Ať si holky popláčou

Obal knihy Ať si holky popláčou

Ať si holky popláčou – Tato kniha je druhým a rozšířeným vydáním sbírky kratších próz Ať si holky popláčou, kterou vydalo v roce 2006, už zaniklé, nakladatelství Abonent ND. Kniha byla tehdy nominována na cenu Boženy Němcové a vzbudila spontánní příznivý ohlas mezi čtenáři. Nové vydání je obohaceno dalšími osmi texty, které jsem napsala později.
Předchozí i novější povídky a fejetony spojuje sebeironie, nadsázka, sarkasmus, slovní i situační humor, ale také jejich autenticita. Čerpají z mých prožitků novinářky, skeptičky, matky a spisovatelky.
Kratší verze z roku 2006 je už dávno vyprodaná, a přitom je kniha čtenáři stále žádána. Proto jsem se rozhodla vydat ji ve svém malém rodinném nakladatelství.
Praha, březen 2014
Věra Nosková

Recenze

Ukázka

Astronářez

Když jsem během gymnaziálních studií stávala v hodinách matematiky zahanbená a vzteklá na stupínku a proklínala jsem binomickou větu, integrály a diferenciální rovnice, netušila jsem, že mým přítelem jednou bude Čeněk Zlatník, mág vyučující matematiku na vysoké škole. Tito mužové, natožpak ženy, připomínali v mých představách nepřístupné exotické vulkanology přistupující s popěvkem na rtech k jícnu chrlícímu šílené vzorce, číslice a písmena – vypouštěné, ale pro jistotu raději hned zavírané do ohrad závorek. Mám respekt k vědecky ověřeným faktům, k definicím přírodních zákonů: přinášejí do života nezbytnou jistotu. Nemusím a nemůžu je všechny znát, ale jsem moc ráda, že existují. Matematika je prý královnou těchto pravd, ale já se audience u ní nikdy nedočkala. Alespoň smím teď chodit na pivo s jedním takovým velikánem, veleknězem arcivědy, kupodivu tichým a skromným, navrch laskavým jako prodavač zmrzliny. Čeněk je jako já členem klubu skeptiků Sisyfos a zodpovědně a vášnivě rád mapuje esoterickou scénu. Jenže zatímco mnozí skeptici v našem klubu se při srážkách s okultismem a komerční esoterikou rmoutí a zlobí, kamarád matematik se baví. Připomíná tím policejní komisaře ze starých časů, kteří, jak líčí beletrie, dovedli ocenit čistou práci kasaře či společenskou protřelost sňatkového podvodníka.

Jedné květnové neděle jsme spolu navštívili Astrovíkend na pražském Výstavišti.

Tato esoterická, poněkud pochmurná pouť se konala v hale u Křižíkovy fontány. Počítalo se tu s návštěvníky, kteří mají zablokovaná energetická centra, ucpané čakry a vyšeptalou auru. S nešťastníky vysátými energetickými upíry, podraženými geopatogenní zónou či prokletými čarodějnicí, nebo alespoň uřknutými černým magikem. Lidé korzující mezi stánky s esoterickými službami a výrobky vypadali sice docela zdravě, ale každý léčitel by jim čímkoli zavěšeným na čemkoli něco našel.

Míjeli jsme léčivé obrazy, energetická loga, barevné kameny, sáčky s bylinami, pokreslená kolečka zvaná mandaly, Bachovy květové esence, tarotové karty. Originální čínská léčivá hudba se tu nabízela na cédéčkách – jedno nám reklamní leták doporučoval na zácpu, druhé na klimakterium, třetí na obezitu, a další prý dokonce zabírá na rakovinu. Chrání a léčí také měděné skeletové pyramidy, indický nebeský elixír Ašvagandha, barevné paprsky v kvantové homeopatii, léčivá dvojmocná křišťálová pyramida, solné krystaly a keltský léčebný systém wyda. Na lahvičkách s předraženým likérkem se pod nápisem Slunce v duši usmíval moderátor předpovídající v televizi počasí. Před některými stánky pomalu rostly fronty. Nejdelší se vlnila před kartářem, žádal za jejich vyložení jen padesátku. Taková láce! radovaly se ženy. Se zákaznicí byl ale hotov za minutu, nejvejš dvě, za hodinu tedy vydělal nejméně 1500 korun. Nebyly to snadno vydělané peníze, kartář jel jak fretka. Mluvil velmi tiše, to aby fronta náhodou neslyšela výroky, které přece nemohl obměňovat donekonečna. Ženy k němu natahovaly krky, zatímco on se naopak trošku zakláněl. Kratší fronta podupávala před bývalým ministrem. Seděl u stánku jako nějaký párkař a obchodoval s horoskopy. „Tenhle člověk měl na starosti obranu státu!“ zašeptal užasle matematik a zasmál se do hrsti.

Beru si všude nabízené propagační letáky, a tak u jednoho pultu sahám i po křiklavě barevném a lesklém obrázku.

„Musíme zjistit, jestli se pro vás hodí,“ přibrzďuje mě prodavačka, jasná senzibilka. Kejklá pendlem nad maličkými obrázky z materiálu, z jakého se dělá omyvatelné prostírání pro bryndaly.

„Jak to poznáte?“ ptám se netrpělivě, neboť divadýlko pro hejly nebere konce.

„No přece podle toho, jak se vám slaďují vibrace s tím logem,“ zní odpověď.

Mám na jazyku otázku, co že mi to vlastně vibruje, ale nechci dělat chytrou. Vybírá mi obrázek se symbolem letícího ptáka.

„To se k tobě hodí,“ chválí výběr Čeněk. „Tak ber a jdem dál.“ Strčím ptáčka do kabelky a suneme se k dalšímu stánku, jenže slečna mě chytí za rukáv.

„Promiňte, to je nějaké nedorozumění. Dáte mi sto osmdesát korun,“ vyzývá.

„Vždyť to nemá cenu ani pětikoruny. Copak to není reklamní materiál?“ohradím se.

„Kdepak! To je zboží. Tahle kartička je nabitá léčivou energií,“ informuje trpělivě prodavačka.

„Tak to je jiná,“ usmívá se Čeněk, prohlíží uznale zboží, kartičku očichává, a protože se obávám, že se do ní zakousne, aby zjistil její pravost, beru mu ji, pokládám ji důrazně zpátky na pult a rychle ho táhnu pryč. U nenápadného stánku si přibírám papírek informující o keltském čarování: Věříte, že jste svůj vůz zabezpečili dostatečně? provokuje text. My řešíme zabezpečení vozidla proti odcizení keltským začarováním, které je dostupné svojí cenou pro každý automobil, tvrdí kostrbatou češtinou reklamní nabídka. Větší leták ovšem přitvrzuje. Bývalá zdravotní sestra vyrábí pro zájemce astrální osobní strážce. Opět keltským čarováním vytvoří kolem klienta ochrannou pozitivní plazmu asi dvacet centimetrů silnou. K tomu potřebuje čtvrt litru klientovy moči. Z ní si vezme vibrace a hotovou plazmu s močovými vibracemi pak dotyčnému pošle. Tedy nikoli poštou, alébrž duchovně. Přes astrál nebo přes všudypřítomné Kelty. Astrální osobní strážce účinkuje po celý život a stojí deset tisíc korun.

Zasaženi tímto geniálním nápadem usedáme na lavičku k vodní nádrži a zasněně hledíme na třpytky v kapkách tančící fontány. Vibrace z moče! kroutím hlavou. Deset tisíc za močového ochránce! žasne Čeněk. Nikdo ho nikdy nespatří! připomínám. Nejvejš ucítí, uculuje se Čeněk. Nedá se reklamovat, jako nemůžeš reklamovat boha. Skutečné jsou jen ty prachy a moč, uznale dodává matematik. Co jsou proti tomu císařovy nové šaty?!

To chce pivo, říká přítel a odchází ke stánku hrubě materialistickému. Hudba burácí, fontána tryská forte a já se v úžasu kloním před odvahou a fantazií bývalé zdravotní sestry. Co když se ta dáma svou službou dokonce baví? Kam se na ni hrabou dadaisté!

Úžas, který nás na chvíli zablokoval, pomalu odezněl, vrhli jsme se, posíleni, vstříc dalším zážitkům. Zastavili jsme se u muže, který s nakažlivým nadšením vysvětloval kolemjdoucím:

„Z mobilních telefonů se dělají nádory na mozku. To se dneska už ví. Jenže my jsme vyvinuli tady ten odrušovač elektromagnetické energie. Vona se totiž může v těle bloknout, městnat nebo stagnovat. Ale když si přilepíte na mobil tadyhleto – no, říkáme tomu psychosomatická artterapie…,“ ukazuje nám umělohmotnou samolepku ve tvaru kolečka o průměru necelé dva centimetry. „…tak kolik vám zaplatím?“ skáču mu do řeči, abychom přešli rovnou k věci. Chlapíkovi zahoří líce: „Tři stovky. Co to dneska je?“

Tvářím se jako kolegyně z branže a spiklenecky utrousím: „Ale ekonomicky je to, mezi námi, fantastický džob!“ Muž se rozhlédne a ztiší hlas, upře na mě lačné oči zlatokopa: „Dámo, v tomhle státě má mobil devět milionů lidí. Představte si, že by si to kolečko všichni koupili!“

Představuji si to a říkám: „Tak to by měli o kolečko víc.“

Na vedlejší otevřené scéně přednášejí duchovnem obdařené osoby. Nabízejí nenápadně své produkty a služby, jsou nad věcí, radí, jak máme žít a co si máme myslet.

Na pódium přivlál v bílém hábitu pravý Ind aklimatizovaný na Žižkově. Hovoří vzrušeně, hlas mu přeskakuje do fistule, jeho projev hýří kouzlem nechtěného:

„Co vůbec ten zemikoule je? Proc zrovna dneska fouká, proc ty stromy, proc ty mikrofony, proc vy ste tady, komu to napadlo, ze slunce dneska sviti, voheň je teplý, voda je mokrá, proc to neni sechno vobráceně? Proc vubec neco je. Neco neny. Řikáme neny. V matice je nula. Nula neexistuje.“ V tu chvíli matematik zašermoval nesouhlasně rukama, ale Ind o tom nehodlal diskutovat: „Neexistence je nula. To je oznaceni prostoru, kde teda neni prostor.“ No tohle! vykřikl Čeněk pobouřeně. Tělnatá osoba neurčitého pohlaví se na něj otočila a zle zasyčela. „Je nula!“ hustil do nás hádavě Ind. „Kreslí se v kroužku. Kde teda nemá zacatek any konec. Jaké máte povrzený, ze existujete? Je to, ze hejbete rukama? Jo, hejbe mi ruka, existuju to. Nehejbe ruka, neexistuju to. To znamená asi ne, asi jo.“

Nakonec nám objasnil, že tahle a další moudra zahrnuje ájurvéda. Moderátor nás poté pozval do Indova nákupního a kulturního střediska. Jak jinak.

Další přednášející vykládá, že se jí klienti musejí zgruntu svěřit, tím pádem se ona dostane na kořen jejich problému a může je pohodlně odbloknout.

„Takže ona si bude míchat tu svou polívčičku,“ zlobí se na vymyšlenou omezenou matku, která si odmítne s dítětem hrát, když právě vaří, „a výsledek je, že vy se cítíte přehlížený, nešťastný, zklamaný. Třeba se praštíte a začnete plakat. Co se stane? No co se stane? Povídejte!“ křičí odblokovávačka na zaraženě mlčící publikum. Někteří bezradně krčí rameny. „Pocem, ty moje holčičko, pocem. Tady jsou kostičky, tady je todle, póď...,“ paroduje vztekle chybující matku. „Áha!!! řekne si každý dítě, tak takhle to funguje!“

„Ta to prožívá!“ libuje si Čeněk a samojediný zatleská, takže se na nás lidi ohlížejí. Malinko si odsedám a pozoruju s velkým zájmem letadlo.

Ukazuje se, že ženská na jevišti je posedlá myšlenkou, že úplně všichni vydíráme bolestí. Vyčítá nám to, ale zároveň nám dává naději, která spočívá samozřejmě v odbloknutí. Podivné slovo mě už dráždí. O ceně za tento úkon se nezmiňuje, to dá rozum, je to duchovnem obdařená osoba. Pomalu a nerada končí, moderátor paní inženýrku doporučuje, má prý hned vedle stánek, odblokne každého na počkání. Několik vyděračů se zvedá a stahují se k místu první pomoci.

Před pavilonem vystavila firma Faraon laminátové, dřevěné a drátěné pyramidy v nejrůznějších velikostech. Vlastně jen jejich obrysové kostry. To aby se dovnitř mohly snadno vkládat předměty a strkat živočichové, naložit se může i sám majitel pyramidy. Bude pyramidálně vyladěn, nabit a nebude se kazit.

A hleďme, u vchodu se cosi rozdává! Jdeme tam neprodleně a obdržíme Lunární kalendář Krásné paní pro tento rok. Původní cena byla přes dvě stovky, nyní nula s přívětivým úsměvem. Astrologické a lunární rady v kalendáři jsou výkvětem esoterické poezie: Rak má dát řeč s rostlinami. Střelec ovlivňuje stehna (nenapsali čí). Kozoroh nechť přehazuje kompost, nemrzne-li (co však má přehazovat, nemá-li ho a mrzne-li?). Ryby se mají zpotit a zalévat rostliny. Představuju si zpoceného kapra s kropicí konví a je mi veselo.

Nakonec objevujeme radu: Přiložte si ukazováček a prsteníček pravé ruky nad kořen nosu, nad ně pak prsty levé ruky a postupně, jemným stlačením, si jakoby rozdělte hlavu na dvě půlky.

Učinili jsme tak. Zardělé slunce spadlo do javorů, trhovci se zázraky počítali tržbu a balili fidlátka. Astrovíkend znaveně dokřepčil.

Dřeváky klapal lesní vlak

Tak přesně tohle bych potřebovala!

Dočetla jsem povídku Hlídač lesů od amerického beatnika Kerouaka a začala jsem okamžitě silně toužit po samotě uprostřed přírody. Konečně bych mohla nerušeně přemýšlet, číst a hlavně psát, zbavena otravných povinností. Jen bych hleděla, jestli někde něco nehoří, což se dá těžko přehlídnout. Pátrala jsem po něčem podobném v okolí rodných Strakonic a kdosi mi poradil závorařinu. Občas zatočíš klikou, ale seš sama dlouhé hodiny a můžeš si docela klidně básničkovat, přemejšlet…, řekli mi.

Přidělená závorářská budka stála kousek od rybníka, jediné koleje s hlavními závorami protínala pouhá okreska a ty druhé, vzdálenější, chránily jen polní cestu. Čápi, vířící sloupy pakomárů, skřehotání skokanů, hebká vůně bahna a ostružiní. Ranní mlhy, rosa na pavučinách, plesknutí ryby o hladinu, jihočeský ráj. Básnit se mi docela dařilo, jenže tvůrčí proces jsem měla potrhaný jak zpuchřelé sítě, protože tou klikou jsem musela točit příliš často. Noční služby byly klidnější, ale to mi nepomohlo, v noci psát nedokážu, jsem denní zvíře.

Ten den mi z nádraží nahlásili motorák a za ním měla jet ještě drezína. Takže – po projetí vlaku nevytahovat závory, počkat, až přejede i drezína, zopakovala jsem si jednu z pouček. Stáhla jsem závory a brzy se u nich nakumulovala tři osobní auta a motocyklista. Motoráček vyjel ze zatáčky, za níž se černal les, překlapal kolem, a jak se vzdaloval, měnil se v hračku, modýlek. Napadl mě v té chvíli verš: Dřeváky klape lesní vlak. Nesmím ho zapomenout! Do rýmu se pak bude hodit slovo lak, ale bude kumšt vymyslet obraz, který by tak končil a přitom pasoval k náladě básničky. Zamyšleně jsem vytáhla závory: jak dát vlak a lak do jedné sloky, aby to bylo přirozené? Hotový rébus! Naštěstí hra se slovy je moje nejmilejší zábava. Na koleje vjela jako první oktávie. Jako vždy je nutno vybrat další slova do rýmu, pak učinit užší výběr, který ale bude čímsi korespondovat s významem a náladou veršů, takže: vlak, lak, mák, lák, pak, vak…

Náhle jsem s hrůzou spatřila, že se na auťák řítí drezína. Skočila jsem k závorám a začala je stahovat. Kdosi začal ječet. Oktávie nestačila z kolejí odjet a teď na nich byla uvězněna, zatímco drezína se blížila k místu budoucího neštěstí. Začala jsem rychle vytahovat závory. Motocyklista k nim přiskočil, zvedal je a v obličeji rudl. Řidič oktávie kdovíproč z auta nevyběhl, seděl za volantem a řval, jako kdyby ho podřezávali:

„Vona mě chce zabít! Dělejte! Dyť mě to rozmačká! Hergot!“

Drastický výjev skončil. Drezína včas zastavila, závory byly vytaženy a otřesení aktéři scény během chvilky opustili místo dramatu.

Práskli to na mě na nádraží. A hned druhý den mě nadřízení poslali za podnikovým psychiatrem. Takové byly předpisy.

„Jste v normě,“ konstatoval cvokař. „Ale tahle profese není pro vás.“

Vyprávěla jsem mu obsah povídky Hlídač lesů. Zasnil se:

„Takovou zašívárnu bych si také střihnul. Víte, ale vám poněkud splývá četba s realitou. No, máte na to nárok, je vám dvacet, ale pracujte pomalu na svém procitnutí. Pro začátek bych radil: sledujte bedlivě, jak to na světě chodí, a prokládejte si poezii literaturou faktu.“

Závorařiny jsem tedy po třech měsících nechala. A ty verše napsané během oné rušné služby nakonec zněly:

Dřeváky klape lesní vlak

a v hebké modři

klidná bóje luny

vyplouvá do výšek

nad potemnělý lak.

Ten potemnělý lak měla být lesklá hladina rybníka při setmění, ale takové vysvětlivky se k básním nedodávají. Buď ber, tak jak to je, nebo si čti polopatistické texty.

To bylo dávno. Básně už nepíšu. Všímám si reality, čtu literaturu faktu a žiju v údivu nad tím, jak to na světě chodí.