplhalo až na spánky. Babička s matkou totiž měly své chlapy a také nás, děti, pod kontrolou a šly po nás všech. Podezřívaly nás, a právem, z různých nekalostí, a my se zase více či méně zbaběle, chytře, úspěšně či s chybama snažili krejt. Tak například taťka, náš hlavní živitel, si potřeboval občas na něčem smlsnout, ale většinou nebylo na čem. Naučil se tedy chodit do sklepa na kompoty. Klidně si ho tam otevřel a vestoje, rovnou ze sklenice celý na místě zhamtal, naházel do sebe višně nebo švestky a zalil je voňavou sladkou šťávou, hladila mu drůbky podrážděné představou, že by mohl být překvapen. Jednou se to ovšem stát muselo. Objevila ho matka, už nějakou dobu jí bylo jeho tichošlápské mizení podezřelé, neboť byl naučený hlásit, kam jde a jak tam dlouho bude. Lekl se tak, že sklenici pustil.

„Co tady, prosim tě… Snad nežereš… No prosim tě, jak můžeš žrát dětem ty kompoty?! A tajně. Jak můžeš sežrat na místě celej kompot, to seš tak nenažranej?!“

V kuchyni ještě chvíli ostrým hlasem pohovořila o ubohém, tajném žraní kompotů a on pořád nic. Večer to zopakovala před babičkou a dědou: „Stál tam celej vyjevenej, kompot už měl v sobě. Kdo to jakživ viděl, žrát vestoje a ve sklepě kompoty?!“

Tchán s tchyní mu kriticky hleděli na zátylek a své týrané Míně přikyvovali. Jen ať si holka doma udělá pořádek, říkala si babička. Z televize k nám přitom promlouval devótností rozostřený hlas komentátora, který informoval únavnými frázemi o sjezdu KSČ. Celý sjezdový sál náhle nacvičeně povstal a jakoby freneticky a pak zase skandovaně tleskal, ale když kamera zabírala funkcionářské ksichty zblízka, vypadaly jako začarované, nevyjadřovaly emoci ani myšlenku. Hliněná armáda čínského císaře vypadá živěji. Šla jsem schválně vyladit obraz, abych se mohla kouknout zepředu na taťku, a vidím, že jeho obličej má tentýž neproniknutelný výraz. Jako vyřezávanej svatej nebo funkcionář na sjezdu partaje. Je to trouba, pomyslela jsem si sklesle. Dává matce celou výplatu, je rád, když mu udrolí na žiletky. Nezastala jsem se ho ale také proto, že jsem měla nejvíc másla na hlavě a kryla jsem se, jak to šlo. Zrovna jsem se totiž učila zacházet s alkoholem a ještě jsem se s tím problémem potýkala. Kradla jsem se čas od času domů nametená, proklouzla jsem jako zkušenej rozvědčík na záchod, kde jsem se tiše vyzvracela, a když po mně vypukla sháňka, klidně už jsem spala, chytře obrácená ke zdi, abych nevydechovala metabolity alkoholu do prostoru nad sebou. Byla jsem jasný, ale zatím utajený vyvrhel v rodince, kde se spotřebovaly za celý rok nejvejš dvě půllitrovky tuzemského rumu a čas od času se koupila ubohá lahvinka piva, aby bylo čím zakápnout vepřo knedlo zelo.

Za Lipkou už nebylo třeba chodit do školy pod řekou. Bydlela kousek od nás, v ulici lemující městský park. Hrozně ráda bych ji konečně navštívila, ale co jí řeknu ve dveřích? Jak se k ní budu chovat? Musím všechno důkladně promyslet, abych tu vzácnou chvíli, na niž obě roky čekáme, nezkazila. Když jsem ji zase jednou potkala a zastavily jsme se spolu, zasáhla mě nečekaně mateřskou otázkou. Alespoň mám dojem, že některé matky takové starostlivé otázky kladou:

„Holčičko, co se s tebou děje? Je všechno v pořádku?“

„Nic se neděje. Všechno je pořádku,“ odpověděla jsem nevynalézavě lehkým tónem a nervózně se uvnitř zasmála. Ono se tady pod čelem pořád něco děje, ale vyprávějte o tom na ulici, poznamenal skřet.

„Mám o tebe starost. Maluješ?“ zeptala se paní učitelka a já jsem zalhala a řekla, že ne. Lipku to ale nezastavilo.

„Co je v tobě, to se neztratí. Já v tebe pořád věřím. Poslyš, jestli chceš, přijď někdy k nám. Měla by sis už zkusit olejomalbu a pro začátek jsou nejjednodušší kytky. Máme jich na zahradě plno.“

„Děkuju za pozvání,“ řekla jsem jako tehdy na mostě. Určitě přijdu, slibovala jsem si tentokrát. Já totiž u studánky jsem a zbytečně žízní hynu, parafrázovala jsem starého dobrého básníka a zhýralce Villona.

V následujících dnech jsem na ni musela často myslet. Svíralo se mi z ní srdce, jak se praví výstižně v podřadné literatuře. Ona mi přece jen nenabízí, ona především prosí. To já ji mám obdarovat, a teď už dokonce můžu, protože nejsem jen bezbranná holka. Dozrála jsem do stavu, kdy musím a chci dávat – útěchu, pozornost, cit –, říkám si a čekám na posměch glosátora, ale můj skřet na to mlčí, což znamená, že je to fakt. Ale k Lípovům už docházela malovat jiná dívka. Menší, štíhlá a bledá, nenápadně hezká blondýnka. Byla o rok starší než já. Chodila všude sama, nikdy jsem ji neviděla s někým mluvit, usmát se. Uzamčená tvář, z níž se dala vytušit jistá ostražitost. Trochu jsem žárlila. Jak si mohou ty dvě rozumět? Prošvihla jsem svou příležitost, to bylo jisté. Ale hlavně že Lipka někoho má, že si má na kom vybít nenaplněné mateřství. Dokonce i manžel, primář Lípa, dlouhovlasou žačku rád vídal. Potkala jsem ty dva jednou na Podskalí. Kde nechali Lipku? Museli je vidět i jiní, protože zlověstnou šuškandou se ke mně donesla absurdní zpráva, že to pan primář s nemodlenkou táhne.

„Nevěřím,“ opáčila jsem rychle, když mi Monča tuhle informaci donesla. Jako názorný příklad jsem uvedla naši mírně přežitou Černou galaxii. „Mončo, my dvě o sobě víme, že jsme pořád ještě panny, chudák Irenka o to zase přišla vlastně znásilněním. Není to veselé, ale je to fakt, kterému by ve Strakonicích nikdo nevěřil. Máme docela určitě pověst jako nejpustší děvky, proč si to nepřiznat? Moje matka mi už od třinácti nadává do kurev, což je sice jiná kapitola, ale také cosi vypovídá o protikladu faktů a závistivých fantazií. Jak můžeš věřit těm sprostým tlachům?“

„Já jim taky moc nevěřím,“ ohradila se nejistě Monča. „Ale je dobré vědět, čím tohle hnízdo žije.“

Dobře. Vypravím se za Lipkou. Jednou u ní zazvonit musím, když už se tou představou obě zabýváme tři roky, rozhodla jsem a můj glosátor mě upozornil, že ten drb přece jen vyvolal určité obavy.

Zvonila jsem u dveří domku dlouho a naléhavě, ale nikdo neotvíral. S tím jsem tedy nepočítala. V otevřeném okně vedlejšího domku se zjevila zvědavá sousedka.

„Nejsou doma,“ řekla zasvěceně. „Vy ste z příbuzenstva?“

„Ne. Jen bývalá žačka paní učitelky,“ odpověděla jsem neochotně.

Tlustou padesátnici s přepálenou trvalou a pichlavýma, nedůvěřivýma očima, jednu z klepen, jimiž bylo městečko zamořené, očividně vzrušovalo, že ví o lidech v okolí mnohem víc, než oni tuší. Jen se krejte, natřásejte, mám vás prokouknutý, říká si o lidech, kteří ji sotva znají. Rozhlédla se lačně po ulici a přimhouřila krátkozraké oči, aby propátrala i okraj parku, ale nikdo zajímavý zrovna nešel.

„Nojo. Tak to má, chudák, za sebou. Ale dala jim co proto!“ povzdechla si s předstíraným soucitem.

„Kdo? A co má za sebou?“ lekla jsem se.

Žena si úleku všimla a potěšilo ji tak snadné vyvolání žádoucího efektu. Vyklonila se víc z okna a složenýma rukama podepřená prsa jí přetekla na parapet jako těsto:

„Pojďte sem blíž, ať nemusim křičet. Copak vy to nevíte? Myslela sem, že ste přišla kůliva tomu?“ Za tónem hrané účasti vyčuhovala bezostyšná zvědavost, lepkavý zájem. Dívala jsem se jí do přimhouřených očí s bezmocným vztekem. „Jó, ta vaše pani učitelka! Zatloukla si kramli nad dvéře ložnice... A asi že byla na to malování, načárala jim na ně velký rudý srdce. Sama sem to viděla. Včéra se jim na tý kramli voběsila!“

„Komu – jim?“ řekla jsem z hlubin šoku.

„Ani todle nevíte?“ zaradovala se klepna. „No přece mladej a panu primáři, né? Nejdřív mu ji vodí domů až pod nos, mladou holku, a pak se diví, že se ty dva spárečkujou. S tim mohla počítat! A stejně. Dyby se rozvedla, mohla je možná dostat i z baráku, dyť byl vlastně její, von se do něj jen přiženil...“

Odvrátila jsem se, aby baba nemohla s potěšením sledovat zásah. V parku jsem se sesula na lavičku. Vybavila se mi Lipčina bezbrannost, naivita, laskavost a potřeba lásky, kterou si vybíjela na dávno mrtvých umělcích, kdysi stejně osamělých jako ona, na neopětované příchylnosti k nadaným studentkám. Má vina byla jasná a nesmazatelná. Marně jsem si říkala, měla na mě počkat, minuly jsme se jen o pár dní. Skřítek glosátor, který mnou čím dál více prorůstá, je střízlivý ateista, nedovolí mi věřit, že se Tam jednou sejdeme. Lipka zmizela navždy, do nicoty, bez náhrady. Nic a nikdo mě neutěší.

* * * * *

Čau, tygřice! – Jo, to bych byla docela ráda. Ovšemže vím, že tohle oslovení patří do arzenálu Mikiho drobných póz a průhledných návnad.

Čau, Miki.

Pojď se mnou, holka. Ale kam? Nikam. Se mnou přece nikdy nikam nedojdeš. Bloumám si po Strakoprkoticích, koukám, pozoruju, přemejšlím… Ty máš snad někam namířeno?

Teď už nikam namířeno nemám, ale to Mikimu neřeknu. Zašla jsem jen na skok za Mončou, která má sice plytké myšlenky a ženské strategické postoje jako moje Zploditelka, ale bereme, co je, osobnosti s bohatým duševním životem, pevnými postoji, přemýšlivé a bystré bydlí zřejmě v jiných krajinách a na Monče je v této chvíli zajímavé, že si užívá s klukem, spí s ním, sexuje o sto šest a je to pro ni zřejmě už normální aktivita. Jde si za svým erotickým vyžitím bez ohledu na kypré, bílé, zřejmě tvrdě obráběné tělíčko, kterému tak snadno naskakují modřiny. Ukazuje mi je a ťuká si na čelo, když se ptám – a to tě bil? Vášeň, odbývá mě jedním slovem a směje se mi do obličeje, cení zoubky jako drobné kostky cukru, protože ona ví, prožívá, a já nevím, neboť jsem truhlík. Nemá na mě čas, chystá se na rande. Pomohla jsem jí vybrat černé krajkové kalhotky a přemluvila ji, aby si tentokrát nevyčesávala tupírovaný, vycpávaný módní drdol, ale svázala si vlasy naivní mašličkou. Jasně, zajásala, samečka je třeba dojmout náznakem bezbrannosti! Adjustovala si tvář s obrovskýma hnědýma očima, obočí připomínající zalomení dravčích křídel jí dopřávalo udivený výraz, což byly sice působivé, ale přece jen mimikry, protože Monča měla jinak starou, pragmatickou duši a celkem ničemu se nedivila. Vypadly jsme z domu a ona zamířila na chatu u Otavy, kde je očekávána rozdychtěným klukem s lahví šampusu. Nezbývalo než závidět. Kráčela jsem bezradně po Mikiho boku v chladném jarním večeru, začalo mžít.

„Trochu se teď hrabu v antický filozofii,“ spustil. „Musím přiznat, že Descartes mě zrovna nebere, ale Aristotela jsem sežral: Protože existuje kosmos a ne chaos, musí existovat řád cílů a tím i poslední cíl. To je hodno pozoru, co říkáš? Nebo: Každá změna je přechod z možnosti do uskutečnění… Rozumíš, z možnosti do uskutečnění. Dobrý, ne?“

Zastavuju se, mozek mi šrotuje, přehazuje si naservírované abstraktní téma. „Jo, už to mám,“ tvrdím po chvilce, ale lžu, téma mi ulítlo jak balonek, představila jsem si, co asi teď dělá Monča, a mozek se mi zavařil. Chybí mi systém, vyčítám si. Studuju Shopenhauera a Kierkegaarda a neznám antické filozofy! Přitom tenhle tok myšlení a představ o světě, ten odvěký spor teorií má svou chronologii, návaznost. Na jedné straně čtu bibli nebo Epos o Gilgamešovi, jenže co vím o antice? Pocítila jsem v sobě hladové prázdno a zatoužila jsem po jistém regálu v knihovně. Víš, jaký je rozdíl mezi tebou a normální, zemitou, duševně zdravou ženskou? zeptal se mě drze vnitřní skřítek a sám si odpověděl: normální holka by si řekla, že Miki je snob a žvanil, a klidně by mu vmetla do toho jeho dravčího ksichtu, aby si na ni s antickejma filozofama nevyskakoval. Zatímco ty, holčičko, cítíš křivdu a závist, neboť on tohle četl a ví, a ty jsi na tyhle pány zatím nenarazila. Unikla ti potrava pro duši, mysl, zatímco Miki ji žoviálně přežvykuje. Není to k vzteku? pochechtával se ve mně skeptik, který mi pucuje ego od balastu a prohání bičem po pláních mé duše to zvíře Sobělhaní.

Míjeli jsme nenápadné dveře oprýskaného domu a tu mi hlavou šlehl nápad. Za dveřmi se totiž skrývala takzvaná aranžovna. Suterénní kumbálek, kam jsem si chodila se starým Ambrožem pro materiál do výloh. Klíče jsem měla v kapse. Nikdy by mě nenapadlo vkročit sem, když nemusím, bylo to chaotické skladišťátko plné plakátů, papírových upoutávek a drobných konstrukcí do výloh. V rohu stál bubínek, v němž se nikdy netopilo, nebylo proč, nebylo čím. Zachrastila jsem klíči. Schováme se tu, než přestane pršet, oznámila jsem Mikimu. Ten se ovšem na rozdíl od Monči divit uměl. Vyžíval se v tom, jiskřil blaženým údivem:

„Jé, tady je papíru jako ve sběrně! Jů! Lenin před rudou vlajkou! A jak má vytrčenou bradku směrem k šťastný budoucnosti! A hele, kluci s vousama!“ Rozbaluje plakát s profily Marxe, Engelse a Lenina. „Tý vole, děduška Maróz, jolku nam priňos. To je nářez. Co tu ještě máme?! Hranaté držky milicionářů v únoru. Koukají do blba, pod lbí hlávku zelí. Aurora! Jen vystřelit. Kléma, ten starej alkoholik! A ruskej tank se šeříkama v pražskejch ulicích! Amerikány v Plzni a ve Strakonicích holt zřejmě nikdo nevyblejsknul. Jezte sýry, jsou zdravé. Fajn. Sem s nima. Soudružky u stavů v tkalcovně… aha, to je k MDŽ. Vám poděkování a lásku vám. Už si i soudružky dávají do držky.“

Chechtá se a pokřikuje, baví se skladem s primitivní komoušskou propagandou a mně je náhle stydno. To jsem krucifix nedomyslela, že si mě bude milovník prokletých básníků, zasvětitel do intelektuální vzpurnosti s tímhle sajrajtem spojovat. A přitom skutečně já, já osobně jsem tyhle plakáty bezmyšlenkovitě věšela nad komínky z vepřových konzerv a sušenky značky Duo, v trafikách nad letky a partyzánky a v zelenině nad sklenice s čalamádou. Zatímco jsem myslela na Alše, Prahu, Reverdyho a přeříkávala si Albatrose a Mršinu od Baudelaira, přitloukala jsem na plakáty z obou stran laťky a věšela je pak, lhostejná k jejich obsahu, na rybářské saturny od stropu výlohy. Byly sice trapnou, ale naprosto běžnou kulisou našich životů, stejně jako poutače s přiblblými hesly u silnic, nikdo je už dávno nečetl, nevnímal…

Jen jednou mi došlo, že jde asi o výbušný materiál. Volali ze Zeleniny na náměstí v Blatné, že se plakát s milicionáři přetočil rubem do ulice a soudruh tajemník z národního výboru zelináře chladně požádal, ať okamžitě zjedná nápravu, protože by si to mohli lidi různě vysvětlovat. Chtěli, abych tam okamžitě přijela ze Strakonic a odborně plakát obrátila. Bylo pět hodin, právě jsem se odtud vrátila. Nemám spojení, informuju znepokojeného dědka Ambrože. V prodejně by na mě museli tak tři hodiny počkat. Poté bych musela v Blatné přespat. Jenže kde? A za co? To je tedy malér, lamentoval Ambrož. Přemlouval prý zelináře, aby plakát obrátil nebo sundal, ale ten se ho nechtěl ani dotknout. Tajemník ho znechutil, vyděsil. Co kdyby soudruhy milicionáře zahliněnou zelinářskou rukou potrhal, ušpinil… Jak dokáže, že to neudělal schválně?

Ambrož byl malý, tlustý, dýchavičný šedesátník, trochu mi šéfoval a tohle prosté řemeslo mě během několika dnů naučil. Vídali jsme se tak dvakrát třikrát do týdne na pár minut. Jen jednou jsme se užili do sytosti. Při loňském měsíci zostřeného přátelství si kdosi vymyslel, že by se v sámoškách mohly uspořádat veřejné ochutnávky gruzínského čaje. Půjčili jsme si od prodavaček vařič, nakoupili voskované pohárky a Ambrož přitáhl pětilitrový hrnec. Navařili jsme gruzínský čaj, měl pěknou granátovou barvu, ale byl bez chuti a páchl starým železem, a pak jsme stáli v prodejně u kouřícího hrnce jako vyřezávané sochy. Lidé se dívali skrz nás, my skrz ně, protože věc byla jasná. Tohle si vymyslel někdo nahoře a všichni dole jsme teď za blbce. Za námi visel plakát: Gruzínci milují čaj s džemem. Zkuste si ho také zamilovat. Na pitomý čaj bylo té lásky opravdu hodně. Konečně přišel první ochutnávač, cikáně v punčocháčích naruby a bez bot. Nalili jsme mu temně rudou tekutinu a rozmíchali v ní lžičku jahodového džemu. Za chvíli se k nám začala stahovat parta cikáňat a jen co vypila pohár, natahovala tlapky pro další.

„Ty děcka se z toho počůrají. A co. Řeknu nahoře, že lidi měli o akci zájem, a nebudu lhát,“ uchechtl se Ambrož.

Pane bože, který nejsi nebo možná jsi, člověk se musí trochu jistit, dej, ať sem nepřijde někdo z mých bývalých spolužáků, přátel… Přísná, tělnatá prodavačka se k nám přidala, aby hlídala a trochu krotila jásající, pokřikující děti. Všichni dohromady jsme překáželi nakupujícím, kteří nás ohleduplně ignorovali. Takový tyátr! Gruzínci milují čaj. Jenže co je nám do toho?

„Skočím do hospody pro lahvinku. Zatím tady zatop, ju?“ poručil Miki a podal mi sirky.

Vybrala jsem na podpal plakáty pomuchlané, ušpiněné. Bubínek je zhltl během několika vteřin a žádal si další. Natrhala jsem mu do otevřených hladových dvířek pár kartonových krabic. Miki se vrátil, zamával vítězně litrovkou červeného a zamnul si ruce. Pak sroloval několik Leninů a podal mi je. Vyštrachal v haldách papírů dvě přepravky a vysypal z nich obsah. Sedli jsme si na ně ke kamnům a pokračovali s pyromanskou jiskrou v oku.

„Antoníne, topiči elektrárenský, do bubínku přilož,“ pochechtával se při parafrázování Wolkerovy Balady o očích topičových a podal mi další šikovně poskládaný balíček s útokem na Zimní palác. Rudá hubička malých kamen sálala, oheň se pásl na kvalitním papíře. Popíjeli jsme víno, bylo nám teplo a veselo. Brzy jsem pochopila, že v kamnech zmaříme pár metráků propagačního materiálu. Že se Miki nehodlá zastavit, dokud tohle doupě nevyčistí. A mě ani nenapadne, abych ho napomenula, zarazila! Jasně že mě pak z práce vyhodí. Konečně! Možná že to dají esenbákům. Toužím s nezbytnou dávkou zaháněných obav po takovém průšvihu, prahnu po vzpouře jako astmatik po vzduchu. Strkám do kamen roličku přimhouřených Stalinů za to, že jsem v pěti letech zpívala budovatelské písně v souboru kapitána Jaroše. Láduju kamna hrdinnou Rudou armádou za „krvavé řeky a bohatýry“, gerojskou píseň, co ji do nás, holčiček, ládoval svazák a sbormistr Kuklík, který málem zničil nymfičku Libušku, když neměla svědky na jeho čokoládou potažený penis. Hoř, Lenine, hoř, svá očička umoř za to, že Zploditelka nahnala do farizejské partaje taťku a já mu pak ze soucitu kreslila do sešitku lžizprávy o výsledcích brigády socialistické práce. Jakýkoliv průšvih beru za tohle opojení. Pohrdám vámi, soudruzi, falešní, nechutní, zákeřní, všemocní. Pálím svůj strach z toho, že mi zavaříte budoucnost, že chcete mou nevolnickou loajalitu, strach z vašich odporných fízláckých kádrových materiálů, které si o mně píšete, pálím hnus z toho, že nás věčně posuzujete a sledujete, parchanti mizerní, vyžraní! A tohle už říkám nahlas a Miki se baví.

„Nebudeš mít průšvih?“ ptá se ale najednou.

Nechápu. On nechápe! Miki je na štíru s realitou. Ovíněný, rozjařený, hledí zblízka do kamen a rudé odlesky ďábelsky prosvětlují jeho tvář, plamínky mu hopsají v očích a Miki se šklíbí, ukazuje mezírku uprostřed horních zubů, zúžené oči se mu navzdory sálavému teplu chladně lesknou jako střípky černého skla. Miki se může do sytosti posmívat. Nevěší plakáty s alkoholiky a syfilitiky s krví na rukách po výlohách.

Z nevinného Pojď se ohřát! se vyklubal večer zasvěcení, prozření v prachu a špíně, mezi papírovými ksichty masových vrahů za hučení ohně, který vyplazoval z otevřených dvířek dychtivé čertí jazyky: živý oheň, pracovitý žrout, nekompromisní popravčí. Ten večer jsem se poprvé dozvěděla podrobnosti o politických procesech, Gulazích, komunistických koncentrácích, o milionech zavřených a týraných, o hladomorech na Ukrajině, o prolhaných a cynických vládcích, kralujících ve všech zemích, kde „zvítězil pracující lid“. Leccos jsem už dávno tušila, něco málo věděla, nenávist a nechuť k nim mi naroubovalo pozorování okolí a lidských osudů, jejich trapná, jásavá, vlezlá propaganda v médiích, evidentní lži a manipulace, strach lidí z rudé vrchnosti, ale to bylo spíš roztříštěné tušení. Musela jsem už jednou konečně vyslechnout ucelenou zprávu o životě, který žijeme uprostřed monstrózní lži, pravdu o nedávné a tajené historii plné bezpráví a zmařených lidských životů. Ďábel Miki mi zanášel do duše kal, který z ní už nikdy nezmizí, a uchechtl se pokaždé, když jsem zvolala: To není možné! Tomu nevěřím! Odkud to máš?! A podal mi vždycky láhev, abych další porci té nesnesitelné pravdy spláchla.

„Odkud to mám? Poslouchám Svobodnou Evropu. Čtu starší věci. Chodím tajně na anglinu k lejdy Přibylové, co ji komouši málem utejrali ve vězení za to, že tlumočila Amíkům, když osvobodili Strakonice, a oni si ji pak vzali na ambasádu… Zajímám se.“

Bubínek se rozžhavil stejně jako naše tváře prokrvené teplem, červeným vínem a rozhořčením, zmlkli jsme a poslouchali hukot živlu. Pak se na mě Miki úkosem podíval a zakroutil hlavou:

„Co ti to tu povídám za příšernosti místo toho, abych tě líbal? To jsem vůl.“

Ale věc byla vykonána, moje příchylnost k radostem života se válela na betonové podlaze zrasována krutými skutečnostmi. Jak s touhle náloží mám dál žít? ptala jsem se a do očí se mi draly vzteklé slzy. Přiloudala se půlnoc. Nad spícími Strakonicemi se zastavilo a páslo na našich temných osudech hejno potrhaných mračen a okousaný měsíc bloudil mezi těmi cáry, lampář na rumišti světa.

„Je mi ze všeho na blití,“ řekl starým hlasem Miki, a tak jsme vypadli z kumbálu. Na betonové podlaze jančila myš připravená o hnízdo, já šla domů a Miki se šel dorazit do Hradního sklípku.

Monča si v tu chvíli nesla domů své vydováděné bílé tělo zesládlé endorfiny a rozjařené šampaňským. To je život! libovala si. To je život.

* * * * *

Primářka mě znejistila, otrávila úsečností, rozrušila útočnou žlutí vlasů. Loudám se na pokoj z vyšetření v pochmurné náladě. Nemám dar být lidem sympatická. Co dělám špatně? Naondulovaná blondýna kolem padesátky si nejdřív vyslechla můj příběh. Čárala si přitom do notesu ornamenty, občas ke mně ostře vzhlédla a její pohled říkal: Ale! Že by? No to snad ne! Nesmím se tím nechat zmást. Co já vím o psychiatrických tricích? říkala jsem si a sypala ze sebe stokrát uvnitř převyprávěné křivdy a pocity marnosti, osamělosti: Ona mě tenkrát... Dlouhý nůž mezi lopatky... Říkala, že můj táta byl... Nedala mi dopisy!… Ano. Nenávist? To snad… Moje vina? Co to melu? Proč všechno zní tak vymyšleně? Přiměla mě vyprávět o trápeních a já vypustila všechnu zvěř ze svých klecí. Uculuje se nade mnou, odfrkává pohoršením, má mě prokouknutou, takových fracků už viděla! Příběh, i ten můj, se dá interpretovat různě, dokonce s opačným znaménkem. Přečetla jsem tisíce knih, vím, jak se to má s příběhy. Jsou materiálem, přes nějž vidíme, hodnotíme, obviňujeme a usvědčujeme svět, pohráváme si, pátráme, pravdu a fikci skládáme do mozaiky. Vnímám svůj příběh málem jako tragédii, ale zvenčí možná vypadá jako fraška. Náhle mi došlo, že mi na matce a bývalém domově vlastně nezáleží. Staré křivdy jsou mi lhostejné. Chci žít naplno v téhle chvíli a v té následující a další... Jít jinam, dál, najít si svět, kam patřím. Jsem přece zdravá, půvabná, mladá, bystrá a dychtivá. Nebo ne? No to je nářez, uculujeme se s glosátorem, a to poznání mi srší v očích jako vánoční prskavka. Kde se to ve mně bere?! Jedno je jisté, řeči o matce mě už nudí. Doktorka mi zapíchla do očí trny svého znechuceného pohledu:

„Slečno, měla bych vám asi říct, že na stejné téma jsem už měla rozhovor s vaší matkou. A musím přiznat, že je mi bližší její interpretace.“

Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

„Možná že s vaší matkou víc cítím, protože jsem sama matka,“ pokrčila primářka rameny.

„Není to trochu neprofesionální přístup?“ řekla jsem mírně. Věděla jsem, že ji ta poznámka parádně nadzvedne, ale nemohla jsem si pomoct.

„A víte co?!“ sekla tenkým břitvičkovým hlasem. „Mám ze všeho pocit, že jste spíš excentrická a egoistická než trpící a nemocná. No ale když už vás tu jednou máme, pokusíme se váš problém nějak vyřešit. Jenže opravdu nevím, jakou vám mám napsat diagnózu. Spíte dobře? Chutná vám? Pseudohalucinace zmizely? No tak vidíte. A test ukázal, že vám nechybí jistá, jistá… no… Prostě jste za sebe plně odpovědná. “

Váhavě jsem přikyvovala. Vyhodí mě z bezpečného kouta s tím, že jsem simulant? Skutečně, cítila jsem se už dobře. Měla jsem sice přirozené obavy z budoucnosti, ale přehnaná úzkost, slzení, zmatek v mysli i sluchové halucinace zmizely.

Kostliví nešťastníci za ostnatým plotem koncentračního tábora. Popravy. Řev povelů. Oběšenci. Střelba do bezmocných chudáků s vykopanou jámou za nimi. Vojenské noční přehlídky s hořícími loučemi. Sestřih dokumentů předváděl na černobílé televizní obrazovce hrůzy poslední světové války. K dupajícím holínkám se přidala schizofrenička Zuzana, hubená studentka s plochým hrudníčkem a mikádem zplihlým v unavených, rovných pramenech. Nedávná premiantka gymplu v Písku pochodovala vehementně před obrazovkou, mrskala do výše nohama jako ti vojáci a velela si německými skřeky. Babky to rušivě nevnímaly, koňské dávky sedativ jim uzmuly citlivost, smyslovou vzrušivost, povahu, živou tvář. Ovšem neurotička Alice Stříbrná se chvěla a choulila do sebe. Blázinec v blázinci. Vlítla jsem do sesterny. Udělají něco s tou televizí? Myslí si snad, že k terapii magorů patří sledování dokumentů z války? Jak se ten krám vypíná?!

„Naše pacientky sotva něco vzruší,“ opáčila s nádechem profesionální ironie sestra a potáhla ležérně z cigarety. „A sledování televize máme v denním programu. I pacient na psychiatrii má nárok na to být informován a vzděláván. Stěžujte si při vizitě paní primářce. Já s tím nic nenadělám.“

Soudružce primářce?! Té mrše proradné, studené! Vrátila jsem se k hrůzostrašné bedně. Válka končila, rozvaleným Berlínem se klátili hladoví a vyčerpaní ubožáci, z krytů vylézali s rukama nad hlavou zlomení poraženci. Před nimi dupala a mrskala nožkama Zuzka a řvala na nás: Halt´s maul! Halt´s maul! Našly jsme s paní Stříbrnou vypínač a televize zešedla, oněměla. Zuzanka se zastavila v nakročení, unaveně došlápla a sedla si.

Po obědě jsem zase usnula, polosvlečená, poněkud otrávená polovojenským režimem dne. Spánek pacientů měly ovšem sestry v oblibě, kdo spí, neblbne a nepřidělává práci. Probudila jsem se po půl hodině zlehka a rychle, jako bych se po skoku do vody vynesla plavně na hladinu s plícemi plnými zadrženého vzduchu. Zavřená víčka prozařovalo slunce, sluneční jas mi prohnal hlavou stádečko příjemných obrazů. Než jsem ale stačila otevřít oči, zaslechla jsem vdech a výdech a vzápětí povzdech příliš blízko u mé hlavy.

U postele mi klečel chlap. Klečel! Jako věřící v kostele. Panebože, co je zas tohle?! Zírala jsem nechápavě z vysoké nemocniční postele na miminkovské vlasy na temeni předznamenávající budoucí pleš. Zvedl ke mně oči potažené slídou vláhy, černé, úzké, opalizující. Pak sáhl po mé ruce a procítěně políbil její hřbet. I pro divadlo by to bylo moc teatrální. Probrala jsem se s poznáním, že mě přišel navštívit Miki. Zasvětitel do vzpurné poezie a duševní paskřivec. Hysterik hrající přesvědčivě scény života, výstupy matoucí tím, že se jevily živější než život sám. Agresivní alkoholik. Prohlížel si klidně mou nekontrolovanou tvář ve chvíli spánku, sledoval mě – bezbrannou, důvěřivě ponořenou do intimity snů v bezpečném koutě, kam jsem se uchýlila a utekla také před ním. Našel si mě jako stopující vlk, pronikl za mnou nepozorován do doupěte. A teď mě hladil láskyplně očima a nechal si prosáknout do tváře otázku: můžeš mi odpustit? Dívali jsme se na sebe nekonečné dvě minuty, což ještě vystupňovalo teatrálnost chvíle.

„Mám matnou vzpomínku, že jsem se k tobě v jisté chvíli nezachoval pěkně,“ připomněl eufemisticky ten pokus o zabití a diskrétně si odkašlal. „Přišel jsem si vyprosit tvé odpuštění,“ pokračoval jasnějším hlasem.

„Vstaň, prosím tě,“ vzpamatovala jsem se. Také můj hlas zněl zastřeně, nejspíš po spánku.

„Nevstanu, dokud mi neodpustíš,“ zahuhlal a sklopil hlavu.

Na hřbet ruky mi stekla mužská slza. Co když se v něm skutečně hnulo svědomí? namlouvala mi moje osamělost, která prahla po blízké duši ber kde ber. Do pokoje nakoukla sestra s těžkým obličejem, a když viděla to dopuštění, významně na mě mrkla a zaťukala si na čelo. Usmála jsem se a Miki, který neznal příčinu toho úsměvu, pookřál, neboť si pomyslel, že má vyhráno. Přikývla jsem a vykroutila ruku z jeho dlaní. Odpustila jsem mu pro tu chvíli vlastně jen proto, aby už neklečel, pohled na jeho budoucí plešku mě přiváděl do rozpaků. Zapůsobilo také kouzlo nechtěného. Ťukání na čelo v blázinci v narážce na chování návštěvy, která oficiálně duševně nemocná není, pokoj plný slunce a nasycenost spánkem, to všechno se slilo do pocitu, že celkem o nic nejde, alespoň teď ne, v této bizarní chvíli. Naše chybné reakce a rozhodnutí má občas na svědomí konkrétní, zvláštní chvíle, vytvořená konstelací vůní, barev, tepla, světla nebo tmy, ticha či jistých zvuků a pestrých asociací, mihnoucích se vzpomínek. Taková jedinečná, plně prožívaná, zpomalená chvíle má za následek stav duše, který rozmarně a bez rozmyslu jedná za nás. Jenže ty konce…

Miki mě vytáhl do klášterního parku a v plnokrevném teplém odpoledni do mě vynalézavě hučel. Usmyslel si, že budeme bydlet spolu, hodlal sehnat kdesi jaksi podnájem, ví, že beze mne už nechce žít, jsem jeho mihulka, rimbaudka, svobodná kočka a tak vůbec. Budu psát básně a on založí divadlo poezie, budeme spolu chodit malovat, staneme se spiklenci ve světě stupidních měšťáků a přízemních břicháčů. Utahal mě jako vždycky, po dvou hodinách jsem mu mávala od vrat s úlevou, že mizí do fialového stmívání. Zbyl po něm ale pocit, že mi někdo chce pomoci udělat něco s mým životem, že už nejsem dočista sama, a kdybych to chtěla risknout…

„Máte návštěvu,“ přišla mi osobně oznámit primářka. „Přijela za vámi maminka,“ řekla schválně měkce, neboť to slovo je posvátné, nedotknutelné, konejšivé. Maminka je kdosi hned po Bohu, který ovšemže neexistuje. Bůh údajně stvořil prvního člověka, potažmo lidstvo a maminky zase dávají život jednotlivcům.

„Já ji nepřijmu,“ řekla jsem, když jsem zvládla leknutí. Nepočítala jsem s tím, že se jí ještě někdy ocitnu tváří v tvář. Skončila jsem s ní přece! Co je tohle za frašku?!

„Já ji nepřijmu!“ spráskla ruce primářka. „A vy jste nějaká hraběnka na zámku nebo co?“ Skutečně se naštvala a práskla dveřmi. Co se teď bude dít? Vnitřnosti mi zeslábly. V hlavě mi pulsoval obsedantní výkřik: tohle mi neměli dělat! Tohle ne! Neměli, neměli… Ještě nedávno jsem cítila, že je mi Zploditelka lhostejná. Dobře, zdá se, že to bylo jen zbožné přání. Není tomu tak. Jsem jí poškozená, zraněná, a co když navždycky? Kdy tomu bude konec? Kdy mě karikatura matky přestane strašit, tejrat? Ta osoba má moc rozervat mi duši dynamitem, kdykoliv ji uvidím, uslyším. Hleděla jsem fascinovaně na dveře, které se váhavě otevíraly, zatímco napětí stoupalo. Kdo nebo co se objeví? Ztělesněný skřet z mé hlavy? Neviditelné tajemství, náznak budoucího nebytí?

V tuhém baloňáku a s tuhou trvalicí na hlavě se mezi dveřmi zjevila ta, jež mě kdysi živila ve svých útrobách a vrhla do světa, osoba s ublíženýma, pichlavýma očima, a šoupala se opatrně po nablýskaném linoleu v květovaných návlecích k mé posteli. Ve své zavalitosti a se svými bradami byla podobná dobračkám. Obyčejná vykrmená panímáma, kterou si jako blázen démonizuju, neboť jsem jistě trochu přepjatá, musím být, jinak bych nevedla tak nenormální život. Překvapilo mě, jak vypadá bezbranně. Poprvé jsem si uvědomila, že ji můj útěk z domova zasáhl. A co když změnil?! Vlastně už to je úžasný, že za mnou přijela! V další vteřině se mi v mysli mihl obraz, jak si padáme do náruče a říkáme cosi na usmířenou. Za tenhle veletoč z úzkosti do naděje mohlo předchozí vypětí. Pod tlakem zjančených emocí skřípaly v mé hlavě popletené housle. Skřítek zalezl až někam k mozkovému kmeni. No a co! Normálně ji obejmu a všechno se tím změní. Jenže jak to provést? Vždycky jsme se vzájemnému doteku vyhýbaly. Třeba by stačilo jen trochu vřelosti, pochopení! A co když je to, co jsme spolu zatím protrpěly, jen výsledkem monstrózního nedorozumění?

„Ty si tedy dopadla,“ vzdychla a položila na noční stolek sáček s pomeranči.

„Hmmm,“ připustila jsem smířlivě, protože to byla koneckonců pravda.

„Bylo ti to zapotřebí? Dělat nám takovou vostudu! Kdekdo se tim ve městě baví.“

Musím být opatrná, nesmím nic zkazit. To jsou jen takové ty řeči. Ostatně já jsem škodolibostí městečka trpěla, proč by jí neměla trpět ona?

„Lidi jsou blbí, vždyť víš,“ řekla jsem schválně vágní, oblíbenou větu. Na tom bychom se přece mohly shodnout. Každý přece ochotně přijme představu, že ti ostatní jsou jaksi nedostačiví. Už proto, že do složitosti našich duší a životů nemají šanci vidět, ale jen když o nás žvaní! Matka však na tuhle strunu vyladěna nebyla.

„Já bych věděla, kdo je blbej! Ale lidi to nejsou. Ty jen mají voči k vidění a pusu k mluvení.“

Aha, opět jeden z těch myšlenkových prefabrikátů. Co se dá na takový žvást odpovědět?! Pomalu se zase rozpaluju, ale pak si připomenu, nejde přece o souboj. Chci se Zploditelkou uzavřít smír.

„Nemůžeme se na ty drbny vykašlat?“ říkám mírně. „Jde přece o nás dvě!“

„Právě,“ souhlasí vzácně matka. „Hele, řeknu ti to na rovinu. Pani primářka do mě hučí, abych tě vzala zpátky domů. Že prej mají za povinnost se postarat taky trochu o budoucnost těch pacientů, zvlášť když nemaj kam jít. Na ulici blázna nevyženou, to by to vypadalo! Tak dobře. Můžeš s náma zase bydlet. Když budeš ovšem sekat dobrotu!“

„Sekat dobrotu…“ opakuju nevěřícně. Za ty dva nekonečné měsíce jsem jejímu slovníku odvykla.

„No snad ještě víš, jak se chová slušná holka! Žádný tahání s chlapama po nocích. Vrátíš se holt do fabriky, když zatim nic lepšího nemáš... Ale plat si nechávej rači u mě, ať ho nerozfofruješ za voloviny. Chystala bych ti z těch peněz pomalu výbavu. Nemysli si, já nemam nic proti tomu, když si najdeš časem slušnýho chlapce, kerej umí máknout. Postavíte si svépomocí a jdi si do svýho.“

Zamlela jsem sebou, jako by na mně vyrašila kopřivka. Matce to neuniklo a její hlas zřežavěl:

„No a co bys tak jinýho asi chtěla? Jaký extrabuřty? Dyť lidi takle žijou a jsou spokojený a... duševně normální.“

Kdybychom se v životě náhodně setkaly jako cizí osoby, nestály bychom jedna druhé za zájem. Věnovaly bychom si jen lhostejný pohled. Udělat z nás matku s dcerou byl od náhody a od přírody zlomyslný vtip.

„Já ti taky vylíčím představu našeho soužití. Snaž se mě pochopit a přijmi to, prosím tě, věcně. Vycházím z předpokladu, že jsme si všichni rovni, a za druhé, že soužití vyžaduje dost tolerance.“

Sklopila oči, aby se nemusela na rozumbradku dívat. Takovéhle řeči jí šly na nervy. Na co si to hraje, nýmand jeden? Pochopit! Přijmout věcně! Jsme si rovni! Tolerance! Vždyť pravda je jediná, a sice, že je zavřená v blázinci a nemá se kam vrtnout, takže je prostě v prdeli. Alespoň jednou kdyby řekla: Mámo, máš pravdu. Místo toho se naparuje a kecá, kecá... Jako kdysi ten tlučhuba Janek.

„...vrátila bych se domů, kdybys mi přestala vyčítat, posmívat se, poroučet a nadávat. Žila bych si podle svého a ty bys to respektovala zrovna tak, jako já respektuju tvůj životní styl. (Panebože, co to melu? Neumím s ní lidsky mluvit? Proč nazývám její mrcasení životním stylem? Proč mluvím o respektování, když jen chci, aby mi dala pokoj?) Může se ale stát ještě jedna věc,“ dodala jsem o poznání tišeji s vědomím, že prozrazuju neopatrně svůj zranitelný sen. „Je tu trocha naděje, že bych se dostala na vysokou. Bylo by mi milé, kdybych měla kam jezdit... Jinak, samozřejmě, bych si našla v Praze nějakou práci, aby vás moje studia nic nestála.“

Matka se nervózně ušklíbla.

„No dobře,“ ozvala se po chvilce upjatě. „Já trvam na svym. Jestli chceš domů, tak jen jako pořádná ženská. Zatím si ale nech poštu posílat do blázince nebo kde to vlastně budeš,“ řekla s úšklebkem a podala mi rozlepený dopis.

„Už ti stejně zbejvá jen kriminál,“ řekla od dveří místo pozdravu.

Podívala jsem se na obálku s razítkem Filozofické fakulty. Zlé tušení mi rozbušilo srdce. Samozřejmě, že to bylo pozvání na přijímačky. Poslané ovšem už před měsícem a do někdejšího domova. Konaly se předevčírem. Vyšla jsem na chodbu. Na jejím konci stála matka s primářkou, brebentily, vyzařovaly z nich vzájemné sympatie. Podlomily se mi nohy a svezla jsem se podél zdi do dřepu. Zachvátil mě třas. V hlavě mi vybuchoval zoufalý smích. Seběhly se ke mně dvě sestry a pomohly mi na postel. Pak se nade mnou sklonila falešná tvář primářky a ostře rudými ústy řekla:

„Je to jen hysterický záchvat.“

Upřeně jsem sledovala ty nelítostné úzké rty pomazané barvou čerstvé krve. Otevíraly se a leskly příliš blízko, za nimi tlamka predátora. Zase v tom lítám. Ty fúrie mě vždycky nakonec dostanou! Odhalily mi bok a píchly injekci. Propadla jsem se bezmocně do drogového spánku.

* * * * *

Vlak zastavil v cíli. Sestupuju váhavě po krkolomných schůdcích a rozhlížím se po peróně. Kde je? Kdo to je? Polední červnové slunce ohřálo kolejnice, nádražní budovu, rozechvělo vzduch a zvýraznilo barvy. Z teplé pícky nadějného dne prýští vůně dřeva z blízké pily, zalesněné kopce, vysoké a natěsnané, obstoupily lidská obydlí, vane z nich pryskyřičný dech. Nad nimi plachtí pod kupou našlehaného mraku velký dravec, jako v mých dávných snech. Světlo bodá po probděné noci do očí.

Předchozí noc vyplnila sladká trýzeň nesplnitelných snů, opojení z neviděné noční krajiny. Hluk vlaku skrýval výkřiky unášených, neklidné sny, tajené vášně, starosti pasažérů blikaly v jejich ztlumených mozcích na svahu polobdění a přerývaného usínání. Vlak mě rytmicky a hlučně nocí unášel k novému, neznámému, nepředstavitelnému životu. Loupežnický hvizd rychlíku zažehoval prudce euforii, hnal mi do očí užaslé slzy. Těch nocí, kdy jsem vykloněná z okna žlutého domu pod městským lesem čekala na hvizd nočního vlaku, který pokaždé ťal touhou po jiném světě jako důtky záda trestaného… Na co jsem tak dlouho čekala? Trčela jsem v bláznivém, neradostném hnízdě, aniž jsem věděla, že stačí pár prvních odvážných kroků a pak už se mě ujme cesta a sama mě povede a bude se bavit na rozcestích mým rozhodováním. Život je zábava, radost a hra. Výzva schopnostem, inteligenci a vášni. Kéž bych si to zapamatovala, kéž bych to takhle cítila i později! Jakápak trápení, když je možné změnit svůj život? Prostě se přemístit jinam a začít znovu v jiné krajině, s jinými lidmi, s novými touhami a sny. Čechovův Černý mnich hlásá přitažlivé teze, které je ovšem nutno ověřit, vypozorovat ve vlastních prožitcích: „Copak radost je nadpřirozený pocit? Copak nemá být normálním stavem člověka? Čím výše je člověk v rozumovém a mravním vývoji, tím je svobodnější, tím více spokojenosti mu poskytuje život.“

Stojím na peróně nádraží obce Ochtiná. Rozjařena faktem, že ta velká vesnice, kde mám genetické kořeny v jakési mně neznámé rodině, skutečně existuje, vždyť na nádražní budově se rozpíná její jméno a to jméno vykřikuje i průvodčí. V truhlících v ohnivých barvách plápolají muškáty. Pár starších ženských, poklidných a důstojných, má na sobě místní kroj. Jedné z nich blikne v očích poznání. Náhle se ke mně vrhá a svírá mě do náruče.

„Pavlínka, jój, ak se mu podobáš! Ako se lem podobáš môjmu Janovi! Vitaj, dievka mojä, vitaj.“

Kufr a taška mi sjíždí na zem. Nechávám se objímat a líbat na tváře a duše mi měkne jako tvaroh. Matka mého otce! Babička vytahuje z tašky prostěradlo, rozprostírá ho na lavičku a zdvihá na něj můj kufr. Fascinovaně hltám její podobu, pohyby, radostně žasnu nad její samozřejmou existencí. Svázala kufr do rance a přehazuje si ho rutinně na záda. Propuká vášnivý spor, nechci jí dovolit, aby nesla mé zavazadlo, přetahujeme se o ranec, jenže mám se prát s uslzenou babičkou? Jsem po cestě zesláblá, hladová a rozlámaná, zápas o batožinu prohrávám. Každou chvíli si otírá mokré oči kapesníkem s pomněnkami – pomněnky, její poctivá tvář, komíhání široké sukně na vrstvách spodniček, maličko křivé nohy – každý detail se mi vrývá do paměti, ale hlavně to, jak opakuje v různých obměnách, som tak rada, že si tu. Keby ťe mohol pozrieť môj Janýšok. Jój, akie si peknye dievšä. Ak se mu lem podobáš! Kráčíme alejí do vesnice a potkáváme chlapíka s kosou. Ta je Janová! vykřikne nade mnou hospodář a bozká mě nadšeně na tváře. Jój, ak se mu podobá! Klopím oči hanbou, že o dvě generace starší osoba nese můj kufor, ale mužský to zjevně nevnímá, nevidí, nesoudí mě. Blouznivě se usmívá a hltá mou tvář, hledá v ní rysy mrtvého. Mám v hlavě a hrudníku rozechvělé struny, pomalu vylaďované na koncert netušených zážitků, neboť je jisté, že tady v kopcích bude všechno obráceně, jako v nějaké bláznivé pohádce. Podoba s bájným otcem, která mě do nynějška znevýhodňovala, stavěla na pranýř, obviňovala z děděných neřestí, se tady stává oslavou, radostí. V mé minulosti byl odnepaměti neznámý Janek nenáviděn, vysmíván, pohrdán, tady je milován a já s ním, protože jsem náhodou zdědila jeho podobu, povahu, nadání a skrytou vášnivost, pane Dawkinsi, což je pěkná ukázka genetického egoismu, protože co kdybych se nedejbože podobala Černé růži? Nebo ješitnému a přitom intelektově nedostačivému vídeňskému dědečkovi?! A co když se mi jednou narodí dcerka podobná mé matce? Strčím ji do ústavu? Genetická hra, ten míchací tyglík přírody, je mi však zatím nakloněna.

Kráčím vedle mamičky mého otce, která nám ovšem podobná není, má trochu vykulené, bledé oči, je tělnatá a malá. Sukně s vrstvami spodniček jí dosahuje jen do půlky kolen, zdobí ji šněrování, knoflíčky, nabírání, kraječky, sundává si z hlavy, s povzdechem, že je bars horúco, černý, šedobíle květovaný šátek. Na hlavě má stočený cop jako korunku, jako spícího hada. Had má sytě hnědou barvu se stříbrným krumplováním. Konečně se proberu z toho bděného snu a dokážu ji spontánně obejmout. Babičko, jsem tak ráda…, nedopovím a obě zaslzíme, jak jinak, je to jako ve filmu a vnitřní skřet, otřesen tou povodní emocí, se mi posmívá: marné je toto pozdní bulení. Měla jsi přijet před rokem, dokud ještě žil.

Vesnice se táhne do kopce, v tomhle kraji je rovinka vzácná, i pole, zahrady a horské louky šplhají vzhůru a jinde zase sestupují, je to kraj, který popohání srdce a učí pracovat s dechem. Domky hledí do ulice úzkými štíty, ale protahují se jako dlouhé štangle dozadu k navazujícím chlívkům podél dvorku s kadibudkou do zahrad se včelíny. Zahrady ústí do políček. Bují na nich bramborová nať, plazí se tykev a po tyčích šplhají fazole. Na plůtcích předzahrádek se suší vyprané běhouny domácí výroby z pestrých proužků. Do centrální ulice ústí nenápadné cesty vyšlapané mezi domky. Z jedné se vynořila drobná žena celá v černém, s vějíři vrásek rámujících šťastný úsměv. Jde zvolna k nám a hltá mě očima. Bere mou ruku do horkých malých dlaní a očima se dorozumívá s babičkou. Julča, je to Pavla, hej? Julie přikyvuje. A ženin hřejivý pohled mě zalévá do teplého vosku. To je teta Zuzka, vieš? Viem. Neboť mi naskočí obraz nočního obýváku s vídeňskou babičkou šedivou dlouhým bděním, podává mi dopis od jakési Zuzky o otcově třídenním umírání, vdechuju s námahou řídký vzduch v kleci s drátěným Švejkem, babiččina ruka se chvěje a z cizího písma jde strach…

Suneme se do nekonečného vrchu dál a výš a z domků a postranních cest vybíhají další ženy jako černí pavoučci, kteří čekali na kořist. Dotkla jsem se jejich sítě a ony se ke mně dychtivě sbíhají, objímají mě, líbají a znovu a znovu potvrzují mou podobu s otcem. Začínám chápat, že Jano byl oblíben, ba dokonce milován. Náš průvod sílí, roste, ženy podobné plačkám z filmu Řek Zorba švitoří měkkým východoslovenským nářečím, téměř jim nerozumím, ale obalují mě důvěrnou mateřskou něhou jako medem, bzučí, jejich řeč zpívá v neobvyklých melodiích, berou mě za ruce a dělají mi suchými teplými prsty na čele křížky, tu se k nim pokaždé sehnu, aby na mě dosáhly, neboť jsou maličké, udřené, umenšené předčasným stářím. Na samém vrchu nad vesnicí je cintorín, cíl našeho průvodu. Ženy mě dovedly k hrobu bez náhrobní desky, jen s křížem stlučeným ze dvou kůlů.

„Jano, Pavlínka ti prišla,“ řekla tomu kříži měkce babička.

Kopeček rudé hlíny zavalený květinami. Rostou na něm natěsno a v půvabném chaosu a v mezerách mezi nimi se ve vázách čepejří další kytky, natrhané na zahrádkách. Ženy diskrétně poodstoupily a nasvítily působivý obraz měkkým světlem zjihlých pohledů. Kolem se dmou vysoké kopce porostlé polodivokými lesy, vydechují páru a kyslík, z domků pod námi poštěkává pes a kejhají husy. Co teď? Vlastně jsem si nikdy nepředstavovala, že zbytky otcova těla doslova hnijí v hrobě. Ukládání lidských těl do země je barbarství, rozklad biologické matérie je přece neestetický, nechutný, v rakvi navíc pomalý. Snažila jsem se nepředstavovat si, jak pouhé dva metry pod mýma nohama ten kdysi pěkný mužský vypadá. Stálo mě to dost sil. Jeho práchnivějící mrtvola neměla nic společného s tím vším, co jsem díky němu prožila, procítila, byla výsměchem mým snům o něm, otcovníku, který jsem pro něj psala. Otec je v mé hlavě, přetvářený po celý ten čas hladovou potřebou spříznění, je pod mým čelem živý, mladý a vysněný, a je především zapsán v každé buňce mého těla, pane Dawkinsi, což je skvělá strategie těch, kteří se zreplikovali a předali tak sám základ sebe sama neznámé budoucnosti, neznámým potomkům. Laškují s věčností. Zanechali stopu. Jsem jeho stopa, usmívám se uvnitř a doufám, že navenek mě naopak zdobí žádoucí smutek. Nabírám do hrsti hlínu z hrobu, tedy nikoliv z piety, ale z upřímného zájmu o její šarlatovou barvu. Ženy si jistě představují, že s otcem v duchu hovořím. Je to jinak, nemusím si konstruovat nějaký dialog s mrtvým, je totiž velmi živý, neboť je zpola mnou. Mýma očima hltá lesnaté vrchy a let sokola, vdechuje mým chřípím voňavé povětří důvěrně známé krajiny, je přítomen v každé živé buňce mého těla, pane Dawkinsi, a cítím to víc, líp a silněji právě proto, že jsem ho neznala, že jsme neprožívali vztah zmítaný neporozuměním, nesplněnými nároky, ponížený trivialitou všedních dní, což je v rodině běžný model, a je málo pravděpodobné, že by nás minul, domýšlela jsem nekompromisně a skřítek skeptik jásal a plácal mě po rameni.

Otočila jsem se po svém doprovodu, některé z žen pohybovaly v modlitbě rty. Na rozdíl ode mě vědí, co se má u hrobu dělat. Pomodlit se za věčnou duši zemřelého. Nemučí se přemyšlováním, pochybnostmi, nepředstavují si nutkavě zakázané obrazy rozkladu, nehoří v nich doutnák vzpoury. Měla bych jim závidět? Asi ano. Kolektivní rituály jsou už na první pohled útěšné a sjednocující, pokora ztišuje kvasící ego. Víra v Boha umenšuje pocit osamělosti, vede ke smíření… Jenže já nemůžu, nechci, je pro mě už dávno pozdě odevzdat se, pokořit, věřit… Jsem od dětství bytostný pozorovatel a bytostný pochybovač. Pochyby a nedůvěra mi vyztužily zranitelnou psychiku pevnou kostrou, vím, co pro mě znamená spojení s realitou, ověřitelnou skutečností, byť všední a bolavou. Víra v cokoliv je mi odepřena, ale nijak tím netrpím. Ostatně pokud Bůh existuje, je prý nanejvýš milosrdný, jak tvrdí křesťané, připomínám si s dávkou ironie. To, jak lidi zpackaně stvořil a pak tejral, trestal, posmíval se jim a zabíjel je bez výběru, prostě jako hmyz ohněm, vodou, epidemiemi, vzájemným vyvražďováním, by spíš svědčilo o jeho krutosti a cynismu, ale budiž, víra má plno křečovitých tvrzení, která si odporují, náboženství je plné do očí bijících mystifikací, klamů a manipulací. Ale s tím božím milosrdenstvím, zpovědí, po níž následuje odpuštění, je nakonec vše dobře zařízeno.

Kručí mi v břiše a klíží se mi oči. Jedla bych, sedla bych si, lehla bych, spala bych. Strkám si krabičku s hlínou do kabelky a odcházím od hrobu obklopena černými hospodyněmi.

Musíš isť za keršmárkou, Pavla. Schovává pre tebe knyžošku od oca, bere si mě stranou teta Zuzka a spiklenecky mi svírá ruku v malé suché dlani. Z lesa se ozvala kukačka a její prostý projev nebere konce.